Nejvyšší soud Usnesení občanské

28 Cdo 4295/2013

ze dne 2014-03-27
ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4295.2013.1

28 Cdo 4295/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci

žalobkyně PaedDr. O. Č., P., zastoupené JUDr. Martou Černou, advokátkou se

sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalovanému J. K., P., zastoupenému

Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o zaplacení

částky 235.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod

sp. zn. 31 C 330/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 13 Co 416/2013 – 38, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně svým usnesením ze dne 31.

července 2013, č. j. 31 C 330/2010 – 104, zamítl návrh žalovaného na neúčinnost

doručení předvolání k ústnímu jednání konanému dne 17. 5. 2011. Soud prvního

stupně své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 50d odst. 1 a 4 o. s. ř. s tím, že

důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení nemůže být žalovaným namítaná

skutečnost, že se na adrese svého úředně evidovaného trvalého pobytu nezdržoval.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví

citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud

zdůraznil, že adresou pro doručování se v § 50d odst. 4 o. s. ř. rozumí jak,

adresa, kterou adresát uvedl ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči

soudu jako adresu místa v ČR, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány

písemnosti, tak i adresa, nebyla-li stanovena výše zmíněným způsobem, určená

podle hledisek uvedených v § 46b písm. a), b), a e) až j) o. s. ř., tedy v

případě žalovaného adresa evidovaná v rozhodném období v informačním systému

evidence obyvatel. Dále odvolací soud uvedl, že právní úprava doručování účinná

od 1. 7. 2009 vychází z toho, že pro doručování není významné, kde se adresát

skutečně zdržuje a že ten je povinen zajistit si přijímání listin na adrese pro

doručování bez ohledu na to, kde se skutečně zdržuje. Omluvitelným důvodem pro

neseznámení se s doručovanou listinou tedy dle odvolacího soudu nemůže být

skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje. Na

základě výše uvedeného tedy odvolací soud dovodil, že zde nejsou dány důvody

pro vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k ústnímu jednání.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ust. § 237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod

nesprávného právního posouzení věci dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř., které

spatřuje v nesprávném posouzení otázek týkajících se aplikace § 50d odst. 4 o. s. ř. a otázky povinnosti zanechat adresátovi výzvu dle § 49 odst. 2 o. s. ř.. V dovolání předně namítal okolnosti, za nichž se náhle bez vlastního zavinění

ocitl v situaci bez reálného trvalého bydliště. Poukazoval na to, že do dané

situace dostal jednáním své bývalé partnerky, která ho ze společné domácnosti

„vyhodila na ulici“, přičemž v penzionu, kde si opatřil ubytování, mu nebylo

umožněno uvedení adresy penzionu jako adresy odvolatelova trvalého pobytu. Dle

odvolatele tedy okolnosti případu vylučovaly správnost úvah odvolacího soudu,

případně soudu prvního stupně. Namítal dále, že v řízení nebyl prokázán postup ve smyslu § 49 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo zjištěno, že by mu výzva byla uložena na adresy ohlašovny

Úřadu Městské části Praha 13. Dovolatel proto navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu nebo jeho změnu tak,

že se vyslovuje požadovaná neúčinnost popsaného doručení. Žalobkyně ve svém vyjádření namítala nepřípustnost dovolání, ježto z něj

neplyne formulace žádné právní problematiky, která by v posouzení věci

odvolacím soudem mohla být považována za nesprávný výklad práva. K námitkám dovolatele o absenci jeho zavinění na vzniklé situaci, poukázala na

zjištění patrná ze spisu 17 C 1556/2003, kdy 6. 4. 2009 byl exekutorskou

kanceláří vyzván k vyklizení bytu a tento byl exekutorským úřadem otevřen až

dne 14. 9. 2010. Byt byl zcela prázdný a zdevastovaný. Žalovaný byt opustil

sám, věděl tedy, že je jeho povinností uvést údaje o trvalém pobytu do souladu

se skutečností, ale neučinil tak. Přitom věc nemusel řešit bezodkladně, ježto

od roku 2007 věděl, že se z bytu musí vstěhovat a učinil tak roku 2010. Měl

tedy tři roky na vyřešení svého bydlení a přihlášení se k trvalému bytu,

zejména když v té době byl i vlastníkem bytu v K. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu

ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, které se na tuto věc vztahuje. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Předně je třeba konstatovat, že i za novely o. s. ř. účinné po 1. 1. 2013

vymykají se z dovolacího přezkumu otázky skutkové povahy, na nichž dovolatel

zakládá svou argumentaci v dovolání.

Je tomu tak proto, že skutková zjištění

odvolacího soudu dovoláním úspěšně zpochybnit nelze, lze-li dovolání podat

pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.. Pokud jde o tvrzení dovolatele o nesprávnosti právního posouzení, tyto důvody

dovolací soud neshledává. Usnesení odvolacího soudu je podrobné, přesvědčivé,

vychází ze závěrů komentářové literatury, která je sdílena konstantně i v

judikatuře dovolacího soudu. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od právního

posouzení, jak bylo vyjádřeno v dovoláním napadeném usnesení. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím

soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se

dovolání odmítá (§ 243c odst. 1). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.