28 Cdo 4403/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelek: 1. H. A., a 2. E. N., zastoupených advokátkou, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 16. 10. 2007, sp. zn. 12 Co
399/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 15 C 50/95 (žalobců: 1. H. A., 2. E. N., zastoupených advokátkou, 3. PhDr.
J. M., a 4. J. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným M. d. z. Š., a. s.,
zastoupeným advokátkou, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, za účasti
vedlejšího účastníka řízení Ing. A. P., správce konkurzní podstaty M. d. z. Š.,
a. s.) takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 23. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95-850 (ve znění
opravného usnesení z 13. 6. 2007, čj. 15 C 50/95-986). Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně bylo jednak vyhověno žalobě žalobců o nahrazení projevu vůle
žalované akciové společnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí v
katastrálních územích L., S. a M. podle zákona č. 87/1991 Sb. (plynoucích z
výroku uvedeného rozsudku v odstavci I ad I – ad VI), a jednak bylo rozhodnuto
(výrokem v odstavci II.) o zamítnutí žalobního návrhu žalobců, aby žalované
akciové společnosti bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí
uvedených ve výroku označeném I.) a také ve vztahu k dalším specifikovaným
nemovitostem – k pozemkům parc. č. 3/3, parc. č. 3/4, parc. č. 3/5 a parc. č.
3/6 (jak jsou tyto pozemky nově označeny v geometrickém plánu č. 36-187/2000,
vypracovaném firmou G., s.r.o., O., potvrzeným katastrálním úřadem v O. z 15.
5. 2000 pod č. 731/2000), jakož i k pozemkům parc. č. 4, parc. č. 58, parc. č.
59, parc. č. 62, parc. č. 63, parc. č. 64, parc. č. 65, parc. č. 66, parc. č.
68, parc. č. 70, parc. č. 71, parc. č. 73 a parc. č. 74 a parc. č. 8/1, dále k
budově bez čísla popisného na pozemcích parc. č. 58, parc. č. 59, parc. č. 60 a
parc. č. 61, také ke garáži na pozemku parc. č. 62 a na pozemcích parc. č. 620
a parc. č. 61, k průmyslovému objektu na pozemku parc. č. 63, k zemědělské
stavbě na pozemku parc. č. 64, ke garáži na pozemku parc. č. 65, k průmyslovému
objektu na pozemcích parc. č. 66, parc. č. 67, parc. č. 68 a parc. č. 69, k
zemědělské stavbě na pozemku parc. č. 70 a k průmyslovému objektu na pozemcích
parc. č. 71, 73 a 74, vše v katastrálních územích L., S. a M. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze 16. 10. 2007, sp. zn.
12 Co 399/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Olomouci ze 6. 12. 2005, čj. 15 C 50/95 (ve znění opravného usnesení z 13. 6.
2007, čj. 15 C 50/95-986) potvrzen v odvoláním napadených výrocích (označených
II. a III.). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobců
není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v tomto
řízení obsáhlé a podrobné dokazování, které správně zhodnotil; odvolací soud se
ztotožnil
i s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud nesdílel námitky
odvolatelů o „nepřezkoumatelnosti rozsudku“ soudu prvního stupně a pro
rozhodnutí ve věci nepokládal za rozhodné žalobci zdůrazňované dlouhodobé
trvání tohoto občanského soudního řízení (po dobu 14 let).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobci
jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., že v daném případě byla
včas uplatněna výzva k vydání věcí a rovněž byla pak včas podána i žaloba v
této právní věci týkající se vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Předmětem řízení tu byly nemovitosti tvořící areál bývalého velkostatku a pily,
patřící dříve J. W. (vlastnímu dědečkovi žalobkyň H. A. a E. N. a nevlastnímu
dědečkovi žalobců J. H. a PhDr. J. M.); k odejmutí těchto nemovitostí došlo v
rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to v
rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru odvolacího soudu zůstal však
mezi žalobci a žalovanými M. d. z. rozpor
o rozsahu vydávaného nemovitého majetku. Na rozdíl od žalobců byla žalovaná
akciová společnost toho názoru, že tu v soudním řízení „jde o stavby, které
vznikly až po přechodu majetku na sát a proto nemohou být pozemky pod nimi
vydány“. Žalobci naproti tomu jsou toho názoru, že „naprostá většina sporných
staveb, jejichž existence podle žalovaného brání vydání pozemků pod nimi, jsou
stavbami dočasného charakteru a jde o stavby, které nebyly vůbec zkolaudovány,
a na tento nedostatek byl žalovaný dlouhodobě upozorňován i ze strany státních
orgánů (jak na to žalobci poukazovali); žalobci jsou i toho názoru, že u
některých těchto staveb jde vlastně jen o trosky budov anebo jen o tzv.
„unibuňky“ a také o řadu jen na zemi položených betonových panelů; tyto
žalovaným uváděné stavby jsou, podle názoru žalobců, spíš jen znehodnocením
pozemků; žalobci pokládají za nespravedlivé, že žalovaný po dobu 14 roků
hospodaří s nemovitostmi, které již před mnoha lety měly být v držení žalobců.
Žalovaný naproti tomu poukazoval na to, že M. d. z. Š. jsou již od roku 2002 v
konkurzu a sporný majetek je mimo majetkovou konkurzní podstatu; žalovaný
zdůrazňoval, že tu nejde o stavby dočasné a také ve znaleckém posudku, který
měly soudy k dispozici v tomto řízení bylo konstatováno, že tu jde o „stavby“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí (po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, i po posouzení tvrzení
účastníků řízení a také znaleckého posouzení staveb, postavených na pozemcích,
o něž jde v tomto řízení) dospěl k závěru, že „soud prvního stupně na tuto
právní věc správně použil odpovídající právní předpisy, které si také správně
vyložil a odpovídajícím způsobem je aplikoval“.
Odvolací soud zdůrazňoval, že se nezabýval námitkami a argumenty, které se
týkaly žalobě vyhovujícímu verdiktu, který nebyl předmětem přezkumu odvolacím
soudem, neboť nebyl odvoláním žalobců napaden a je tedy již v právní moci.
Podle názoru odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně ani ve svém výroku
o nákladech řízení.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadených výrocích (označených II. a III.) a o nákladech odvolacího řízení
rozhodl s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšný žalovaný se práva na náhradu
nákladů řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně H. A. a E. N.
v řízení zastupovala, dne 4. 12. 2007 a dovolání bylo předáno na poště k
doručení Okresnímu soudu v Olomouci dne 21. 12. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelky jsou přesvědčeny, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací
důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky zdůrazňovaly především, že soudy obou stupňů řešily v daném případě
projednávanou věc „příliš tvrdě a v rozporu s účelem zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.“
Dovolatelky uváděly, že v celém průběhu tohoto soudního řízení tvrdily, že
„naprostá většina staveb, jejichž existence údajně brání vydání pozemků pod
nimi, jsou svou podstatou stavbami dočasného charakteru, že většina těchto
staveb nebyla nikdy řádně zkolaudována a nedošlo ani k zahájení stavebního
řízení pro danou stavbou“.
Dovolatelky nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že se tu nelze řídit
stavebními předpisy, když v restitučních záležitostech se jedná o
občanskoprávní vztahy. Podle názoru dovolatelek však stavební předpisy ukládají
vlastníku staveb zcela jednoznačné povinnosti, které nebyly ze strany
žalovaného respektovány. Na nedodržování těchto předpisů byly žalované M. d. z.
Š. upozorňovány již v dřívější době ze strany státních orgánů. Dovolatelky
poukazovaly např. na rozhodnutí o přípustnosti stavby, vydané dne 23. 10. 1967,
bývalým Okresním národním výborem v O. – odborem pro výstavbu, v němž se
uvádělo, že „je nutno si vypracovat zastavovací studii celého závodu v níž
budou zakresleny stávající objekty i nová plánovaná zástavba včetně
inženýrských sítí; uvedený zastavovací plán musí být schválen odborem
výstavby“. V tomto soudním řízení nebyl v celém jeho průběhu žádný takový
zastavovací plán předložen k doložení toho, že žalovaný jej v předchozím období
vůbec někdy vypracoval a předložil ke schválení.
Dovolatelky poukazovaly na to, že žalobci v tomto soudním řízení poukazovali na
to, že žalovaným uváděné nemovitosti, zřízené na pozemcích o něž jde v tomto
řízení, a které jsou uváděny jako důvody pro nevydání pozemků, jsou
nezkolaudovanými stavbami, ale i v současné době „jsou nezkolaudovatelné“. Na
některých z pozemků jsou vlastně již jen trosky budov, u některých jde o tzv.
„unimo-buňky“ a posléze na některých pozemcích jde pouze o řadu betonových
panelů, které jsou jen položeny na zemi. Tyto uvedené nemovitosti jsou podle
názoru žalobců jen zatížením pozemků a představují znehodnocení pozemků.
Dovolatelky dále ve svém dovolání uplatňovaly námitky proti způsobu jednání
soud obou stupňů v této právní věci a měly za to, že tato pochybení jsou
„takového charakteru, že vážně zpochybňují nestrannost jednání těchto soudů“.
Řízení v této právní věci, trvající již 14 roků, trpí především značnými
průtahy. Opakovaný návrh žalobců na vydání alespoň částečného rozsudku (v němž
by byla vyřešena otázka vydání těch nemovitostí, které po stránce stavebně
technické byly součástí původního vlastníka a neprošly žádnou přestavbou) byl
soudem odmítnut a teprve po uplynutí dalšího roku
a půl došlo k vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, které je ve svém jednom
výroku „shodný s návrhem, který žalobci uplatnili jako návrh na vydání
částečného rozsudku“. Také při provádění důkazu posudkem znalce došlo k
nedůvodným průtahům, když byl ustanoven soudní znalec, který nebyl schopen
jeden rok dodat požadovaný znalecký posudek; soud prvního stupně se pak zcela
ztotožnil s formulací znaleckého posudku v tom, že zastavěné pozemky jsou
pozemky stavební a to i v návaznosti na neexistenci stavební dokumentace, tedy
se závěrem, který nemohl vést k žádnému řešení této právní věci; soudy obou
stupňů přistoupily k nesprávné interpretaci znaleckého posudku, jako by
samotným zastavěním pozemku mohlo dojít k automatické přeměně nezastavěného
pozemku v pozemek stavební. Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí už
námitkami žalobců nezabýval, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a v
odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění
prvoinstančního rozsudku. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že rozsudky soudů obou
stupňů v této právní věci jsou nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, z jakých
důkazů soudy vycházely. Podle názoru dovolatelek rozhodnutí soudů obou stupňů
je „ve věci zamítnutí vydání části nemovitostí zapříčiněno nesprávnou
interpretací zákona, které je proti smyslu zákona
o mimosoudních rehabilitacích a je protiústavní“. Soudy nevzaly v této právní
věci v úvahu podstatu sporu, totiž že „žalovaný ke svému ekonomickému prospěchu
již 14 let hospodaří s majetkem (jeho podstatnou částí), který mohl již dávno
být v držení žalobců“.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek měl za to, že by tomuto
dovolání nemělo být vyhověno, protože soudy obou stupňů provedly v tomto řízení
účastníky řízení navržené důkazy, jež byly pro rozhodnutí podstatné a rozhodné,
a věc byla také po právní stránce správně posouzena.
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo třeba v daném případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy „řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu
s hmotným právem“.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 50/95
Okresního soudu v Olomouci), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16.10. 2007
(sp. zn. 12 Co 399/2006 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci),
napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku, která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím
některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu, anebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním,
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydává oprávněné
osobě podle tohoto zákona pozemek, na němž byla umístěna stavba.
Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba
považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek
zastavěný (viz č. 34/1993, str. 120 odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); stavbou lze rozumět stavbu relativně
trvalého charakteru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pozemek je nutno považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na
neoddělené části pozemku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy není v
řízení restitučním okolností relevantní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) vycházel odvolací soud i v daném případě, v němž
nešlo o pozemky, jež by měly soužit zemědělské výrobě (srov. § 11 zákona č.
229/1991 Sb.), ani o pozemky, které byly po odnětí státem rozděleny. Skutečnost
zřízení stavby a druh stavby pak posuzoval soud (v řízení před soudy obou
stupňů) na základě posudku znalce, nikoli jen svou volnou úvahou. Dovolací soud
zároveň však musel konstatovat, že z obsahu rozsudku odvolacího soudu (včetně
jeho odůvodnění) vyplývalo, že odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelek, měl rovněž na zřeteli uvedená ustanovení zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a citované závěry z uveřejněné
judikatury soudů a ve svých aplikačních a výkladových závěrech se od nich v
podstatě neodchyloval. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru,
že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v rozporu s
hmotněprávními ustanoveními restitučních předpisů nebo že by svým rozhodnutím
ze 16. 10. 2007 (sp. zn. 12 Co 399/206 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani
právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími osudy nebo dovolacím
soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelek H. A. a E. N. z 21. 12. 2007 (s
dodatkem z 31. 3. 2009) shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U dovolání nepřípustného (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li
dovolání přípustné …“) pak již dovolacímu soudu nenáleží posuzovat v dovolání
uplatněné dovolací důvody. K úplnosti lze tu však poukazovat na to, jak je v
publikované judikatuře soudu (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) vykládáno posuzování výtek neúplného zjištění
skutkového stavu a případně i vadného hodnocení důkazů, uváděných v dovoláních
dovolatelů, v dovolacím řízení. Např. v rozsudku uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byly k tomu zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu.
Dovolacím důvodem nejsou dovolateli uváděné vady či omyly při hodnocení důkazů
(§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní
zásady volného hodnocení důkazů v občanském soudním řízení. Rozhodnutí soudu
vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,
jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže
soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno ohledně zákonných předpokladů přípustnosti
dovolání u dovolání dovolatelek v daném případě, nezbylo dovolacímu soudu než
přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů, vynaložených
žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu
přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu
zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelek, rekapitulujícímu v
podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu