28 Cdo 4225/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 7, o 1.638.040,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město
pod sp. zn. 13 C 60/2011, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co
490/2012-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.344,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové.
Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2010
i ministra vnitra ze dne 2. 11. 2010, a to tak, aby soud České republice –
Ministerstvu vnitra (dále též jen „žalované“) uložil zaplatit jí v žalobě
uvedenou částku. Svůj návrh odůvodnila tím, že její matka zanechala na
Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek, přičemž žádost o poskytnutí náhrady za
něj podala žalobkyně v roce 2008 podle zákona č. 212/2009 Sb. Žádosti však
vyhověno nebylo s odůvodněním, že její matka nezanechala majetek v období,
které je stanoveno v § 3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 13 C
60/2011-89, žalobkyni přiznal finanční vypořádání podle ustanovení § 3 odst. 2
ve spojení s ustanovením § 7 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi ve výši
1.638.040,- Kč (výrok I.), nahradil rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru
správy majetku č. j. MV-69920-22/OSM-2009 ze dne 1. července 2010 i rozhodnutí
ministra vnitra č. j. MV-68835-5/VS-2010 ze dne 2. listopadu 2010 (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud
prvního stupně za zjištěné, že matka žalobkyně M. K. (zemř. dne 11. dubna
1986), občanka Československé republiky, zanechala dne 30. dubna 1939 v obci
Ch. na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek v celkové hodnotě 165.000,- Kč,
přičemž v letech 1960 – 1963 jí byla vyplacena náhrada za nemovitý majetek ve
výši 11.960,- Kčs. Žalobkyně uplatnila podle zákona č. 212/2009 Sb. nárok na
vypořádání za nemovitosti zanechané její matkou na Zakarpatské Ukrajině.
Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č. j.
MV-69920-22/OSM-2009, žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že její matka
nezanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v § 3
odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2012), tj. od 5.
listopadu 1938 do 18. března 1939. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně
rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2010, č. j.
MV-68835/VS-2010, ze stejných důvodů zamítl.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na čl. II odst. 1
zákona č. 121/2012 Sb. postupoval soud v řízení podle zákona č. 212/2009 Sb.,
ve znění účinném od 1. května 2012. Dovodil proto, že žalobkyně splňuje
podmínky pro poskytnutí finančního vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb.,
neboť její matka zanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období
uvedeném v § 3 odst. 1 písm. c) posledně citovaného zákona (ve znění účinném od
1. května 2012). Výši vypořádání soud stanovil podle § 7 odst. 2 zákona č.
212/2009 Sb. s tím, že cena nemovitostí uvedených v přihlášce k náhradě činila
165.000,- Kčs, základní výše vypořádání proto představuje částku 1.650.000,-
Kč, od níž je ale nutno podle § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. odečíst již
vyplacené odškodné (tj. částku 11.960,- Kčs). Částku 1.254,10 Kčs vyplacenou
matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 od základní výše vypořádání soud neodečetl,
neboť měl za to, že se jedná o zálohu na jinou škodu než za zanechaný nemovitý
majetek (to dovodil s odkazem na § 2 vládního nařízení č. 93/1940 Sb., usnesení
smíšené komise ze dne 16. prosince 1941 uvedené na přihlášce škody podané
matkou žalobkyně u Magistrátu hlavního města Prahy a ze záznamu ministerstva
sociální péče ze dne 22. 4. 1948).
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co 490/2012-119, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
zdůraznil, že důvod, pro který nebylo žádosti žalobkyně správním orgánem
vyhověno, odpadl s přijetím zákona č. 121/2012 Sb., kterým bylo novelizováno
ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. Byly proto splněny
všechny podmínky stanovené § 3 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném od 1.
května 2012), a žalobkyně je z tohoto důvodu osobou oprávněnou podle posledně
citovaného zákona. Odvolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudu prvního
stupně ohledně výše odškodnění. Zdůraznil, že částka 1.254,10 Kč, vyplacená
matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, byla náhradou za ztrátu zaměstnání, tedy
nikoliv náhradou za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, a nelze
ji proto od náhrady za nemovitý majetek stanovené podle zákona č. 212/2009 Sb.
odečíst, neboť jde o náhradu, která se řídí jiným právním režimem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejprve uvedla, že jelikož jako správní orgán při posuzování
žádosti žalobkyně ve správním řízení dospěla k závěru, že není splněna jedna z
kumulativních podmínek (§ 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.) pro
přiznání náhrady, nezkoumala již naplnění dalších podmínek (tj. § 3 odst. 1
písm. a/ a b/ zákona č. 212/2009 Sb.). Tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že
matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb., tj. že byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra
s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946. Má za to, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, aniž by to
jakkoli odůvodnil, že nemá pochybnosti o tom, že matka žalobkyně byla občankou
Československé republiky, zatížil tak řízení vadou a věc nesprávně právně
posoudil. Poukazuje na to, že při zjišťování státního občanství matky žalobkyně
měl soud postupovat podle § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. a měl nejdříve
zjišťovat, zda se matka žalobkyně stala československou státní občankou ke dni
28. 10. 1918, zda toto občanství nepozbyla sňatkem se svým manželem (narozeným
na území bývalého SSSR), případně opětovným sňatkem, což však soudy neučinily. Rovněž jim vytýká, že zcela absentuje zjištění, zda matka žalobkyně byla
československou státní občankou ke dni 29. 6. 1945 (ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 212/2009 Sb.). Předložené osvědčení, ze kterého vycházel i
odvolací soud, pak podle žalované tuto skutečnost neprokazuje. Nelze mít proto
za správný závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že nesprávně hodnotil listinu, na
podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění, a je přesvědčena, že
hodnota nemovitostí (zanechaných matkou žalobkyně na Zakarpatské Ukrajině)
uvedených v přihlášce nebyla 165.000,- Kčs, ale spíše činila 150.000,- Kčs. Odvolací soud navíc nesprávně neodečetl podle § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009
Sb. částku 1.254,10 Kč. Jako otázku zásadně právně významnou nastínila, zda se
v projednávané věci jedná o řízení sporné nebo nesporné a zda je povinností
soudu v rámci tohoto řízení posoudit ve vztahu k hmotněprávnímu předpisu, který
dopadá na daný případ, splnění všech zákonem stanovených podmínek bez ohledu na
tvrzení účastníků, byť by byla shodná. Soud se totiž musí snažit o přesné a
úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť
by byla i shodná, což neodpovídá projednávané věci. Z postupu soudů je pak
zřejmé, že na řízení pohlížejí jako na řízení sporné, s čímž dovolatelka nemůže
souhlasit.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila, zpochybnila argumentaci žalované a
navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná
osoba, která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná dovolací námitky koncentruje zejména
proti následujícím závěrům odvolacího soudu, závěru, že matka žalobkyně byla
státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto
občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro
československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946, přičemž je
přesvědčena o opaku, a proto podle ní žalobkyně nemůže být osobou oprávněnou ve
smyslu zákona č. 212/2009 Sb., a závěru, že hodnota nemovitostí zanechaných na
Zakarpatské Ukrajině odpovídala 165.000,- Kč. K odlišným závěrům ohledně shora
uvedených otázek dochází žalovaná pouze na základě jiného hodnocení provedených
důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i soud odvolací, namítá-
li, že nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v § 3
odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb., a že odvolací soud nesprávně hodnotil
listinu, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění. Obsahem
dovolání v těchto částech tudíž není polemika s právním posouzením věci
(žalovaná netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud
posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil,
popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím
závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, ačkoliv své námitky
- nemaje k dispozici dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. – žalovaná
nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních ovšem
právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není, byť
právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93,
uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Spatřuje-li žalovaná otázku zásadního právního významu v tom, zda soudy mohly v
nyní projednávané věci vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků,
nebo měly s ohledem na charakter řízení postupovat podle zásady materiální
pravdy, nelze v této otázce shledat zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, neboť podle § 245 o. s. ř. není-li v této části (rozuměj části páté
o. s. ř.) uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté
tohoto zákona, z nichž se nepodává, že by v posuzovaném případě měla být
uplatněna bezvýhradně zásada materiální pravdy. Jelikož v ustanovení § 250e o.
s. ř. není stanoveno jinak, použije se i v řízení podle části páté o. s. ř.
ustanovení § 120 o. s. ř., podle jehož odstavce 4 (ve znění účinném do 31. 12.
2012) soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Nadto podle § 250e odst. 2, věty první, o. s. ř. může soud vzít za svá též
skutková zjištění správního orgánu. Měly-li soudy z obsahu správního spisu a ze
shodných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobkyně splňuje podmínky
stanovené § 3 zákona č. 212/2009 Sb., nelze jejich postupu ničeho vytknout.
Tvrdí-li pak žalovaná, že soudy nižších stupňů měly od základní výše vypořádání
odečíst (podle § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb.) rovněž částku 1.254,10 Kčs
vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, zřejmě přehlíží, že smyslem
citovaného ustanovení je, aby se zabránilo dvojímu odškodnění téhož nároku (tj.
nároku na odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině),
například v situaci, kdy byly některé oprávněné osoby, byť ve velmi omezené
míře, odškodněny již na základě zákona č. 42/1958 Sb. a jeho prováděcí
vyhlášky. Jinými slovy řečeno, bylo-li oprávněné osobě již poskytnuto nějaké
odškodnění za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině, a ta podá
žádost o odškodnění i podle zákona č. 212/2009 Sb., je nutné již poskytnuté
odškodnění (podle dřívějších předpisů) odečíst od základní výše vypořádání za
zanechaný nemovitý majetek poskytnutého podle zákona č. 212/2009 Sb.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť částka 1.254,10 Kčs
vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 jí byla poskytnuta podle vládního
nařízení č. 93/1940 Sb., podle nějž se poskytovala náhrada za škody způsobené
ublížením na těle, zdraví nebo životě, škody na movitých nebo nemovitých věcech
jejich zničením, poškozením, odcizením nebo zabráním, a škody vzešlé jiným
způsobem (např. předčasným zrušením pracovního poměru, nezaviněným omezením
osobní svobody apod.). Z uvedeného je proto zřejmé, že matce žalobkyně byla
tato částka poskytnuta na jiný její nárok, tj. nejedná se o tentýž nárok, jako
je nárok na odškodnění za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině
uplatněný žalobkyní podle zákona č. 212/2009 Sb., a proto odvolací soud i v
tomto směru postupoval správně.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jež
by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 14.860,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má
tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.344,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senát