28 Cdo 4259/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně TEAMONT s.r.o., IČ 26853337, se sídlem v Praze 8 - Karlíně,
Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Poštovní 2, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. Petrem Kocurem,
advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky
1,800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v
Havířově pod sp. zn. 106 C 155/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2013, č. j. 8 Co 733/2013-107, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 16. 8. 2013, č. j.
106 C 155/2012-101, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních
poplatků. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu, jímž by byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 1,800.000,- Kč s příslušenstvím
a náhradu nákladů řízení. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku
žalobkyně reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soud ovšem
neshledal, že by v daném případě byly splněny podmínky, za nichž je v souladu s
§ 138 odst. 1 o. s. ř. možné přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků.
Žalobkyně sice dle výsledků hospodaření vykazuje ztrátu, leč vlastní dlouhodobý
hmotný a nehmotný majetek, a zejména z výpisu účtu u Komerční banky, a.s., je
patrno, že zde dochází k finančním transakcím a bývá na bankovním účtu zůstatek
ve výši postačující k úhradě soudního poplatku. Žalobkyně navíc nepřerušila ani
nezrušila svou podnikatelskou činnost. Nevýhody podnikatelského rizika nelze
přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Na
podnikatele není možné pohlížet stejným měřítkem jako na sociálně slabého
občana nevlastnícího žádný majetek většího rozsahu, jehož jediným příjmem je
minimální plat nebo důchod. Poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození či
částečné osvobození od soudních poplatků pouze tehdy, dostal-li by se do tíživé
finanční situace z důvodu vyšší moci či nepředvídatelných okolností nemajících
původ v podnikání, což v daném případě nebylo tvrzeno. S ohledem na předestřené
úvahy tedy soud návrhu na osvobození od soudních poplatků nevyhověl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je usnesením ze dne 18. 9. 2013, č. j. 8 Co 733/2013-107, potvrdil. Odvolací
soud zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je třeba
přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku,
povaze uplatněného nároku i dalším obdobným okolnostem. Žalobkyní předložené
listiny jej pak v daném případě vedly k závěru, že byť žalobkyně vykazuje
ztrátu a má závazky, nabývá současně tržeb za prodej zboží a za prodej
dlouhodobého majetku a materiálů. V roce 2012 činil její obrat 128,822.404,-
Kč, mzdové náklady představovaly částku 307.000,- Kč a osobní 412.000,- Kč.
Žalobkyně neuvádí, že by již nebyla nadále schopna vyplácet mzdy, že by byla v
úpadku či na ni byl podán insolvenční návrh, a je zřejmé, že ve svém podnikání
i přes vykazovanou ztrátovost pokračuje. Za daných okolností tedy lze mít za
to, že soudní poplatek ve výši 90.000,- Kč žalobkyni nezatíží do té míry, aby
to pro ni znamenalo odepření možnosti dovolat se svých práv u soudu. Taktéž
stav dlouhodobého majetku svědčí o tom, že žalobkyně má disponibilní zdroje pro
získání finančních prostředků na úhradu soudního poplatku. Na straně žalobkyně
nejsou tedy splněny podmínky ve smyslu § 138 o. s. ř. pro osvobození od
soudních poplatků, pročež odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako
věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, maje za to, že
závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné. Zdůraznila, že v současné
době nemá žádný disponibilní majetek a jediným majetkem jsou pohledávky soudně
vymáhané v několika řízeních. Osvobození od soudního poplatku je přitom
předpokladem toho, aby mohla tyto pohledávky vymoci. V jednotlivých sporech,
jejichž předmětem jsou v souhrnu plně dobytné pohledávky v celkové výši
18,900.000,- Kč, žalobkyně žádala o osvobození od soudního poplatku, prozatím
neúspěšně. Pokud žalobkyně bude osvobozena v jednom z těchto sporů, bude jí
umožněno vymoci alespoň jednu z pohledávek a zaplatit soudní poplatek.
Dovolatelka dále zdůraznila, že její obrat v roce 2012 je vysvětlitelný tím, že
překupovala pohonné hmoty, za něž jí odběratelé zaslali na účet finanční
prostředky, a ona nakoupila pohonné hmoty a dodala je svým odběratelům.
Nejednalo se proto o její volné disponibilní prostředky. Prodávala-li následně
svůj majetek, činila tak za účelem umoření vlastních závazků po splatnosti,
aniž by ji z tohoto prodeje zůstaly prostředky na úhradu soudních poplatků.
Dovolatelka dále zdůraznila, že již nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a
nemá zaměstnance. Pro hodnocení jejích majetkových poměrů pak není relevantní
výše obratu, jež je dána povahou prováděných obchodů, nýbrž skutečnost, že je
ve ztrátě. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě ovšem dovolání nelze mít za přípustné ve smyslu citovaného
ustanovení, neboť polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se
zakládá ve značné míře především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí
skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, aniž by však předestírala
právní otázku, jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Dovolací
soud je přitom vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jako
pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.)
nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích, a činil tak
odlišné závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud přitom v daném případě shledal
v souladu s tím, co bylo tvrzeno a dokládáno, že žalobkyně měla prostředky, a
to i v podobě dlouhodobého hmotného majetku, postačující k zaplacení soudního
poplatku, nehrozil jí úpadek a i nadále pokračovala ve své podnikatelské
činnosti, z čehož dovodil, že její majetkové poměry neodůvodňují přiznání
osvobození od soudního poplatku. Z jeho rozhodnutí se navíc nepodává, že by při
hodnocení majetkové situace žalobkyně nezohlednil povahu finančních toků na
jejím účtu, zjevně však neshledal, že by tato okolnost relativizovala správnost
závěru o možnosti žalobkyně dostát své povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že každé z jednotlivých soudních řízení, v
nichž její úspěšnosti brání nezpůsobilost zaplatit soudní poplatek, by jí mělo
zajistit dostatek finančních prostředků, jež ovšem bez svého osvobození nemůže
získat, pak je především třeba podotknout, že s tímto argumentem přichází až v
rámci dovolání, kde však zákon zapovídá tvrzení nových skutečností (srov. §
241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto ani v této okolnosti nelze spatřovat důvod, pro
nějž by na majetkové poměry žalobkyně bylo možno v souladu s kritérii
formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na odůvodňující
osvobození od soudních poplatků, neboť možnost nabýt finanční prospěch v
budoucnu sama o sobě nevypovídá o tom, zda je účastník schopen k okamžiku, k
němuž ho tíží poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní
poplatek.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku,
pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu