I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejího advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
25/09, není v souladu se zákonem. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 11.520,- Kč) uloženy k
platbě žalobci ve prospěch žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejího advokáta Mgr. Marka Vojáčka (výrok II.). Odvolací instance rovněž
změnila nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že náklady řízení
činí 11.880,- Kč (měnící část výroku I.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení rozporu rozhodnutí Arbitrážní
komise Českomoravského fotbalového svazu ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. AK 25/09,
se zákonem. Uvedeným interním rozhodnutím orgánu občanského sdružení byla
žalobci podruhé uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 500.000,-
Kč za opětovné porušení smlouvy o hostování hráče M. Č. ze dne 8. 7. 2008,
uzavřené mezi žalobcem a FK Hradec rálové. Tímto ujednáním se žalobce zavázal
nenasazovat jmenovaného hráče v zápasech II. ligy v sezóně 2008 – 2009 vůči FK
Hradec Králové. Pro případ porušení uvedené dohody byla ve smlouvě stanovena
povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč. Žalobce přesto ve dnech
5. 10. 2008 a 25. 4. 2009 hráče do sportovního utkání s FK Hradec Králové
nominoval (v obou případech byla pak ze strany ČMFS uložena povinnost k
zaplacení smluvní pokuty). Podle názoru žalobce mu však neměla být smluvní
pokuta podruhé stanovena, neboť tato byla splatná pouze jednou pro případ
porušení povinnosti pro ročník 2008 – 2009, bez ohledu na počet případů, kdy by
smlouva v tomto směru nebyla respektována.
Soud prvního stupně výše uvedený žalobní návrh zamítl. Meritum věci,
tedy otázku, zdali smlouva, tak, jak byla koncipována, mohla v případě jejího
opětovného porušení založit povinnost k opakované úhradě smluvní pokuty,
zhodnotil kladně. Uzavřel, že smluvní pokuta byla míněna za každé jednotlivé
porušení smluvní povinnosti; opačný výklad by nevedl k prevenčním následkům
tohoto ustanovení (odradit žalobce od jednání, kterým by nasazoval do
fotbalových zápasů s FK Hradec Králové jeho vlastního hráče).
Odvolací soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí zohlednil
především zásadu spolkové autonomie, do níž stát zásadně nesmí nad rámec zákona
zasahovat. Soud je oprávněn prostřednictvím využití § 15 zákona č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů, posuzovat toliko, zda rozhodnutí vydal orgán k tomu
povolaný, zda byl dodržen procedurální postup a práva účastníků, a nejde-li o
svévolné rozhodnutí příslušného orgánu (tedy zda vychází ze zákona, smlouvy či
jiného právního úkonu). Přezkum jiných aspektů takového interního spolkového
rozhodnutí, tj. v daném případě posouzení výkladu obsahu smlouvy, provedeného
rozhodujícím orgánem, mu nepřísluší, neboť takový postup je podle závěru
odvolací instance v rozporu s principem oddělenosti občanských sdružení od
státu ve smyslu článku 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci
samé. Dovolacímu soudu předestřel dvě právní otázky, které pokládal za zásadně
právně významné, a to: 1) zda je pravomoc soudů rozhodovat o speciální určovací
žalobě podle § 15 zákona o sdružování občanů omezena pouze na určité důvody
rozporu se zákonem, resp. mohou-li soudy posuzovat soulad se zákonem u
rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jehož předmětem byla platnost právního
úkonu nebo výklad projevu vůle (smlouvy), a 2) jakým způsobem je soudní
pravomoc k rozhodování o žalobě podle § 15 citovaného předpisu omezena zásadou
spolkové autonomie a jaké jsou limity práva člena občanského sdružení na soudní
ochranu. Žalobce tvrdil, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, když shledal, že soudy nemají
pravomoc přezkoumávat předmětné rozhodnutí Arbitrážní komise na základě žaloby
podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., a z tohoto důvodu rozsudek soudu první
instance vůbec nepřezkoumal a nevypořádal se s odvolacími námitkami. Odvolací
instanci rovněž v tomto směru vytkl nesprávné právní posouzení věci – žalobce
má jako člen sdružení možnost obrany proti nezákonným rozhodnutím orgánů spolku.
Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání prostřednictvím právního zástupce
písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně
správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované byla dovolacím soudem přiznána náhrada nákladů řízení
o dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou
otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní
praxí, a tedy i s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu naznačená
kritéria přípustnosti dovolání splňuje.
Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti
němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám, může do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení,
zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Výše citovaným zákonným ustanovením byla založena možnost soudní
ochrany člena občanského sdružení jakožto prostředku obrany vůči interním
rozhodnutím jeho orgánů, čímž byl omezen ústavněprávní princip spolkové
autonomie a odluky občanských sdružení od státu (článek 20 odst. 1, 3 a 4
Listiny základních práv a svobod). Připuštění určité intervence státu do
interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť by jinak mohlo docházet ke
svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím i k výraznému porušování práv
fyzických či právnických osob, jež jsou jeho členy a kterým může být takto
způsobena osobní či majetková újma.
V posuzované věci bylo předmětem přezkumu rozhodnutí Arbitrážní komise
tehdejšího Českomoravského fotbalového svazu, která byla podle článku 11 bodu 1
Stanov ČMFS orgánem tohoto občanského sdružení, rozhodujícím mimo jiné spory z
profesionálních smluv mezi kluby a hráči či spory o plnění smluv mezi kluby
apod. Podrobnosti o činnosti této komise upravoval její Statut a jednací řád. Z
článku 2 bodu 1 tohoto vnitřního předpisu plyne, že uvedený spolkový orgán
rozhodoval v těch sporech, kde nebyla dána působnost jiného orgánu ČMFS
(disciplinární komise, odvolací a revizní komise, aj.), a jeho rozhodnutí byla
pro ostatní orgány, členy a účastníky soutěží závazná. Nebránilo to však
následnému řešení sporu na úrovni nestranného a nezávislého soudu, byly-li
splněny zákonné podmínky. Spor bylo ovšem nutno ze strany členských klubů ČMFS
nejprve navrhnout k projednání arbitrážní komisi a vyčkat jejího rozhodnutí.
Ačkoli již byl v judikatuře akceptován výklad (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006), podle
kterého lze v rámci soudní ochrany člena spolku připustit též žalobu s jiným
než určovacím zněním petitu, je třeba konstatovat, že řešený právní stav spadá
pod hypotézu § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Žalobní návrh člena směřuje
proti rozhodnutí interního orgánu občanského sdružení, proti němuž již nelze
podle stanov podat opravný prostředek, a které je podle jeho tvrzení v rozporu
se zákonem. Zákonná kritéria oprávněnosti žaloby tedy byla v posuzované věci
naplněna.
Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy,
kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným
interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na
výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná,
pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence, neboť přezkum těchto
otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti.
Právní závěry odvolacího soudu, postavené na nemožnosti v těchto mezích
zasáhnout do spolkové oblasti, proto nejsou opodstatněné.
Dovolací soud však přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného
rozhodnutí, neboť jeho právní závěry, byť založené na jiné interpretaci zákona,
ústí ve stejný výsledek sporu. V dané věci lze uzavřít, že výklad smlouvy, tak,
jak byl proveden ze strany soudu první instance, je správný. Ve smlouvě o
hostování ze dne 8. 7. 2008, uzavřené mezi žalobcem a FK Hradec Králové, byla
pro případ porušení ustanovení o zákazu nasazení hráče M. Č. ve vzájemných
soutěžních utkáních II. ligy ročníku 2008 – 2009 stanovena povinnost k úhradě
smluvní pokuty ve výši 500.000,- Kč. Interpretací předmětného smluvního
ustanovení dovolací soud dochází k závěru, že žalobce byl tímto ujednáním
zavázán k tomu, aby v každém jednotlivém případě, kdy by nedodržel uvedenou
povinnost ze smlouvy (tj. při každém nasazení jmenovaného hráče vůči FK Hradec
Králové v průběhu sezóny 2008 – 2009), byl nucen smluvní pokutu zaplatit. Tento
právní názor lze mít za opodstatněný již skrze jazykový výklad bodu d) této
dohody (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), z něhož je patrno, že žalobce přijal
závazek, že tento hráč nebude nominovaný k zápasu. Z tohoto textu plyne, že při
každé (neoprávněné) nominaci je nutno smluvní pokutu uhradit. Nutno tu
podotknout, že žalobce si musel být vědom, že jedná v rozporu se smlouvou,
přesto tak činil. Následky v podobě sankce sjednanou smluvní pokutou je proto
povinen nést. Smlouvy mají být dodržovány (pacta sunt servanda).
Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k zamítnutí
dovolání žalobce (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), neboť jím
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny.
Úspěšná žalovaná má podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých
podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon
náleží podle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce
10.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj.
5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané
žalované činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu