28 Cdo 4250/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce Č. s. t. v., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR–
A. o. p. a k., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 17/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2008, č.
j. 22 Co 743/2008 – 75, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
v P.), a taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem zamítnutí
žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Z tohoto
pohledu se jednalo o to, zda na žalobce mohlo přejít právo trvalého bezplatného
užívání k předmětným nemovitostem, resp. jeho výpůjčky, což je jedním ze
základních předpokladů přechodu vlastnického práva podle § 14 zákona č.
290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky
na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“), o které žalobce
svůj nárok opírá.
Pokud žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby ze
skutečnosti, že je právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., jemuž mělo
svědčit právo trvalého užívání ke sporným pozemkům, případně právním nástupcem
L. a. Z., spol. s. r. o., nelze tomuto tvrzení přisvědčit. L. a. Z., p. Č. s.
t. v. byl samostatným podnikem zapsaným do podnikového rejstříku. Podle § 102
odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, platného do 31. 12.
1991 (dále jen „hospodářský zákoník“), k obstarávání hospodářské činnosti
společenských organizací mohly jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo
hospodářská zařízení. Ta byla ve smyslu § 102 odst. 2 citovaného předpisu
samostatnými právními subjekty, které nabývaly práva a zavazovaly se vždy svým
jménem. Hospodařily s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do
správy. V posuzovaném případě však šlo o zřízení práva trvalého užívání k
majetku státu L. a. Z., p. Č. s. t. v. Pokud bylo tomuto podniku platně zřízeno
právo trvalého užívání podle § 70 tehdy platného hospodářského zákoníku
smlouvou ze dne 12. 9. 1991, nemohlo toto právo trvalého užívání přejít na
žalobce. Institut trvalého užívání vylučoval přechod práva trvalého užívání na
právního nástupce trvalého uživatele. Vždy muselo dojít ke zrušení práva
trvalého užívání a k jeho smluvnímu zřízení pro nového trvalého uživatele.
Proto ani v případě že by žalobce byl právním nástupcem zaniklého L. a. Z., p.
Č. s. t. v., nemohlo by současně dojít k přechodu práva trvalého užívání z
tohoto podniku na žalobce. Obchodní společnosti (L. a. Z., spol. s. r. o.)
nebylo možné právo trvalého užívání zřídit, nemohlo na ni žádným způsobem
„přejít“. Žalobce tedy není právním nástupcem L. a. Z., p. Č. s. t. v., není
ani právním nástupcem L. a. Z., spol. s. r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t.
v., s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do jeho práv L. a. Z., spol. s.
r. o. Se zánikem L. a. Z., p. Č. s. t. v., zaniklo i právo trvalého užívání a
žalobce nemohl do tohoto práva vstoupit jako právní nástupce L. a. Z., spol. s.
r. o.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném
právním posouzení věci odvolacím soudem. Právo trvalého užívání bylo žalobci
zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991, kdy jednou ze smluvních stran
bylo hospodářské zařízení žalobce, a to L. a. Z., p. Č. s. t. v. Organizační
řád, jenž byl součástí listin předložených k zápisu podniku do podnikového
rejstříku, stanovil v bodě 4, že „podnik má právo hospodaření k majetku ve
vlastnictví ČeSTV, který tvoří věci a majetková práva, včetně práv k výsledkům
projektové a jiné odborné činnosti a který mu byl svěřen při jeho zřízení. V
rozsahu uváděném shora, podnik hospodaří s majetkem včetně práv, kterých nabyl
v průběhu svého podnikání a které se staly součástí majetku ČeSTV.“ Podle § 100
odst. 2 hospodářského zákoníku platilo, že majetek společenských organizací je
ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak. Právní
úprava vycházela ze zásady, že subjektem vlastnického práva je společenská
organizace jako celek a nikoliv její jednotlivé složky nebo orgány. Z těchto
důvodů potom společenské organizace vykonávaly svoje vlastnické právo buď
přímo, nebo prostřednictvím institutu správy majetku, v tomto případě uvedeným
hospodářským zařízením. K zániku práva trvalého užívání nedošlo způsobem
předpokládaným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. a toto právo trvalo až do nabytí
účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., kterým byla mimo jiné zrušena vyhláška č.
119/1988 Sb. a současně byl zaveden institut práva výpůjčky. Právo trvalého
užívání vzniklo žalobci přímo a jako nositel tohoto práva vykonával
prostřednictvím zaniklého hospodářského zařízení a obchodní společnosti nebo
přímo sám správu, provoz, údržbu a investiční činnosti celého areálu, aniž by
výkon těchto práv byl třetími osobami zpochybňován. Za otázku zásadního
právního významu žalobce považuje posouzení, zda na základě smlouvy ze dne 12.
9. 1991 uzavřené s hospodářským zařízením žalobce, jehož činnost se řídila
organizačním řádem a statutem žalobce včetně tehdy platných právních předpisů,
vzniklo právo trvalého užívání přímo žalobci. Právní posouzení této otázky
odvolacím soudem považuje žalobce za nesprávné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu
prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu že dovolací soud se z hlediska skutkového i hmotně právního
obdobným sporem žalobce zabýval a podrobné odůvodnění svého odmítacího
rozhodnutí podal ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4201/2008,
považoval za dostatečné na toto odůvodnění v dalším odkázat.
Pro účely tohoto rozhodnutí se sluší uvést pouze následující. Dovolací soud
považuje za přiléhavý argument odvolacího soudu, že právo trvalého užívání
vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 9. 1991 L. a. Z., p. Č. s. t.
v., jakožto samostatnému subjektu práva ve smyslu § 102 odst. 2 zákona č.
109/1964 Sb., a nikoliv přímo žalobci. To proto, že právo trvalého užívání věci
je třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné, jak bylo již
dříve dovozeno v judikatuře dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, veřejnosti dostupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nenaplňuje znaky zásadní právní
významnosti a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu