28 Cdo 4400/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou
v právní věci žalobkyně L. G., zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se
sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za
účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) MORAVSKOSLEZSKÉHO HOLDINGU,
a. s., se sídlem v Českém Těšíně, Komorní 580/1, IČ 258 54 101, zastoupeného
doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze
8 - Karlíně, Prvního pluku 206/7, a 2) obce Bělá se sídlem v Bělé 150, IČ 005
34 650, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě -
Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 29/2012, o
návrhu vedlejšího účastníka 1) na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
května 2016, č. j. 28 Cdo 4400/2015-498, takto:
Návrh na vydání opravného usnesení se zamítá.
Usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 4400/2015-498, Nejvyšší soud odmítl
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2015,
č. j. 8 Co 924/2014-462 (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit prvnímu
vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.720,- Kč
k rukám JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D. (výrok II.) a dále rozhodl,
že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým
vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (výroky III. a IV.).
První vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud uvedené usnesení opravil,
neboť má za to, že v jeho výroku II. došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající
v opomenutí přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty; uvedl, že jeho
zástupkyně „je plátcem této daně, což je zjevné ze spisu (kopie o rozhodnutí
registrace k uvedené dani je založena ve spise a i oba soudy nižších stupňů
tuto náhradu ve svých rozhodnutích přiznaly)“.
Nejvyšší soud neshledal návrh na opravu citovaného usnesení důvodným.
Nejvyšší soud při svém rozhodnutí o dovolání žalobkyně vycházel z obsahu spisu
Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 29/2012, v němž však rozhodnutí o
registraci zástupkyně prvního vedlejšího účastníka k dani z přidané hodnoty
není založeno. Zástupkyně prvního vedlejšího účastníka sice o přiznání daně z
přidané hodnoty v řízení opakovaně žádala (viz čl. 326 a 455), avšak k žádnému
z jejích podání nebylo rozhodnutí o registraci k této dani přiloženo
(předložena byla vždy pouze kopie technického průkazu použitého motorového
vozidla). Jelikož zástupkyně prvního vedlejšího účastníka v řízení (a to ani v
dovolacím) nedoložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nebyla mu náhrada
za daň z přidané hodnoty přiznána (srov. § 243b o. s. ř., podle nějž ustanovení
§ 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).
Vzhledem k tomu, že ve shora uvedeném usnesení dovolacího soudu nedošlo k
namítané chybě, a předpoklady pro vydání opravného usnesení podle ustanovení §
164 věty první o. s. ř. tak nebyly splněny, předsedkyně senátu návrh na vydání
opravného usnesení zamítla.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Olga P u š k i n o v á
předsedkyně senátu
Vymezuje přitom dvě
otázky. První z dovolatelkou předestřených otázek, „zda je možné z převodu k uspokojení
nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. (náhrada za pozemky nevydané) vyloučit i
jiné pozemky, než které jsou z převodu vyloučeny zákonem“, dovolatelka ve své
podstatě nevystihuje závěr odvolacího soudu, na němž založil své zamítavé
rozhodnutí ve věci, totiž o nevhodnosti žalobkyní vybraných náhradních pozemků. Přesto je možno uvést, že otázkou vhodnosti vybraných náhradních pozemků za
pozemky, jež nebylo možno vydat, se dovolací soud zabýval již v řadě svých
rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008,
Nejvyšší soud poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku
náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do
14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody
náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že
oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví
státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky, a to pokud
možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s
tím oprávněná osoba souhlasila. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně
je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes,
ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v
ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž
na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních
pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“. V rozsudku ze
dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněném pod číslem 72/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat právní názor, že „právo
oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i
prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o
pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce“. Tento
závěr byl sice překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem
jen potud, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České
republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku
předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“. V ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu byl dále přijat závěr, že pokud byl oprávněné osobě odňat
zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, tedy má být
zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter, a
tedy i hodnota ke dni odnětí státem [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn.
Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že výměra původních pozemků, které
nelze vydat pro zastavěnost, činila 70.529 m2, avšak žalobkyní vybrané pozemky
mají celkovou rozlohu 332.188 m2 (tedy téměř 5x více), je již z porovnání
výměry původních pozemků a vybraných pozemků zřejmé, že vybrané pozemky nejsou
ekvivalentní pozemkům původním. Navíc k tomu přistupují zjištěné skutečnosti,
že na vybraných pozemcích se nacházejí zásoby štěrkopísku a že podle horního
zákona na nich bylo rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Ostravě ze dne 5. 6.
1989, č. j. 3739/1989-460, stanoveno k zajištění ochrany výhradního ložiska
písku chráněné ložiskové území Bělá o rozloze 56,7663 ha, a současně byl vydán
zákaz činností omezujících dobývání ložiska a investic do půdy (zúrodňovacích,
melioračních a jiných opatření), což prakticky vylučuje možnost využívat je k
zemědělským účelům, takže by nebyl naplněn účel a cíl, jež sleduje preambule
zákona o půdě. V daných souvislostech poukázal soud prvního stupně též na to,
že i kdyby podmínky zakazující obhospodařování žalobkyní vybraných pozemků
takto striktně stanoveny nebyly, nejednalo by se o pozemky kvalitativně obdobné
původním pozemkům, neboť na původních pozemcích žádné zásoby štěrkopísku ani
jiného nerostného bohatství nebyly; opak žalobkyně ani netvrdila (i s tímto
názorem nelze než souhlasit).
Na druhé dovolatelkou formulované otázce „zda se má při převodu náhradního
pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. vycházet z ceny tohoto pozemku zjištěné
podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. nebo i z jiných kritérií, to vše za právního
stavu ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, to je ke dni 22. 9.
2014“, rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé nezávisí,
neboť ji odvolací soud neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání (taktéž)
založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR
53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu