28 Cdo 440/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobců A) J. T., B) E. T., a C) E. T., všech
zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. Ž., 2) Z. P., 3) M. F., žalované
2/, 3/ zastoupeny v dovolacím řízení advokátem, a 4) Bytovému podniku P., s.
p. v likvidaci, s likvidátorem Ing. R. D., zastoupeným advokátkou, o určení
vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C
132/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. května 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, se
ve výroku II. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V., VIII. a IX. zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C
132/2001-64, ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou v
poměru 2/3 podílu prvních dvou žalobců ve společném jmění a 1/3 podílu třetí
žalobkyně spoluvlastníky pozemků, a to parc. č. 2454 o výměře 303 m2 –
zastavěné plochy a parc. č. 2455 o výměře 1234 m2 – zahrady, obou zapsaných pro
obec P. a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P. Ve zbylých výrocích II. až V.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly spolu s domem
čp. 1948 (stojícím na parc. č. 2454) v pozemkové knize vedeny jako vlastnictví
J. G. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství z 20. 7. 1951 byly pozemky i s
domem podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona
č. 114/1948 Sb. (o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků)
zahrnuty do znárodňovaného majetku bývalého podniku Ing. V. B. v M. H. s
odůvodněním, že jsou určeny pro provoz znárodněného podniku; sloužily totiž
jako záruka provozního úvěru na podnik. Ve výměru byl u slov „za ministra“
uveden nečitelný podpis. Z rozhodnutí Ministerstva místního hospodářství z 22.
6. 1954 bylo dále zjištěno, že nemovitosti byly začleněny do Bytového podniku
h. m. P. Dne 23. 4. 1974 byla mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P.
a žalobci uzavřena kupní smlouva, kterou podnik jménem státu prodal v nyní
požadovaném spoluvlastnickém poměru žalobcům dům čp. 1948 a zároveň s nimi
uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání přilehlých pozemků (předcházelo
rozhodnutí finančního odboru ONV v P. z 19. 4. 1974 o přidělení pozemků do
osobního užívání). Kupní smlouvu registrovalo Státní notářství pro P. pod sp.
zn. 5 R I 75/74, avšak dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků - podle
názoru soudu prvního stupně – nikoli, neboť nebyla vedena v příslušném
rejstříku R II. Bytový podnik v P., s. p. později dohodou z 23. 7. 1991,
registrovanou Státním notářstvím v P. dne 12. 9. 1991, vydal předmětné pozemky
s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen
„zákon č. 87/1991 Sb.“) bratru J. G. Č. B. jako oprávněné osobě. Dědičkami Č.
B., který zemřel 11. 11. 1999, se během řízení staly jeho dcery, nyní
žalované. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou však aktuálními vlastnicemi
pozemků pouze druhá a třetí žalovaná rovným dílem, a to na základě darovací
smlouvy z 30. 10. 1991, uzavřené po vydání pozemků a vložené do katastru 27. 1.
1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná a čtvrtý žalovaný
nejsou pasivně legitimováni a žalobu proti nim zamítl. Konstatoval též, že
výměr o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 byl vydán v rozporu se
zákonem, neboť pozemky nesloužily provozu znárodňovaného podniku a výměr nebyl
podepsán ministrem (ač bylo znárodnění výlučně v jeho pravomoci). Z toho
dovodil, že znárodněním nezaniklo vlastnictví k pozemkům a žalobci navíc
pozemky nevydrželi; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům
byla totiž podle soudu prvního stupně pro vadu registrace neplatná a pozdější
restituční spor o vydání domu čp. 1948 vyloučil dobrou víru žalobců. Těm tedy
nemohl svědčit vlastnický titul a nemohli být tedy úspěšní ve sporu.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. 5. 2003,
č. j. 12 Co 32/2003-94, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen
ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované a čtvrtému žalovanému.
Výrokem II. však změnil rozsudek soudu prvního stupně v relaci ke druhé a třetí
žalované tak, že určovací žalobě v plném rozsahu vyhověl. Podle úspěšnosti ve
věci pak rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o právní
posouzení důsledků znárodňovacího výměru ze dne 20. 7. 1951. Šlo zajisté o akt
vydaný v rozporu s právními předpisy, nikoli však nulitní – následkem vady
výměru je tedy jen existence restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k/
zákona č. 87/1991 Sb., svědčícího oprávněné osobě. Jako nesprávný shledal
odvolací soud i názor soudu prvního stupně o vadě registrace dohody o zřízení
práva osobního užívání pozemků, vedoucí k závěru, že žalobcům nevzniklo užívací
právo k pozemkům. Tuto otázku odvolací soud podrobně analyzoval za použití
zákona č. 95/1963 Sb., tj. notářského řádu, judikatury i instrukce ministerstva
spravedlnosti č. 4/1964, kterou byl vydán jednací řád pro státní notářství;
dospěl poté k závěru, že účinky registrace nastaly. Registrací dohody ze dne
23. 4. 1974 tedy vzniklo všem žalobcům společně právo osobního užívání pozemků,
které v roce 1991 existovalo. Vydal-li Bytový podnik pro P. dohodou ze dne 23.
7. 1991 pozemky Č. B., pak k tomu neměl žádné oprávnění, dohoda je podle § 39
občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná a žalobcům zůstalo
zachováno právo osobního užívání pozemků, které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na
spoluvlastnictví k nim.
Proti měnícímu meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podaly
druhá a třetí žalovaná dovolání. Vytkly v něm odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci. Nesouhlasily se způsobem posouzení výměru o znárodnění podniku
ing. B.; měly zato, že nezákonnost výměru přivodila důsledky příznivé pro
dosavadní vlastnici. Nešlo jen o to, že výměr z 20. 7. 1951 nebyl podepsán
ministrem; do výměru byly především neoprávněně pojaty pozemky ve vlastnictví
J. G., ač nikdy nebyly součástí znárodňovaného podniku (a zde již je důvod
nulity výměru). Odvolací soud podle dovolatelek též pochybil, dovodil-li
platnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, sjednané se žalobci.
Žalobcům bylo později v restitučním řízení soudem uloženo uzavřít se žalovanými
dohodu o vydání domu čp. 1948. Pro vydání přilehlých pozemků ovšem svědčily
stejné skutkové a právní důvody. Dovolatelky připouštěly, že s ohledem na již
uzavřenou dohodu o vydání pozemků s Bytovým podnikem v P. nepožádaly žalobce,
jako jinak povinné osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o vydání
předmětných pozemků. Za standardních okolností by však žalobci museli vydat
pozemky stejně, jako byli nuceni soudní cestou uzavřít dohodu o vydání domu čp.
1948. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ani další žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolatelky, zastoupené advokátem,
podaly dovolání včas. Dovolání je vzhledem k diformitě rozsudků nižších
instancí přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu – dále „o.
s. ř.“) a opírá se o tvrzení podřaditelná pod dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř., tj. o nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Úvahám odvolacího soudu lze přisvědčit potud, posoudil-li dohodu o
zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 23. 4. 1974 jako notářstvím
registrovanou a tedy účinnou. Argumentace ustanovením § 64 tehdejšího
notářského řádu (zákona č. 95/1963 Sb.) a judikaturou (R 9/1967), vylučující
možnost jen částečné registrace jinak celistvého smluvního projevu účastníků,
je plně přijatelná. Rovněž tak odvolací soud nepochybil, přičetl-li zjištěným
vadám výměru o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 jen účinek naplnění
restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.; negace
následků znárodnění je tu již bezpředmětná.
Určující právní otázkou pro výsledek sporu však zůstala prejudice
dohody ze dne 23. 7. 1991 o vydání předmětných pozemků mezi vydávajícím Bytovým
podnikem v P. a příjemcem Č. B., titulované podle zákona č. 87/1991 Sb., jako
platné či nikoli. V případě negativního závěru o platnosti této dohody by
žalobcům nadále svědčilo tehdejší právo osobního užívání pozemků, které by
podle § 872 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. transformovalo
od 1. 1. 1992 na vlastnické právo.
Nastolenou otázku nelze posoudit jen v rovině aplikace obecných
ustanovení o vlastnictví věci. Není tu oddělitelné, že nynější žalované byly v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 75/97, a to i po
odvolání manželů T. projednaném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Co
38/2002, úspěšné se žalobou o uzavření dohody o vydání 2/3 spoluvlastnického
podílu k domu čp. 1948. (Souběžnou žalobu proti E. T. ml. o vydání 1/3 podílu
na domě ovšem pravomocně zamítl již soud prvního stupně, neboť tato povinná
nebyla vyzvána v zákonné lhůtě k vydání věci.) Restituční nárok nynějších
žalovaných, jež sukcedovaly do postavení původního žalobce a oprávněného Č. B.,
byl opřen o skutečnosti a právní důvody shodné s těmi, z nichž se vycházelo při
vydání pozemků dohodou s Bytovým podnikem v P. V neprospěch žalovaných E. T.
st. a J. T. v restitučním sporu hovořil jejich statut povinných osob podle § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyli od státu dům čp. 1948 kupní
smlouvou z 23. 4. 1974 na základě protiprávního zvýhodnění (podstatně nižší
kupní cena o 64.570,- Kč). Potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl právní
moc dne 25. 3. 2002.
Byly-li pozemky parc. č. 2454 a 2455 vydány dne 23. 7. 1991 Bytovým
podnikem pro Prahu 5 právnímu předchůdci žalobkyň z restitučního důvodu
(popsaného v článcích III., IV. dohody), pak nelze při interpretaci dohody o
vydání pozemků opomenout pravidlo, zdůrazněné pro účely výkladu restitučních
právních vztahů Ústavním soudem. Ten v nálezu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II.
ÚS 386/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 23 pod č. 118 (ale i
v dalších nálezech, např. sp. zn. I. ÚS 38/02), připomněl, že při použití
restitučních zákonů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale
je nutno je aplikovat citlivě, s ohledem na jejich smysl a účel i okolnosti
konkrétního případu. Stejně tak je třeba brát v úvahu – byť v dále citovaném
nálezu šlo na rozdíl od nyní posuzované věci o uplatnění nároku na vydání domu
i pozemků současně – plenární nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn.
Pl. ÚS 15/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 48), který svou výkladovou
extenzí korigoval dosavadní přístup k § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (podle
textu tohoto ustanovení se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního
užívání, oprávněné osobě nevydává). Ústavní soud posílil interpretační vazbu
posledně uvedeného ustanovení na § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o povinné
osobě a dovodil, že zejména při nabytí zároveň stavby i pozemku fyzickými
osobami od státu v rozporu s právními předpisy či na základě protiprávního
zvýhodnění je namístě, aby byla vydána nejen stavba, ale i pozemek v osobním
užívání.
Jak již konstatoval odvolací soud, oprávnění Bytového podniku k
dispozici s pozemky je zpochybněno skutečností, že mu vůči pozemkům – jež byly
v té době ve vlastnictví státu – nenáleželo (a s ohledem na obsah institutu
osobního užívání pozemků ani náležet nemohlo) ani právo hospodaření. Je však
nutno zvážit, zda pouze tento fakt mohl oprávněně vyústit v závěr o neplatnosti
dohody o vydání pozemků, textově jinak odpovídající ustanovení § 5 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb.
Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v
podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i
respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj.
Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve
smyslu § 39 občanského zákoníku „za každou cenu“ se objevují v literatuře (viz
např. K. Eliáš v publikaci Principy a východiska nového kodexu soukromého
práva, spoluautorka M. Zuklínová, Praha 2001, str. 154) i v judikatuře úvahy,
akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu. Takové
úvahy mají nepochybně své oprávnění v situacích, kdy důsledky právním úkonem
předvídané již po určitou dobu působí a účastníci legitimně očekávají, že
jejich souhlasný projev vůle nebude zpochybněn. Č. B. jako právní předchůdce
nynějších žalovaných a oprávněná osoba podle § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č.
87/1991 Sb. nabyl registrací dohody o vydání pozemky v dobré víře, že mu po
jejich nezákonném znárodnění právem náleží. Jeho dobrá víra byla podložena jak
objektivně (úspěch restituční žaloby o vydání domu čp. 1948), tak i
subjektivně: jeho snaha o vydání pozemků cestou jednání s Bytovým podnikem v P.
(pozemky byly před zřízením práva osobního užívání žalobcům ve správě tohoto
podniku) byla zcela pochopitelná vzhledem k tomu, jak restriktivní a úzce
gramatický byl tehdy obecně přijímaný výklad ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb. Č. B. jako restituentovi proto nebylo důvodu vytýkat podání žaloby
směřující k vydání pouze domu čp. 1948, byl-li již mimosoudně úspěšný ve věci
vydání pozemků.
Vznikl tedy konflikt na jedné straně mezi dobrou vírou, kterou - již
v osobě právního předchůdce – mohou vykázat dovolatelky, a na straně druhé
případnou nezákonností dohody o vydání pozemků, tvrzenou žalobci. Při řešení
tohoto konfliktu nutno zdůraznit, že ochrana práv nabytých v dobré víře je
jedním ze základních (přinejmenším doktrinárních) principů soukromoprávní
úpravy a v širším pojetí i celého právního řádu. V každém případě musí zjištěná
a žádoucí ochrana bona fide nabytých práv vyvolat značnou zdrženlivost při
posuzování platnosti nabývacího právního úkonu, zejména měl-li by negativní
závěr tuto ochranu zpochybnit (v těchto souvislostech podává pozoruhodný výklad
I. Telec v článku Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní
rozhledy č. 5/2004, str. 161 a násl.). Tím spíše to musí platit o ochraně práv
restituentů, vedených při právních úkonech vědomím oprávněnosti požadavku vydat
neprávem odňaté nemovitosti.
Z předložených argumentů plyne, že není namístě označit Bytový podnik
v P. za subjekt, jenž by, byť s vadou nedostatku přímého oprávnění k uzavření
dohody ze dne 23. 7. 1991, zapříčinil údajnou neplatnost této dohody podle § 39
občanského zákoníku. Vydávající státní podnik vykonal to, co – při výkladové
extenzi, k níž se ovšem dospělo až později – mohl vedle povinných osob vykonat
i stát. Dovolací soud dává přednost tomu, aby důsledky dohody o vydání pozemků
byly zachovány jak v zájmu právní jistoty jejích účastníků a ochrany dobré víry
v nabyté vlastnické právo, tak i s ohledem na restituční účel této dohody, a
konečně i pro žádoucí jednotu vlastnictví k domu čp. 1948 a k přilehlým
pozemkům. Z pohledu takto shrnutých kritérií dohoda obstojí a lze uzavřít, že
jejím prostřednictvím bylo právním předchůdcem dovolatelek nabyto vlastnictví k
oběma pozemkům parc. č. 2454 a 2455 v k.ú. S. Takto vyřešená prejudiciální
otázka vede ovšem k závěru, že žalobci nejsou spoluvlastníky těchto pozemků a
jejich žaloba postrádá právní oporu.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném meritorním
výroku II. o změně rozsudku soudu prvního stupně i v návazných nákladových
výrocích zrušil a věc mu podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud, vázaný v dalším průběhu řízení právním názorem
dovolacího soudu, rozhodne současně s meritem věci též o nákladech dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu