28 Cdo 4370/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně ČAS – SERVICE a. s., IČ: 463 46 716, se sídlem ve Znojmě,
Dobšická 2, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně,
Cihlářská 19, proti žalovaným 1) Jihomoravskému kraji, se sídlem v Brně,
Žerotínovo nám. 3/5, a 2) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v
Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení 72,563.430,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 291/2004, o
dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května
2010, č. j. 44 Co 241/2009-562, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou
2) a žalobkyní (výrok III). Při právním posouzení věci soud vycházel z toho, že
žalobkyní uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998
Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale že žalovaný 1) odpovídá za škodu
vzniklou porušením obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.; protože
žalovaný 1) nejednal „jménem státu“, žalovaná 2) ve sporu (pasivně) věcně
legitimována není.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Krajský soud v Brně (dále též jako
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 44 Co 241/2009-562,
rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že žalobu ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovaným 1) zamítl (výrok I), ve výrocích II a III jej zrušil
a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Uzavřel,
že ve věci je pasivně legitimována žalovaná 2) coby subjekt (obecně)
odpovídající za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem při výkonu státní
správy (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.), tedy nikoliv žalovaný 1), který nositelem
povinnosti k náhradě škody není. Otázku, jsou-li splněny všechny předpoklady
odpovědnosti státu za škodu, ponechal odvolací soud k vyřešení soudu prvního
stupně v dalším řízení.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Co do
jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.]. Tvrdila, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho neurčitost a
nedostatek důvodů a namítala, že otázku nároku dopravce na uzavření smlouvy o
závazku veřejné služby k úhradě prokazatelné ztráty vyřešil odvolací soud v
rozporu se zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Navrhla, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalobkyně označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno účastnicí řízení, zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání a subjektivní legitimace dovolatelky k
podání dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné (podle § 237 o. s. ř. až 239 o.
s. ř.), předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu oprávněný
(subjektivně legitimovaný).
Žalovaná 2) výslovně napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky
72,563.430,- Kč - v části směřující proti žalovanému 1) - zamítá.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může podat pouze účastník řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury platí, že k podání dovolání je
oprávněn (subjektivně legitimován) pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení
ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo v rozsudku ze dne 1. 2. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod č. C 154 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). Dovoláním napadeným výrokem
I rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku žalobkyně vůči
žalovanému 1), tak, že se ve vztahu k tomuto žalovanému žaloba zamítá. Z toho
je zřejmé, že žalované 2) - objektivně vzato – napadeným výrokem rozsudku
nebyla způsobena újma na jejích právech, odstranitelná zrušením tohoto výroku
rozsudku. Žalovaná 2) proto k podání dovolání proti označenému výroku rozsudku
subjektivně legitimována není.
Jelikož dovolání žalované 2) - směřující proti měnícímu výroku I rozsudku
odvolacího soudu - bylo podáno neoprávněnou osobou, Nejvyšší soud je odmítl (§
243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je
žalovaná 2), jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit ostatním
účastníkům účelně vynaložené náklady v plné výši. Žalované 1) – vůči níž bylo
řízení skončeno – v dovolacím řízení náklady nevznikly a o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodnou soudy nižších stupňů v
rozhodnutí, jímž se řízení (pokračující mezi těmito účastníky) končí (§ 151
odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu