28 Cdo 4192/2017-553
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) A. M.,
D., a b) Y. H., J., zastoupených JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se
sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, proti žalovaným: 1) statutární město
Prostějov, IČO 00288659, se sídlem Magistrátu města Prostějova v Prostějově,
nám. T. G. Masaryka 130/14, a 2) J. S., P., zastoupený JUDr. Taťánou
Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, o uzavření
dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C
216/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 27. května 2015, č. j. 17 Co 465/2013-408, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na
náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203 Kč k rukám JUDr. Martiny Hrbatové,
advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
První žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. března 2013,
č. j. 8 C 216/95-354, ve výrocích I., IV. a VI., kterými byl první žalovaný
zavázán uzavřít se žalobci dohodu, na jejímž základě vydá každému z nich jednu
ideální osminu domu postaveného na pozemku, a pozemků, vše v obci a
katastrálním území P., a současně mu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek
1.000,- Kč a nahradit žalobcům náklady řízení 18.256,48 Kč (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu), bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného směřující vůči
výrokům I. a X. rozsudku prvostupňového soudu (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu) a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a že první žalovaný je
povinen nahradit náklady vynaložené za odvolacího řízení státem (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Druhý žalovaný svým vyjádřením podpořil podané dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k
jejich jinému právnímu posouzení. Byť dovolatel explicitně předestírá toliko obecně formulovanou otázku, zda
odvolací soud určil správně aplikovanou právní normu, lze z obsahu dovolání
dovodit, že splnění předpokladů jeho přípustnosti dle ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování včasnosti a náležitostí
výzvy k vydání předmětných spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
(dále jen – „zákon č.
87/1991 Sb.“), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 607/96 a sp. zn. 2
Cdon 1368/97. Ve vztahu k lhůtě pro podání uvedené výzvy dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. byl přitom rozhodovací praxí dovolacího soudu již formulován a
odůvodněn závěr, dle kterého poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., byla podmínka
trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky s účinností od 1. 11. 1994 zrušena, mohla oprávněná osoba naplňující podmínku státního občanství
České republiky, jež však neměla evidován trvalý pobyt na jejím území, svůj
restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností
uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek
- § 122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu kupř. i
dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1368/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1479/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 165/97). Jestliže tedy
právní předchůdkyně žalobců, jež ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1. 4. 1991) splňovala podmínku státního občanství, neměla však evidován trvalý pobyt
na území našeho státu, vyzvala právního předchůdce prvního žalovaného (Bytový
podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním
nástupnictvím prvního žalovaného) k vydání předmětných nemovitostí dne 29. 11. 1994, odpovídají závěry odvolacího soudu o včasnosti uplatněné výzvy nepochybně
ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (na níž není důvodu
čehokoliv měnit) a neodchylují se ani od závěrů formulovaných dovolatelem
poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1368/97. Dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 607/96, se pak otázkou včasnosti výzvy zabývá za situace, kdy výzva,
coby hmotněprávní úkon, byla vtělena do žaloby, jež poměrům projednávané věci,
v níž byla výzva podána před zahájením soudního řízení, neodpovídá. V souvislosti s hodnocením, zda výzva oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je se zřetelem k obsahovým náležitostem
dostatečně určitá (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013), pak dovolací soud (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2228/2003) v souladu s judikaturou Ústavního soudu
zdůrazňuje, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou
tolerance, než je v občanskoprávních vztazích obvyklé, a to i v případě, kdy
výzva byla sepsána osobou s právnickým vzděláním (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení, sv. 3, č. 37).
Opakovaně je přitom upozorňováno, že do restitučního
procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků
postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by tak nemělo
být využíváno proti cílům restitucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3,
ročník 1995 – I. díl, pod č. 37). Dovolací soud současně uzavírá, že zákon č. 87/1991 Sb. stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto
zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady
vyplývající z ustanovení § 6 téhož zákona (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze, sp. zn. 3 Cdo 194/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3872/2013). Obsahové náležitosti určitého právního úkonu (§ 34 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013)
přitom výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. naplňuje
tehdy, je-li z ní patrno, že jde o výzvu dle zákona č. 87/1991 Sb. obsahující
označení osoby oprávněné a povinné a vymezení majetku, jehož vydání je
uplatňováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS
508/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 13, č. 49). Důkazem
určitosti výzvy a její správné interpretace je současně i adekvátní reakce
adresáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS
189/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 12, č. 109). Pakliže tedy právní předchůdkyně žalobců doručila právnímu předchůdci prvního
žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p.) písemnou výzvu ze dne 29. 11. 1994, z níž mimo jiné i se zřetelem k vyjádření povinné osoby ze dne 6. 12. 1994 (č. l. 19) bylo patrno, že je dle zákona č. 87/1991 Sb. žádáno vydání
předmětných nemovitostí a kdo je osobou oprávněnou a povinnou, neodporují
závěry odvolacího soudu o tom, že na podkladě uvedené výzvy je namístě žalobě o
vydání dotčených nemovitostí vyhovět, ani výše citované judikatuře Nejvyššího a
Ústavního soudu pojednávající o náležitostech dané výzvy. Dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že ve sporu o vydání
nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. je bez ohledu na následné dispozice s
dotčenými nemovitostmi a jejich aktuální právní stav pasivně věcně legitimován
první žalovaný, jehož právní předchůdce (Bytový podnik města Prostějov, s. p.,
jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) ke dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držel předmětné nemovitosti, přitom odpovídá
ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž okolnost, že
po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. bylo vlastnické právo k předmětné
nemovitosti převedeno na jinou osobu, nemá z hlediska důvodnosti nároku na
vydání věci žádného významu, neboť vymezení pasivní legitimace se v ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1770/2000, a ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1043/2001, nebo jeho usnesení ze dne 25. 9.
2003, sp. zn. 28 Cdo 2203/2002, a
ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1498/2003, či nález Ústavního soudu ze dne
5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 177/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, č. 115, svazek 6). Z uvedeného důvodu je zcela nerozhodnou též argumentace
dovolatele vydržením vlastnického práva druhým žalovaným či dalšími právními
dispozicemi s předmětnými nemovitostmi. Námitka dovolatele, že rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru
v Prostějově ze dne 26. 5. 1961, zn. 1554-fin-88/1959-Kr, mohlo být právní
předchůdkyni žalobců ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 vládního nařízení č. 91/1960 Sb. doručeno veřejnou vyhláškou (implikující právní závěr, že stát se
držby předmětných nemovitostí neujal bez právního důvodu), pak nemá oporu v
provedeném dokazování, když z obsahu spisu okolnost, že by příslušný správní
orgán postupoval uvedeným způsobem, nevyplývá. Dovolatel přitom očividně
pomíjí, že skutkové závěry odvolacího soudu se zřetelem k ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., zakotvujícímu jako jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné
právní posouzení věci, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., jehož
prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, totiž není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích či ve
výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného, pak ve vztahu k těmto
výrokům (nehledě na to, že k dovolání vůči výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání
druhého žalovaného, není první žalovaný ani subjektivně legitimován) žádnou
dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem
dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou
právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být ve vztahu k dotčeným výrokům
založena přípustnost dovolání. Z uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. V
situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům
(oprávněných) žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna
advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst.
1 písm. k/ a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč, přitom
dovolací soud uložil dovolateli, aby žalobcům nahradil, každému rovným dílem,
náklady dovolacího řízení v celkové výši 5.203 Kč. Ve vztahu mezi druhým
žalovaným, jenž se coby samostatný účastník, aniž podal dovolání, k dovolání
prvního žalovaného rovněž písemně vyjádřil, a žalobci pak Nejvyšší soud právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.