28 Cdo 4374/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o., IČ 47539666, se sídlem v Praze 5, Radlická 103, zastoupeného JUDr. Jasněnou Čemusovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, o zaplacení částky 665.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 131/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č. j. 16 Co 255/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2004, č. j. 54 C 131/2003-40, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 o povinnosti žalovaného zaplatit původní žalobkyni JUDr. Boženě Konvalinkové, správkyni konkursní podstaty úpadce PRIVATE INVESTORS, a. s., částku 665.120,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobní návrh v částce 200.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), zastavil řízení ohledně návrhu na přiznání úroku ve výši 217.004,- Kč a úroku 10,5 % z částky 200.000,-
Kč od 28. 12. 1998 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o soudním poplatku (výroky IV. a V.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovanému byla úpadcem, u nějž byl členem dozorčí rady, vyplacena částka 200.000,- Kč jako půjčka, která byla poskytnuta v rozporu s § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), bez předchozího souhlasu valné hromady, půjčka byla tudíž ve smyslu § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem, dále pak žalovaný obdržel od úpadce částky v celkové výši 665.120,- Kč bez právního důvodu, a na straně žalovaného proto došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Soud dále konstatoval, že žalovaný jednal úmyslně, pokud přijal částky v celkové výši 665.120,- Kč, byla tak zachována objektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. a nemohlo dojít k promlčení uplatněného práva u částek vyplacených bez právního důvodu. V části, v níž bylo neoprávněné poskytnutí prostředků žalovanému prokázáno, Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl, v části, v níž byla žaloba vzata zpět, řízení zastavil a ve zbytku s ohledem na žalovaným důvodně vznesenou námitku promlčení žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku o věci samé a proti výrokům nákladovým přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 29 Co 301/2004-56, je změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. V rozporu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně, neboť došlo k uplynutí objektivní i subjektivní promlčecí doby, protože nebylo prokázáno úmyslné jednání žalovaného a žalobce se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl již po vyplacení předmětných částek žalovanému a nikoliv až po zjištění, že smlouva o půjčce byla neplatná. S ohledem na promlčení práva tak odvolací soud žalobu zamítl.
K dovolání žalobce zrušil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 33 Odo 23/2005-69, a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení je stiženo vadou spočívající v tom, že ačkoliv odvolací soud nezopakoval důkazy prováděné soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým i právním závěrům ohledně úmyslného jednání žalovaného a okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení.
V novém řízení před odvolacím soudem bylo v souladu s ustanovením § 107a o. s. ř. a § 211 o. s. ř. usnesením ze dne 6. 11. 2007, č. j. 16 Co 238/2007-95, rozhodnuto o procesním nástupnictví společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r. o., neboť tato společnost nabyla soubor pohledávek úpadce (mezi nimi i žalovanou pohledávku) v rámci dobrovolné veřejné dražby podle §§ 30 a 31 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen zákon o veřejných dražbách). K dovolání žalovaného přezkoumal toto usnesení Nejvyšší soud, který rozhodnutím ze dne 2. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 714/2008-109, konstatoval jeho správnost.
Poté odvolací soud opětovně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, č. j. 16 Co 255/2008-115, rozsudek obvodního soudu v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přihlédl k tomu, že se jednalo o vztah mezi obchodní společností a osobou, která byla členem jejího orgánu, v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se tedy jedná o obchodněprávní vztah a běh promlčecí doby je třeba posoudit podle § 397 a § 391 odst. 1 obch. zák. S ohledem na to, že nárok žalobce byl u soudu uplatněn ve čtyřleté promlčecí době, nebrání úspěšnosti žalobního návrhu vznesená námitka promlčení práva.
Odvolací soud rovněž nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že žalobce není aktivně legitimován k vymáhání sporné pohledávky, zdůvodněnému tím, že ustanovení § 17 odst. 3 zákona o veřejných dražbách neumožňuje platně nabýt pohledávku v rámci veřejné dražby. Odvolací soud připomenul, že převoditelným majetkovým právem je i pohledávka, kterou je tudíž možno platně nabýt v rámci dobrovolné veřejné dražby. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak odvolací soud shledal správným a přistoupil k jeho potvrzení.
Proti naposledy uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud by se podle dovolatele měl zabývat v judikatuře doposud neřešenou otázkou, zda předmětem dražby podle zákona o veřejných dražbách může být i pohledávka. Dovolatel usuzuje, že pohledávka není převoditelným majetkovým právem a nemůže dojít k jejímu přechodu podle uvedeného předpisu, neboť ten neupravuje situaci, kdy je dražena pohledávka, a zabývá se pouze přechodem práv u věcí movitých, nemovitých, podniků apod. Z absence zvláštní úpravy přechodu práv k pohledávce je pak zřejmé, že se zákon o veřejných dražbách nemůže uplatnit na dražbu pohledávek, nemohlo tedy dojít k platnému přechodu práv z pohledávky na žalobce, kterému tudíž nemohlo být přiznáno právo ve smyslu napadeného rozsudku. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli nelze přisvědčit, domnívá-li se, že zákon o veřejných dražbách neumožňuje dražbu pohledávek a že odvolací soud pochybil, pokud pojem „převoditelné majetkové právo“ vyložil tak, že zahrnuje i pohledávku. Především je třeba připomenout, že zákon o veřejných dražbách v § 2 písm. a) vymezuje účel dražby jako přechod vlastnického nebo jiného práva, aniž by tedy jakkoliv omezoval výčet práv, jež mohou být předmětem dražby. Na toto základní vymezení pak navazuje i ustanovení § 17 odst. 3 cit. zák., řadící do výčtu možných předmětů dobrovolné dražby i převoditelná majetková práva. Pohledávka přitom představuje právo věřitele na nabytí určitého majetkového prospěchu od dlužníka a zároveň jde v souladu s ustanovením § 524 a násl. obč. zák. o právo v zásadě převoditelné, není tedy pochyb o tom, že ji lze považovat za převoditelné majetkové právo ve smyslu zákona o veřejných dražbách. Neobsahuje-li zákon o veřejných dražbách výslovné ustanovení o způsobu, kterým má dojít k přechodu pohledávky jako předmětu dražby na vydražitele, a jsou-li ustanovení tohoto zákona zaměřena především na úpravu přechodu práva vlastnického a jiných věcných práv, je to logický důsledek toho, že charakter věcných práv vyžaduje detailnější zákonnou úpravu, čemuž odpovídá i obecná úprava obsažená v občanském zákoníku, která se zabývá nabýváním věcných práv značně podrobněji nežli nabýváním pohledávky. Přímo zákon o veřejných dražbách pak vychází z toho, že právní úprava v něm obsažená není komplexní, a proto v § 65 stanoví pro problematiku v něm přímo neřešenou podpůrné použití občanského zákoníku, který se uplatní i v případě výslovně neupravených otázek spojených s přechodem pohledávky. Námitky, kterými dovolatel zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí, jsou tedy zcela liché a nelze z nich dovodit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významné, spočívá-li na takovém řešení právní otázky, které přímo vyplývá z hmotněprávní úpravy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2/2001). Nejvyšší soud tak dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu