28 Cdo 4419/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Dr. J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným
1) M. z., ve věci Pozemkového úřadu L., zastoupenému advokátkou, 2) L. Č. r.,
s. p., ve věci Krajského inspektorátu L., 3) o. Ž., zastoupené advokátem, o
žalobě proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. ze dne 15. 3. 2004, č.j. PÚ-
R-7748/04/Hk, a o návrhu na určení vlastnictví k pozemku a o vydání pozemku,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 167/2004, o dovolání všech
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 35 Co 556/2006-251, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2), 3) se zamítají.
II. Žalovaní 1), 2), 3) jsou povinni nahradit na nákladech řízení o dovolání
žalobkyni každý částku 3.433,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího zástupce.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci výše
označeným byl změněn (I.) rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 12.
2005, č. j. 24 C 167/2004-188, tak, že bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem
nemovitosti – pozemkové parcely č. 217/2 – lesní pozemek – o výměře 2554 m2,
zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území Ž. u S., obec Ž., okres
L., u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště L., a třetímu
žalovanému byla stanovena povinnost tento pozemek žalobkyni vydat. Tím se
nahradilo (II.) v celém rozsahu rozhodnutí Pozemkového úřadu v L., č. j. PÚ-
R-7748/04/Hk, ze dne 15. 3. 2004. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Podle obsahu spisu byl
restituční nárok uplatněn žalobkyní podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
zákona č. 243/1992 Sb., a to dne 23. 11. 1992 u Pozemkového úřadu v L. K
uplatnění nároku tedy došlo v otevřené zákonné lhůtě. Státní občanství bylo
právnímu předchůdci žalobkyně (a původnímu žalobci) JUDr. K. D. F. W. znovu
uděleno dne 25. 8. 1992 listinou vystavenou Ministerstvem vnitra pod č. j.
VSC/2-53/1385/91-288 (č. l. 31 spisu). Pozemkový úřad v L. restituci,
požadované žalobkyní, nevyhověl. Pozemek byl právnímu předchůdci žalobkyně
konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku N., M., jakož i zrádců a nepřátel
českého a slovenského národa. Stalo se tak rozhodnutím č. j. 10177/45, vydaným
ONV v T. dne 6. 8. 1945.
Odvolací soud se zabýval zejména otázkou, zda právnímu předchůdci
žalobkyně svědčila restituční podmínka zpětného nabytí či nepozbytí
československého státního občanství (z hlediska § 2 odst. 1, 3 zákona č.
243/1992 Sb.) a zda, při kladném vyřešení této otázky, je třeba samostatně
zkoumat rovněž otázku „neprovinění se proti československému státu“ ve smyslu §
2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Odvolací soud vycházel z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 82/95, aplikujícího ústavní dekret presidenta republiky č.
33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti n. a
m. Dřívějším československým státním občanům národnosti n. nebo m., kteří podle
okupačních předpisů nabyli n. nebo m. státní příslušnost a tak pozbyli čs.
státní občanství (§ 1 odst. 1 ústavního dekretu), bylo zachováno čs. státní
občanství za podmínek uvedených v § 2 odst. 1 dekretu. Tyto osoby musely
prokázat, že zůstaly věrny Č. republice, nikdy se neprovinily proti národům č.
a s. a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod
nacistickým nebo fašistickým terorem. Odvolací soud dovodil, že „pozitivní
závěr o neprovinění se (právního předchůdce žalobkyně, pozn. NS) proti
československému státu se promítl do rozhodnutí o zachování státního
občanství“. To vzal odvolací soud za prokázané z listiny nazvané Osvědčení o
zachování č. s. o., ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2. Odvolací
soud tak nebyl podle svého právního názoru oprávněn znovu přezkoumávat
podmínky, za nichž došlo k vydání osvědčení. Dovodil též s odkazem na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 98/04, že s ohledem na časový odstup od vydání
osvědčení a tedy i rozhodnutí orgánů obeznámených s tehdejší realitou je třeba
vycházet z existence zachovaného státního občanství K. D. F. W., což znamená i
naplnění podmínky neprovinění se proti č. státu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb. Vzhledem k tomu bylo třeba žalobě v celém rozsahu vyhovět, tj.
kromě určení vlastnictví k pozemku a jeho vydání (I.) též nahradit výrokem II.
rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 250j odst. 1, 2 o. s. ř.).
II.
Rozsudek odvolacího soudu napadli v celém rozsahu dovoláním všichni
tři žalovaní.
První žalovaný namítal, že se JUDr. K. D. F. W. provinil proti č.
státu, nesplnil podmínky ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a nemělo mu být
zachováno čs. státní občanství. V důsledku toho nelze jmenovaného – jako
právního předchůdce nynější žalobkyně – považovat za oprávněnou osobu ve smyslu
restitučního ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. JUDr. D. F. byl
německé národnosti v souladu se svým mateřským jazykem a vzděláním, získaným
převážně na r. a n. školách. Byl členem S. P. (SdP), která byla v roce 1938
včleněna do NSDAP A. H. Ještě předtím v roce 1937 se stal členem Svazu n. v. v
P., kde byl v letech 1937 - 1939 také zaměstnán. V roce 1939 se stal na svou
žádost n. (ř.) státním občanem. V letech 1940 – 1942 vykonával vedoucí funkci v
právním oddělení na pražském ředitelství Z. B., tedy v podniku hospodářsky
podporujícím válečné úsilí N. říše. V letech 1942 – 1943 vykonával vojenskou
službu ve W. V době vojenské služby působil v privilegovaném postavení
tlumočníka. Na zámku H. R. přijímal návštěvy osob jako A. R. z panství S.
(člena NSDAP a příslušníka SS). Po smrti svého otce (1. 3. 1941) se stal
dědicem fideikomisu, jehož součástí je i předmětný pozemek. JUDr. D. F. podal
po osvobození Č. žádost o zachování státního občanství, nejprve oprávněně
zamítnutou. Pozdější osvědčení o zachování československého státního občanství
ze dne 16. 12. 1947 bylo JUDr. D. F. vydáno nikoli na formuláři B a nikoli
Ústředním národním výborem v P. jako oprávněným orgánem; obdobnou kompetenční
vadu vykazuje i osvědčení o čs. státním občanství ze dne 22. 12. 1947. Další
osvědčení o státní a národní spolehlivosti bylo jmenovanému vydáno na
nesprávném formuláři (měl být použit vzor A) a Obvodní radou pro Prahu I – VI,
tedy v rozporu s náležitostmi § 1 dekretu č. 33/1945 Sb. První žalovaný žádal,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také druhý žalovaný.
Ten podobně jako první z dovolatelů namítl, že právní předchůdce žalobkyně
nesplňoval a ani vzhledem k předloženým důkazům nemohl splnit podmínku
zachování státního občanství, jak se nesprávně stvrzuje osvědčením ze dne 16.
12. 1947. Tomuto osvědčení předcházelo usnesení ministerstva vnitra ze dne 12.
8. 1947, že se žádosti JUDr. D. F. o zachování státního občanství nevyhovuje. I
tento dovolatel tedy tvrdil, že právní předchůdce žalobkyně nemohl splnit
požadavky na oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a
žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dovolání třetího žalovaného se v obšírném popisu aktivit JUDr. D.
F., jeho statusu v poválečných letech i průběhu tehdejších řízení o jeho osobě
uvádějí obdobné okolnosti, jako v dovoláních předchozích žalovaných. V tomto
dovolání se též podrobně popisují požadavky, jež na obsah, resp. formulářový
vzor osvědčení o zachování státního občanství a osvědčení o státní a národní
spolehlivosti kladly tehdejší správní předpisy (věstník č. 20, příslušný
oběžník, viz též níže); těmto požadavkům oba správní akty nevyhověly a proto
nemohly mít účinky dekretem č. 33/1945 Sb. předvídané. Při vydávání osvědčení
ze dne 16. 12. 1947 nebyl respektován formulář typu B ani tiskopis typu D, při
vydávání osvědčení o národní spolehlivosti v roce 1948 měl být použit vzor A.
Také tento dovolatel navrhoval zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit věc
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ke všem dovoláním se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta
písemně vyjádřila. Vyslovila názor, že již v roce 1945 bylo rozhodnuto o tom,
že původní žalobce byl státně spolehlivou osobou. Osvědčení o státním
občanství, jež zpochybňují žalovaní, nalezlo oporu v rozhodování Ústavního
soudu v posuzované věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud všechna tři
dovolání zamítl.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že všichni dovolatelé podali svá dovolání ve
lhůtě podle § 240 odst. 1 o. s. ř. Všichni byli buď zastoupeni advokátem, nebo
bylo dovolání podáno fyzickou osobou s právnickým vzděláním za právnickou osobu
(§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost všech dovolání byla
dána diformitou rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Hmotněprávní podstata projednávané věci tkví v právním posouzení
podmínek restituce podle zákona č. 243/1992 Sb., jak jsou vtěleny do § 2 odst.
1 citovaného zákona. Shrnuto stručně, těmito podmínkami jsou
- uplatnění nároku oprávněnou osobou – čs. státním občanem, pozbyvším
majetek (nemovitosti) ve prospěch státu podle tehdejších zvláštních předpisů,
- tato osoba musela nabýt zpět občanství podle v textu zákona citovaných
předpisů,
- nesměla se provinit proti čs. státu za německé okupace.
JUDr. K. D. F. W., původní žalobce v této věci a zemřelý dne 6. 2. 2000,
uplatnil nárok mj. na vydání předmětného pozemku u příslušného pozemkového
úřadu ve lhůtě dne 23. 11. 1992. Jde o nárok, který se stal předmětem dědění ve
prospěch nynější žalobkyně Dr. J. K. (vdovy a univerzální závětní dědičky po
zůstaviteli). Pozemek byl zůstaviteli, spolu s jinými nemovitostmi, konfiskován
Okresním národním výborem v T. dne 6. 8. 1945 podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto
podmínky potenciální restituce jsou tedy splněny a pochybnosti o nich nenastaly.
Předmětem právního posouzení věci a spornými otázkami tak zůstaly
právní aspekty splnění podmínky zpětného nabytí (nepozbytí) státního občanství,
platnosti osvědčení o zachování státního občanství JUDr. K. D. F. W. a jeho
(ne)provinění se proti čs. státu.
Podmínka zpětného nabytí státního občanství byla kladně zodpovězena
– a v této podobě následně nižšími instancemi respektována – Ústavním soudem v
jeho relevantních nálezech sp. zn. IV. ÚS 143/01 a I. ÚS 145/01. (Lze též
extenzivně dovodit, že v těchto nálezech Ústavní soud prejudikoval existenci
platného osvědčení o zachování státního občanství právního předchůdce žalobce
ze dne 16. 12. 1947.) Ústavní soud se v těchto a dalších nálezech vypořádal s
právním stavem, navozeným zákonem č. 30/1996 Sb., jímž byl mj. doplněn § 2
zákona č. 243/1992 Sb. o odst. 3, podle něhož nemělo být státní občanství
oprávněnou osobou do 1. 1. 1990 pozbyto. Právě v nyní projednávané věci došlo k
situaci, při níž byl JUDr. D. F., jemuž bylo státní občanství rozhodnutím ze
dne 16. 12. 1947 zachováno, ze státního svazku dne 26. 2. 1949 propuštěn a poté
toto občanství nabyl zpět 25. 8. 1992. Podle závěrů Ústavního soudu nemohlo jít
původnímu žalobci k tíži přerušení jeho státoobčanského období mezi léty 1949 a
1992, jak by tomu mohl nasvědčovat text § 2 odst. 3 citovaného zákona, neboť by
se připustila zpětná účinnost novelizace z roku 1996 a vytvořily by se dvě
skupiny restituentů. Podstatným tedy zůstalo, že původní žalobce potenciálně
splňoval podmínku „zpětného nabytí“, resp. zachování státního občanství podle
zákona č. 33/1945 Sb. bezprostředně po osvobození republiky (na základě
osvědčení ze 16. 12. 1947).
Proti interpretaci Ústavního soudu však již dovolatelé nebrojili.
Soustředili se 1) na zpochybnění právní platnosti již zmíněného osvědčení o
zachování státního občanství JUDr. D. F. W. ze dne 16. 12. 1947, a to ve
spojení s osvědčením o státní a národní spolehlivosti ze dne 11. 11. 1948. Dále
2) namítali, že v důsledku své osobní angažovanosti v n. organizacích (viz
výše), v říšské branné moci a v ř. hospodářství se jmenovaný ve smyslu § 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. provinil proti čs. státu.
K zodpovězení první z obou v rámci dovolacích důvodů položených
otázek je žádoucí se věnovat textu relevantních ustanovení dekretu č. 33/1945
Sb. a jejich změnám.
Podle § 1 odst. 1 citovaného dekretu pozbyli českoslovenští státní
občané mj. n. národnosti, kteří podle předpisů okupační moci nabyli n. státní
příslušnost, dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní
občanství (k tomu došlo u JUDr. D. F. dne 4. 7. 1939).
Dekret č. 33 však umožňoval v ustanovení § 2 odst. 1, aby osoby
spadající pod § 1 (viz předchozí odstavec), měly, slovy zákona, „zachováno“
československé státní občanství, prokáží-li, že zůstaly čs. republice věrny,
neprovinily se nikdy proti českému či slovenskému národu a buď se činně
zúčastnily boje za osvobození republiky, nebo trpěly pod nacistickým terorem.
Výchozí podmínkou bylo podle odst. 2 § 2 dekretu podání žádosti o zachování
státního občanství místně příslušnému národnímu výboru (JUDr. D. F. podal
žádost 6. 10. 1945) do šesti měsíců od účinnosti tohoto dekretu; dekret nabyl
účinnost dne 10. 8. 1945. Podle téhož ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945
Sb. rozhodovalo o žádosti ministerstvo vnitra na návrh zemského národního
výboru.
Toto znění odst. 2 § 2 dekretu o rozhodovací pravomoci ministerstva
vnitra v souvislosti se zachováním státního občanství platilo až do 8. 6. 1949,
kdy nabylo účinnost vládní nařízení č. 116/1949 Sb., o dalších přesunech
působnosti ve veřejné správě. Cestou § 1 odst. 3, § 2 a přílohy A položky 25
tohoto nařízení byla ve věcech rozhodování o žádostech za zachování
československého státního občanství přesunuta působnost ministerstva vnitra na
příslušné krajské národní výbory. To se však stalo již v období, které pro
účely řešení zde nastolených právních otázek není významné.
Dalším ustanovením, které se stalo – kontroverzně – součástí
argumentace stran, byl odst. 4 § 1 dekretu č. 33/1945 Sb. o vydání osvědčení o
národní (v praxi i státní) spolehlivosti; toto osvědčení bylo vydáváno
příslušným okresním národním výborem (okresní správní komisí) po schválení
ministerstvem vnitra poté, co byly okolnosti rozhodné pro národní spolehlivost
náležitě posouzeny. Nelze však přehlédnout, že toto osvědčení bylo vydáváno –
viz znění citovaného ustanovení – Č., S. a příslušníkům jiných slovanských
národů, kteří se pod nátlakem nebo donuceni jinými okolnostmi zvláštního
zřetele hodnými přihlásili za N. nebo M. To však není případ JUDr. D. F. W.,
jenž byl osobou německé národnosti. V nyní posuzované věci tedy postrádá
významu, že jmenovanému bylo dne 11. 11. 1948 (tedy až po vydání osvědčení o
zachování státního občanství jmenovaného) vydáno osvědčení o národní (a státní)
spolehlivosti. Tímto osvědčením, jakož i argumentací dovolatelů v souvislosti s
ním, se proto nebude dovolací soud dále zabývat.
V rámci analýzy první z obou skupin dovolacích tvrzení (důvodů) je
nutné se vypořádat s právní platností osvědčení o zachování č. státního
občanství, jež bylo vydáno ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1947 (a již jen
stvrzeno osvědčením o státním občanství, tj. o jeho existenci, vydaným
Magistrátem hlavního města P. dne 22. 12. 1947, což byl v podstatě jen
stvrzující či deklaratorní akt).
Nejvyšší soud podotýká, že věcné důvody, které vedly tehdejší
ústřední orgán státní správy - v rámci jeho kompetence a limitované diskrece
(viz podrobněji § 2 odst. 1 cit. dekretu) - k vydání osvědčení o zachování
státního občanství JUDr. D. F., zmíní podrobněji při pojednání o druhé části
dovolacích tvrzení, týkající se restituční podmínky (ne)provinění se proti
československému státu.
Dovolatelé převážně namítají (soudy nižších instancí se s tímto
právním aspektem věci přímo nevypořádaly), že již 12. 8. 1947 nebylo vyhověno
žádosti předchozího žalobce o vystavení osvědčení o zachování státního
občanství. Mělo se tak stát (snad) rozhodnutím ministerstva vnitra. To by
znamenalo, že bez případné změny takového rozhodnutí /srov. § 83 vládního
nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti
politických úřadů (správní řízení)/, by další vydání osvědčení o zachování
státního občanství ze dne 16. 12. 1947 bylo správním aktem v již předtím
rozhodnuté věci, nesoucím průvodní znaky nicotnosti (nulity).
Tato interpretace, dílem přímo a dílem nepřímo plynoucí z
argumentace dovolatelů, však nepřichází v úvahu. Je to naopak listina ze dne
12. 8. 1947, kterou je oprávněně možné označit co do účinků vůči předchozímu
žalobci maximálně za nicotný právní akt. Jde spíše o jakési rámcové sdělení,
jímž se oznamuje negativní skutečnost blíže neurčenému počtu žadatelů
(ministerstvo „nevyhovuje žádostem“ osob, „poněvadž neprokázaly“, atd.); jméno
„Dr. K. F. – W.“ je pouze dopsáno nad text zřejmě opakovaně užívaného „vzoru“.
Za těchto okolností nebránila žádná procesněprávní překážka ministerstvu
vnitra, aby rozhodlo dne 16. 12. 1947 o vystavení osvědčení o zachování
státního občanství JUDr. D. F.
Ke splnění podmínek pro vydání předmětného osvědčení, opakovaně
zmiňovaných v tomto odůvodnění, je záhodno též citovat právní názor Ústavního
soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 98/2004: „Při úvahách o možnosti a vůbec
přípustnosti tzv. „nápravy“ rozhodnutí orgánů veřejné moci, aplikujících v
letech 1945 až 1948 dekret č. 33/1945 Sb., byla-li navíc tato rozhodnutí
předběžné povahy pro žadatele příznivá, Ústavní soud zastává názor, že nelze
abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře
obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších bezesporu tragických
událostí nepřiměřený časový odstup. Byly tedy způsobilé, více či méně,
bezprostředního hodnocení skutečností relevantních podle příslušných ustanovení
dekretu č. 33/1945 Sb. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace
dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu
veřejné moci, po uplynutí téměř šesti dekád od konce druhé světové války, je
nezbytné postupovat s největší obezřetností.“
Tím spíše je tedy třeba respektovat osvědčení o zachování státního
občanství JUDr. D. F. ze dne 16. 12. 1947 jako platné a považovat adekvátní
restituční podmínku podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za splněnou.
Námitky dovolatelů v těchto souvislostech směřovaly proti osvědčení
samotnému, proti postupu úředníků ministerstva vnitra při jeho vydávání a
konkrétně zejména proti nesprávnému použití úředních vzorů při vystavování
správních dokumentů. Měly být nerespektovány vzory B, D, nepoužit vzor A atd.
Na podporu těchto tvrzení se v podáních dovolatelů citují dobové podzákonné
normy a interní instrukce jako Výnos ministerstva vnitra č. 42 ze dne 2. 5.
1946 nebo „Oběžník“ téhož ministerstva z 24. 8. 1945 (Věstník MV č. 3/1945).
Dovolatelé však nepostihují podstatný aspekt tehdejšího správního rozhodování:
Zatímco jimi zmiňované vzory byly určeny pro osvědčování významných skutečností
či dílčí rozhodování národních výborů v řízeních podle dekretu č. 33/1945 Sb.,
pro klíčový a završující správní akt – vydání rozhodnutí (osvědčení)
ministerstvem vnitra o zachování státního občanství podle § 2 odst. 2
citovaného dekretu – žádný vzor či formulář buď nebyl publikován nebo nebyl
předložen (ostatně by nemohl být závazný, jde o rozhodovací pomůcku). Je
zároveň přinejmenším překvapivé, že dovolatelé vznášejí námitku nedostatku
kompetence ministerstva vnitra vydat předmětné osvědčení, a že tuto kompetenci
měl údajně (viz např. dovolání prvního a třetího žalovaného, vypracovaná
advokáty) mít jen Ústřední národní výbor v P. Pak ovšem nelze než dospět k
závěru, že dovolatelé, a to je pozoruhodné, nesprávně aplikují při vyslovení
takových názorů nikoli relevantní (původní) znění dekretu č. 33 (to svěřovalo
kompetenci rozhodnout o zachování státního občanství ministerstvu vnitra, viz §
2 odst. 2), ale jeho text až po změnách působnosti ve veřejné správě v roce
1949 (viz shora výklad k vl. nař. č. 116/1949 Sb.).
Zbylá druhá otázka nastolená v dovoláních se zabývala tvrzeným
proviněním se JUDr. D. F. proti československému státu (§ 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb.).
Nejvyšší soud zde sdílí právní názor odvolacího soudu, že v
rozhodnutí o zachování státního občanství podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945
Sb. se promítá pozitivní závěr o neprovinění se proti č. státu. Takový závěr
byl totiž podmínkou zachování státního občanství (§ 2 odst. 1 dekretu).
Tento závěr odvolacího soudu vyhlíží poněkud pragmaticky, ale ve
světle výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 98/2004 i výkladu posledně
citovaného ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. je zcela odůvodněný. Jestliže by
měl v současnosti soud dojít k jinému závěru o (ne)provinění se proti
československému státu, než jaký implikovalo tehdejší rozhodnutí (osvědčení) o
zachování státního občanství, nastal by nepřeklenutelný právní rozpor mezi
restitučními podmínkami.
Nejvyšší soud není toho názoru, že by zákonodárce v roce 1992
zamýšlel nový autonomní soudní přezkum podmínky (ne)provinění se proti
československému státu, navíc nezávisle na podmínce zachování státního
občanství. Záměry zákonodárce je nezřídka – a platí to v neztenčené míře pro
hektickou legislativu počátku 90. let minulého století – obtížné vystopovat.
Lze však předpokládat, že zákonodárce chtěl „zdvojením“ restituční podmínky
neprovinění se proti čs. státu spíše zdůraznit žádoucí osobní integritu
oprávněného subjektu, než že by chtěl vytvářet problém eventuální kontradikce
restitučních podmínek.
Přesto však stojí za to, jak již avizováno shora, alespoň shrnout
skutečnosti hovořící podle obsahu spisu pro či proti provinění se vůči čs.
státu ze strany JUDr. D. F.; to tím spíše, že se s nimi soud prvního stupně,
který aplikoval v řízení za souhlasu stran § 115a o. s. ř., vypořádal jen
zhruba a odvolací soud preferoval samotnou existenci osvědčení o zachování
státního občanství jmenovanému.
Ve spise je (kromě příloh) žurnalizována celá řada listin (zejména
č.l. 22 – 105), z nichž vyplývají pozoruhodné skutečnosti. JUDr. Karel D. F. W.
měl být členem n. SdP; o tom je však zmínka ve formuláři „F.“ ze 4. 7. 1939, v
němž jmenovaný přeškrtl (zde v českém překladu) slovo „členství“ a nahradil je
výrazem „příslušnost“. Pokud jde o S. n. v. ještě před II. světovou válkou, pak
tam byl JUDr. D. F. zaměstnán (podle vlastních údajů jako konceptní úředník).
Na p. ředitelství Z. B., což mu podle dovolatelů též přitěžuje, pracoval podle
potvrzení závodní rady Z. ze dne 22. 6. 1945 jako „vedoucí určitého
organizačního útvaru“ (v jiných listinách jsou zmínky o právnické činnosti);
dělo se tak po dobu jednoho roku od května 1940 do června 1941, pak byl
jmenovaný na jednoroční neplacené dovolené a v květnu 1942 byl propuštěn. V
potvrzení a. s. Z. z roku 1945 se vyzdvihuje vztah jmenovaného k č.
spoluzaměstnancům, včetně užívání výhradně češtiny atd. (obsah listiny z 22. 6.
1945, nazvané „D.“, je pozoruhodný i v dalších detailech). JUDr. D. F.
nastoupil v letech 1942 – 1943 přibližně na rok službu u W., kde zůstal
vojínem, nejprve krátce v týlu v N. a později jako tlumočník v P. Pravdivosti
jeho již dřívějších tvrzení, že měnil obsah výpovědí vyslýchaných č. občanů
tak, aby to pro ně nemělo fatální důsledky, potvrzuje vyjádření J. H. ze dne 5.
7. 1945 (č.l. 72). Za pozornost dále stojí zjevně spontánní a věrohodná písemná
svědectví o postoji JUDr. D. F. k nacismu, jak je učinili J. K. K. a JUDr. F.
S. (č.l. 48, 49). Paní I. C. byla jmenovanému vděčna za pomoc při transportu
smrtelně nemocného H. C. z koncentračního tábora (č.l. 64). JUDr. D. F. více
než toleroval ilegální přechovávání zbraně zejména v závěru n. okupace na zámku
H. R., jak o tom vypovídá jeho klíčník M. (č.l. 65). Zejména je pak třeba
zdůraznit, že JUDr. D. F. umožnil od srpna 1944 umístění či ukrytí podstatné
části archivu hl. města P., archivních fondů čs. legií v R. a 1. čs. odboje na
zámku H. R. (č. l. 78 – 80). Názory na osobnost a chování jmenovaného (původem
F.) za německé okupace, a to výrazně v jeho prospěch, vyslovily podle
předložených listin takřka desítky lidí, několik institucí a organizací a v
ještě daleko pozdější době roku 1956 dokonce i zpráva Okresního oddělení
ministerstva vnitra v T. při šetření v rámci „akce R“ (č.l. 105). A to šlo o
komunistický režim, jenž připravil jmenovaného o veškerý majetek (z tehdejší
korespondence ve spise založené je patrno, že JUDr. D. F. za vzniklých
politických poměrů nevěřil v udržení majetku po roce 1945 ve svých rukou,
nepodnikal právní kroky proti jeho konfiskaci a soustředil se na zachování
svého č. státního občanství, což pokládal za věc osobní cti).
Bylo by adekvátní za takto zjištěných okolností učinit závěr, že se
JUDr. K. D. F. W. „provinil proti československému státu“ v intencích § 2 odst.
1 zákona č. 243/1992 Sb.? Nejvyšší soud je přesvědčen, že nikoli. Lze naopak
konstatovat jako zarážející fakt, že - na rozdíl od mnoha pozitivních hodnocení
bezprostředně po roce 1945 – zaujaly k předchozímu žalobci orgány
demokratického právního státu (s výjimkou navrácení státního občanství) zejména
v restitučních věcech, eufemisticky řečeno, zdrženlivý postoj. V nyní
projednávané věci to byl Ústavní soud, kdo svými rozhodnutími umožnil, byť jen
ohledně dílčího restitučního nároku, JUDr. D. F. W. a nynější žalobkyni Dr. J.
K. pokračovat v řízení.
IV.
Odvolací soud tedy rozhodl ve shora označeném a dovoláními napadeném
rozsudku správně a Nejvyšší soud všechna dovolání žalovaných zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Lze jen doplnit, že v celém řízení
nebyly po stránce procesní shledány ani tzv. zmatečnostní vady ve smyslu § 242
odst. 3 o. s. ř.
Úspěšné žalobkyni vzniklo podle § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Tyto náklady byly představovány odměnou advokáta za vyjádření k dovolání ve
výši sazby Kč 20.000,- (§ 5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.; dovolací soud
zde považuje za kritérium pouze určovací výrok, nikoli návazné „vydání“).
Odměnu bylo nutné s ohledem na jediný úkon v řízení (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.)
krátit o polovinu na 10.000,- Kč. Po přičtení režijního paušálu 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činila výsledná výše odměny za zastoupení
10.300,- Kč. Tuto částku rozdělil dovolací soud k náhradě mezi všechny tři
dovolatele, každému zaokrouhleně 3.433,- Kč, jak shora patrno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu