28 Cdo 4178/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. ČR,
zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. s. o. a o. S., zastoupené
advokátem, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 15 C 245/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna
2007, č. j. 26 Co 39/2007-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2007, č. j. 26 Co
39/2007-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo
vydat ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí blíže identifikované účetní
doklady, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V souzené věci se žalobce
domáhá účetních dokladů zaniklé odborové organizace, která byla jeho
organizační složkou s tím, že tyto doklady převzala žalovaná, která se považuje
za právního nástupce této zaniklé organizační složky. Soud prvního stupně po
provedeném dokazování za přihlédnutí „ke skutkové věci obrany žalované“ dospěl
k závěru, že účetní doklady, které byly náležitě specifikovány, nepochybně
existují, jsou v držení žalované a žalobce má vůči žalované oprávněný zájem na
vyřešení právních vztahů k věcem, které byly v majetku zaniklé odborové
organizace (tj. Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a
výživy Č. a M. při H. S. – dále jen
„ZO H. S.“). Se závěrem, že žalovaná je povinna žalobci vydat účetní doklady se
odvolací soud neztotožnil, byť souhlasil s tím, že žalobce je vlastníkem
majetku zaniklé odborové organizace. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 126
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. z.“), s tím, že v souzené věci se žalobci podařilo prokázat pouze
vlastnictví k majetku zaniklé odborové organizace ZO H. S., jehož součástí
mohou být i účetní doklady jako věci movité. Podařilo se mu prokázat i to, že
povinností ZO H. S. bylo hospodařit se svými prostředky tak, jak jí bylo
uloženo článkem 36 odst. 6 stanov žalobce, dle kterého odborový svaz a odborové
organizace hospodaří se svými prostředky dle platných účetních, daňových a
dalších právních norem, popřípadě dle směrnice ze dne 31. prosince 2002, pokynu
předsedy č. 38 a Archivního a skartačního řádu účinného od 14. března 1997. Zda
takto skutečně hospodařila ZO H. S., zda pravidelně vyhotovovala účetní doklady
tak, jak jsou požadovány žalobním návrhem a zda jsou v držení žalované se
žalobci prokázat nepodařilo, ač byl soudem prvního stupně řádně poučen a vyzván
k doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů mimo jiné i o tom, že požadované
doklady existují. Důkaz o existenci dokladů jak u zaniklé ZO H. S., tak u
žalované předložen nebyl. Pokud soud prvního stupně při úvaze, zda požadované
účetní doklady existují a jsou v držení žalované, vycházel pouze z předpokladu,
že musely být vyhotovovány, když tak stanoví předpisy o účetnictví, stanovy a
směrnice žalobce, pak takové rozhodnutí je nevykonatelné, neboť pouhý
předpoklad o tom, že zaniklá ZO H. S. hospodařila se svým majetkem tak, jak jí
bylo uloženo stanovami a jinými předpisy, ještě neznamená, že tak skutečně
činila a že požadované účetní doklady skutečně existují a jsou v držení
žalované. Žalobce tedy přes dané poučení neprokázal, že v době zániku ZO H. S.
existovaly jím požadované účetní doklady a že tyto účetní doklady jsou nyní v
držení žalované. Z těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že nesouhlasí se skutkovými závěry a způsobem
hodnocení důkazů odvolacího soudu. Povinností základních odborových organizací
žalobce bylo vést účetnictví dle směrnic žalobce, příp. dle vlastních směrnic,
které ale nesměly být v rozporu s účetními pravidly a předpisy žalobce. Účetní
doklady, dle archivačního
a skartačního řádu žalobce, musely být uchovávány po určitou dobu a později
měly být předány na oblastní pracoviště žalobce. Žalovaná se přitom prohlásila
za nástupnickou organizaci, to znamená, že převzala veškeré doklady a je
zřejmé, že tyto doklady má neoprávněně ve svém držení. V žádném ze soudních
jednání žalovaná nesdělila, že doklady nepřevzala. Odvolací soud si nesprávně
vyložil ustanovení § 126 odst. 1 o. z.
O tom, že doklady existují, je žalobce přesvědčen už vzhledem k tomu, že je
povinností tyto doklady uchovávat, a to nejenom pro potřeby žalobce, ale
především pro potřeby kontroly finančních či jiných institucí. Odvolací soud se
některými skutečnostmi vůbec nezabýval a zjištěné skutečnosti nevzal dostatečně
v úvahu při svém rozhodování. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že v průběhu nalézacího řízení
několikrát zpochybňovala existenci požadované účetní dokumentace, a to z toho
důvodu, že Směrnice žalobce, na niž žalobce odkazoval, byla vydána až dne 31.
12. 2002. Tato směrnice pak nebyla žalované nikdy doručena, resp. žalobce její
doručení žalované neprokázal. Žalovaná se touto směrnicí pak každopádně nemohla
řídit v období od
21. 3. 1995 do 31. 12. 2002, tedy v době, kdy ještě nebyla vydána. Stejná výtka
se potom vztahuje i k tzv. Skartační směrnici žalobce. „Žalovaná v průběhu
soudního sporu připustila fyzickou existenci jakési dokumentace, odmítla však
rozhodně, že by to bylo v členění požadovaném žalobou, neboť to takto nikdy
nebylo žalobcem po jeho právním předchůdci ani písemně, ani verbálně
požadováno, bez ohledu na datum vydání směrnice až dnem 31. 12. 2002.“ Žalovaný
tedy žádnou takovou dokumentaci neměl
a nemá. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem
odmítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňovalo podmínky
stanovené v ust.
§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se tedy dále zabýval přípustností dovolání v souzeném sporu.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je tedy dovolání
žalované přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu, a to aniž to dovolatel namítal, musí dovolací soud soudu
odvolacímu především vytknout, že nepostupoval při hodnocení skutkové stránky
souzeného sporu v souladu s procesními pravidly zakotvenými v občanském soudním
řádu. Odvolací soud totiž dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci se nepodařilo
prokázat držbu požadovaných účetních dokladů žalovanou, tedy o neunesení
důkazního břemene žalobcem, zatímco soud prvního stupně dosáhl skutkového
závěru, že předmětné účetní dokumenty se v držbě žalované nacházejí. Odvolací
soud přitom k tomuto zásadně odlišnému skutkovému hodnocení dospěl bez
provádění jakéhokoliv dokazování, na základě svých – od soudu prvého stupně
odlišných – hodnotitelských úvah.
Takový postup je procesně nepřípustný obdobně jako v těch případech, kdy
odvolací soud dosahuje odlišných (od prvostupňových) skutkových závěrů. I
tehdy, jestliže výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky,
zda strana zatížená povinností důkazní splnila svou základní procesní povinnost
vyplývající
z § 101 odst. 1 písm. b/ a § 120 odst. 1 o. s. ř., a tudíž zda v důsledku
nesplnění takové povinnosti nastal stav nazývaný neunesením břemene důkazního,
jde, i pokud se jedná
o vypovídací hodnotu (relevanci) důkazů, o jejich hodnocení za užití pravidel
logiky ve smyslu § 132 o. s. ř., dle něhož důkazy soud hodnotí podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Při takovém hodnotícím procesu se nepochybně uplatňují
důsledky obecné základní zásady civilního soudnictví, m.j. i zásady přímosti,
která se uplatňuje především v činnosti soudu prvostupňového jako podstatného
článku nalézacího řízení. Proto, hodlá-li se odvolací soud odchýlit od
přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností
zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání
jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl
nastat stav neunesení důkazního břemene (a nemá-li tudíž odvoláním napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu uvedeného v § 219a odst. 1 písm. b/
o.s.ř.), musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení § 213 odst. 2 věta
za středníkem
o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V souzené věci je nepřehlédnutelné, že soud prvního stupně hodnotil skutkový
stav způsobem, který vyjadřuje aplikaci zásady volného hodnocení důkazů dle §
132 o.s.ř. Vysvětlil, že za přihlédnutí „ke skutkové verzi obrany žalované“,
která „v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovala své právo na držení dokladů … a
obecně všechny požadované doklady odmítala vydat s poukazem na nemožnost
zbavovat se své účetní evidence“ a při nepochybnosti „normálního běhu věcí“
vyhodnotil provedené dokazování ve smyslu dosaženého skutkového závěru. Takový
postup nebylo možno bez dalšího překonat závěrem o neunesení důkazního břemene
žalobcem. Závěr odvolacího soudu založený jen na odlišném hodnocení vypovídací
vlastnosti důkazů
a všeho, co v řízení vyšlo najevo včetně projevů účastníků, mohl mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a to
zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti, což dovolací soud považuje za
dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání a rozsah dovolacích důvodů umožnil však dovolacímu soudu,
aby se vyjádřil – byť jen předběžně – ke skutkovému a právnímu posouzení věci.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud založil své
zamítací rozhodnutí zejména na skutkovém závěru, že žalobci se nepodařilo
prokázat, že požadované účetní doklady „jsou nyní v držení žalované“. V této
souvislosti však dovolací soud upozorňuje na to, že dle ustáleného výkladu
ustanovení § 126 odst. 1 o. z. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že
žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem)
požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné.
Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl a jeho
žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu
(či detenci) pozbyl (viz i výklad in : Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M.,
Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck,
2006, str. 495). V souzeném sporu je tedy třeba zaměřit se na skutečnost, zda
žalobcem požadované účetní dokumenty přešly do držby žalovaného, tedy zda kdy
byly v jeho faktické moci, a to se všemi důsledky případného neunesení
důkazního břemene ležícího na žalobci. Jestliže soud na základě provedeného
dokazování dospěje k závěru, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost ohledně
tvrzení o nabytí účetních dokumentů žalovanou, bude právě na žalované, aby
prokázala, že tyto dokumenty již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyla.
Z výše uvedených důvodů pokládal dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za
nesprávné, a proto je dle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř. zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. V dalším řízení se
odvolací soud bude řídit právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007