28 Cdo 4266/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Z. D., O. – K., zastoupeného Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem se
sídlem v Opavě, Solná 447/27, proti žalovaným: 1) R. K., a 2) L. K., oběma V.,
oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Jaklovecká 1249/18, o zaplacení 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 116 C 1/2011, o dovolání žalovaných proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2014, č. j. 8 Co
802/2013-175, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 116 C
1/2011-128, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo
společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč (výrok I); současně
rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 8 Co 802/2013-175, shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (z
důvodu jeho nepřezkoumatelnosti; § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Úvaha, jíž odvolací soud odůvodňuje závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu prvního stupně (s nímž v odvolání polemizují dovolatelé, dovozujíce, že
jde o závěry judikaturou dosud neřešené), nevybočuje z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jež se zabývá zmíněnou procesní problematikou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na
www.nsoud.cz; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014) a jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „měřítkem toho,
zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; rozhodnutí soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči
němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat
odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí
názoru na věc“. Rozsudek soudu prvního stupně (jež žalobce napadl odvoláním, vytýkaje mu
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů) – přes obsáhlou rekapitulaci podání
účastníků a obsahu provedených důkazních prostředků – postrádá náležité
zhodnocení provedených důkazů (§ 132 o. s.
ř.) a současně se zakládá na logicky
rozporných (a tudíž neurčitých) závěrech, kdy z odůvodnění rozhodnutí (ovšem
ani z obsahu spisu) nelze s určitostí dovodit, zda závěr o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalovaných zakládá soud prvního stupně na tom, že peněžité
plnění, nárokové žalobcem k vrácení, mělo být půjčkou poskytnutou žalobcem jiné
osobě (R. O.), dluhem vzniklým z dohody o převodu členských práv a povinností v
bytovém družstvu uzavřeným mezi těmito osobami, či plněním plynoucím z jiného
závazkového vztahu (bezdůvodného obohacení). Ani z obsahu spisu přitom nelze
dovodit, zda a jakým způsobem soud vyřešil otázku platnosti zmíněných dohod a
jejich účinků a jak vyložil projevy vůle smluvních stran a jak posoudil ostatní
relevantní otázky s tím spojené (týkajících se kupř. právě zmocnění jiné osoby,
R. O., k právnímu jednání jménem žalovaných, včetně důsledků plynoucích z
případného překročení oprávnění zmocněnce, ovšem i otázky případné simulace
těchto právních úkonů – dohod uzavíraných mezi žalobcem a R. O., se zřetelem ke
skutečné vůli jednacích). Konečně matoucím je i odkaz soudu prvního stupně na
ustanovení „§ 107 obč. zák.“ a tedy i závěry o promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení uplatňovaného žalobcem právě vůči žalovaným. Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního
stupně je nepřezkoumatelné, v situaci, kdy na uvedenou nesrozumitelnost a
nedostatek náležitého odůvodnění poukazoval i odvolatel (žalobce) a kdy jej
nepřezkoumatelnost rozhodnutí limitovala při formulaci náležitých odvolacích
důvodů, lze závěry odvolacího soudu označit za souladné s ustálenou judikaturou. Přípustnosti dovolání pak nezakládá ani žalovanými v dovolání dále uplatňovaná
argumentace vztahující se k hmotněprávnímu posouzení věci, kdy dovolatelé mají
za nesprávné „hmotněprávní posouzení smlouvy“ (smluv označených jako „Smlouva o
smlouvě budoucí o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu“, jež žalobce uzavřel dne 12. 12. 2008 s R. O. coby zástupcem
žalovaných, resp. dne 16. 12. 2008 přímo s R. O. jako nabyvatelem členských
práv a povinností), namítajíce, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního
stupně – „smlouvy nehodnotil podle jejich obsahu“. Takové právní posouzení věci
(tedy že při výklad projevu vůle smluvních stran je rozhodující jedině označení
smlouvy) odvolací soud nečinní a jím vydané kasační usnesení, odůvodněné
nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně, na něm založeno není;
přitom i v závěrečné, návodné pasáži odůvodnění rozhodnutí odvolací soud – v
obecné rovině – připomíná některá základní výkladová pravidla projevu vůle
smluvních stran, jež pokládají za rozhodující i dovolatelé (skutečná vůle
jednajících stan a jejich úmysl při uzavření smlouvy, kdy soudy nižších stupňů
vezmou náležitý zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle, včetně
následného chování stran). Z uvedeného vyplývá, že – poměřováno žalovanými vymezenými dovolacími důvody (§
242 odst. 2 věty první o. s. ř.) – žádný z předpokladů přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř.
naplněn není; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, soudy nižších stupňů rozhodnou i o
nákladech řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 151 odst. 1, část
věty před středníkem, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.