28 Cdo 4260/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti
žalovanému O. P., o zaplacení příslušenství z částky 250.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C
187/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. listopadu 2008, č. j. 11 Co 284/2008-187, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(výrok II.).
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že na straně
žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodnému obohacení, když převedl finanční
prostředky ve výši 250.000,- Kč z účtu žalobkyně, ke kterému měl dispoziční
právo, na svůj účet, čímž získal majetkový prospěch ve smyslu § 451 odst. 2
obč. zák., jenž je povinen vydat žalobkyni podle § 451 odst. 1 obč. zák.
Finanční prostředky na účtu žalobkyně byly 5 let po zrušení bezpodílového
spoluvlastnictví manželů mezi účastníky jejím výlučným vlastnictvím a žalovaný
je převedl bez jejího souhlasu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.
listopadu 2008, č. j. 11 Co 284/2008-187, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ohledně částky 250.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3,5% od 29. 11.
2002 do zaplacení potvrdil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu citovaný rozsudek
ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho
vydání předcházející a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro potvrzení
rozsudku okresního soudu v rozsahu 250.000,- Kč a úroku z prodlení z této
částky ve výši 3,5% od 29. 11. 2002 do zaplacení, zatímco ve zbývajícím rozsahu
příslušenství jsou dány podmínky pro změnu tohoto rozsudku a zamítnutí žaloby.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně,
tak s jeho právním posouzením věci s níže uvedenou výhradou. V řízení bylo
prokázáno, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno rozsudkem
okresního soudu v roce 1996, a poté již nikdy k jeho obnově nedošlo, neboť
takto zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví může být obnoveno jen rozhodnutím
soudu. Je tedy irelevantní, zda účastníci vedli společnou domácnost v roce 2001
či nikoliv. Pokud pak došlo k výběru předmětné částky žalovaným bez vědomí a
souhlasu žalobkyně, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, jak správně
uzavřel okresní soud.
V části výroku I. rozhodnutí okresního soudu ohledně příslušenství však
odvolací soud dospěl k závěru, že k prodlení žalovaného došlo až 29. 11. 2002,
neboť jej žalobkyně vyzvala k vrácení předmětné částky dopisem ze dne 14. 11.
2002 se lhůtou do 28. 11. 2002 a teprve po marném uplynutí této lhůty se
žalovaný mohl dostat do prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku II.,
kterým byla žaloba zamítnuta ohledně 8% úroku z prodlení od 31. 3. 2001 do 28.
11. 2002 a 4,5% úroku z prodlení od 29. 11. 2002 do zaplacení, s tím, že
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení u odvolacího
soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně stanovil počátek
prodlení žalovaného na den 29. 11. 2002, neboť tento okamžik nastal již dne 31.
3. 2001, když žalovaný o den dříve neoprávněně vybral částku 250.000,- Kč z
jejího účtu, a dovolatelka má proto nárok na úroky z prodlení již od tohoto
data. Žalovaný je povinen vydat bezdůvodné obohacení prvního dne poté, co je
získal, přičemž skutečnost, že byl písemně vyzván k vrácení předmětné částky na
tom nemůže nic změnit. Pokud byl přitom krajský soud jiného názoru ohledně
počátku prodlení žalovaného než okresní soud, měl žalobkyni poučit ve smyslu §
118a o. s. ř. a vyzvat ji k doplnění potřebných tvrzení i k navržení důkazů,
dovolatelka by pak předložila listinné důkazy i návrhy na výslech svědků k
prokázání toho, že žalovaného krátce po neoprávněném výběru předmětné částky
vyzývala k jejímu vrácení a výzva ze dne 14. 11. 2002 byla až poslední v řadě.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí krajského soudu je tzv. překvapivým
rozhodnutím, které je dle judikatury Ústavního soudu nepřípustným porušením
zásad spravedlivého procesu. Rovněž nebyla určena správně sazba úroků z
prodlení přiznaná ve výši 3,5%, neboť již několik let jsou věřitelům přiznávány
úroky z prodlení ve výši okolo 10%.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu ve
výroku II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že odvolací soud určil počátek
prodlení žalovaného správně, neboť z judikatury Nejvyššího soudu ČR (např.
rozhodnutí ze dne 15. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, dále pak rozhodnutí ze
dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006) vyplývá, že u nároku na vydání
bezdůvodného obohacení, kde není splatnost stanovena, je třeba vycházet z § 563
obč. zák., podle kterého splatnost nastává dnem následujícím po dni, kdy byl
dlužník vyzván věřitelem k plnění. Od tohoto data se pak určuje i výše uroků z
prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Žalovaný dále poukazuje na
skutečnost, že v řízení před odvolacím soudem žalobkyně uvedla, že žalovaný byl
několikrát písemně vyzván k vydání požadovaného plnění s tím, že si však
nevyzvedával poštu, přičemž jako důkaz založila žalobkyně do spisu originál
obálky doporučené zásilky. Odvolací soud tak rozhodl na základě důkazu – dopisu
ze dne 14. 11. 2002, ve kterém žalobkyně žalovaného vyzývá k vrácení předmětné
částky do 28. 11. 2002, žalovaný se tedy mohl dostat do prodlení až dnem
následujícím, tj. 29. 11. 2002.
Dovolatelka rovněž nedůvodně namítá nesprávné určení výše úroků z prodlení
odvolacím soudem, když pomíjí přechodná ustanovení nařízení vlády č. 163/2005
Sb., podle nichž se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., není důvodné.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, která namítá, že odvolací
soud nesprávně určil počátek prodlení žalovaného. Jak vyplývá z judikatury
Nejvyššího soudu ČR, kterou zmiňuje i žalovaný ve svém vyjádření k dovolání,
naposledy např. z rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006,
„bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka
vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo
obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není
zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního
titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč.
zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit
dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán“. Odvolací soud tedy
správně uzavřel, že k prodlení žalovaného došlo až dne 29. 11. 2002, neboť
žalobkyně jej vyzvala k vrácení předmětné částky dopisem ze dne 14. 11. 2002 se
lhůtou do 28. 11. 2002. Teprve dnem následujícím po marném uplynutí této lhůty
(dne 29. 11. 2002) se žalovaný dostal do prodlení.
Pokud jde o dovolatelkou namítanou vadu řízení, kterou shledává v tom, že
odvolací soud neučinil směrem k žalobkyni žádné poučení a výzvu k doplnění
rozhodných skutečností, jak mu to ukládá § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. že
žalobkyně nebyla upozorněna na změnu právního názoru soudu, pak Nejvyšší soud
konstatuje, že ani v tomto směru nedošlo k žádnému pochybení. Podle § 118a
odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, přičemž postupuje
obdobně podle odstavce 1. Soud takto zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní
názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním
poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ
možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení
předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat
účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a
označil důkaz (jestliže se tak už nestalo) k jejímu prokázání (Bureš, Drápal,
Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář – I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze
r. 2006, str. 548). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení
rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za
potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci, a proto citované
ustanovení nelze interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat
účastníky o každém svém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by
byl v rozporu s § 5 o. s. ř, z něhož se podává, že soudům není umožněno
poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu. V tomto případě vyšel odvolací
soud ze zjištěného skutkového stavu (především z dopisu ze dne 14. 11. 2002) s
tím, že výzvy k doplnění rozhodných skutečností již nebylo třeba, neboť
skutečnost, že žalobkyně vyzývala žalovaného k vrácení předmětné částky
několikrát, především dopisem ze dne 14. 11. 2002, již žalobkyně uváděla (viz
např. protokol o jednání před odvolacím soudem na str. 183), nic bližšího k
této otázce však žalobkyně netvrdila ani nenavrhovala, a podle odvolacího soudu
došlo v souladu se žalobkyní navrženým důkazem k řádné výzvě až shora citovaným
dopisem, jak lze seznat z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Námitku vztahující se k přiznané výši úroků z prodlení neshledal Nejvyšší soud
rovněž opodstatněnou, neboť výše úroků z prodlení se určuje dle právní úpravy
účinné v době, kdy k prodlení došlo. Až do 27. dubna 2005 se úrok z prodlení
odvíjel od diskontní sazby a v době prodlení (dne 29. 11. 2002) činil 3,5%
ročně.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však
nevynaložil.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu