28 Cdo 4450/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. N. T.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 27.450,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 Co
1273/2008-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 6.285,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
částky 2.550,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalované do výroků I., III. a IV. tohoto rozsudku jej odvolací soud
změnil tak, že žalobu co do částky 27.450,- Kč zamítl, a znovu rozhodl o
náhradě nákladů vzniklých před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně a její bývalý manžel mají
ve společném jmění manželů, jež rozvodem zaniklo ke dni 29. 4. 2005 a nebylo
dosud vypořádáno, dům č. p. 151 na parcele č. 691 v katastrálním území S. nad
L. Žalovaná v tomto domě bez písemné smlouvy, jen na základě ústní dohody s M.
P. (rozvedeným manželem žalobkyně), užívala nebytové prostory o celkové výměře
65,25 m2 v období od 1. 7. 2005 do 30. 9. 2006. Platila za to bývalému
manželovi žalobkyně 6.000,- Kč měsíčně, takže mu zaplatila za uvedené období
celkem 90.000,- Kč. Z této částky inkasovala žalobkyně 33.000,- Kč. Ze
znaleckého posudku bylo zjištěno, že průměrné obvyklé nájemné za celé období
činilo 117.450,- Kč.
Odvolací soud souhlasil s tím, že ústní smlouvu o užívání nebytových prostor
uzavřela žalovaná pouze s bývalým manželem žalobkyně, a nikoliv se žalobkyní,
přičemž tuto smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou pro nedodržení
písemné formy. Žalovaná tedy užívala nebytové prostory na základě neplatně
uzavřené nájemní smlouvy, nikoliv bez právního důvodu, jak dovodil soud prvního
stupně. Jakmile je uzavřena neplatná smlouva, vzniká plněním z této neplatné
smlouvy bezdůvodné obohacení a ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vráceno však
může být jen plnění poskytnuté mezi účastníky smlouvy, takže žalovaná by mohla
vrátit hodnotu užívání (ve výši obvyklého nájmu) jen ve prospěch druhého
účastníka smlouvy, kterým byl manžel žalobkyně. Ve vztahu k žalobkyni nemá
žalovaná žádnou povinnost, protože žádná povinnost k žalobkyni jí z hmotného
práva nevyplývá. Na vydání bezdůvodného obohacení tak žalobkyně nárok nemá.
Podle odvolacího soudu není správná ani úvaha okresního soudu o aktivní
solidaritě rozvedených manželů P. z uzavřené neplatné nájemní smlouvy. Jestliže
neplatnou smlouvu uzavřel jen jeden z manželů, nemůže dojít k žádné aktivní
solidaritě. Ta může vzniknout jen tehdy, jsou-li účastníkem právního úkonu oba
manželé. Obdobně je tomu i s pasivní solidaritou manželů, přičemž odvolací soud
na tomto místě odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005. Aby
nastala aktivní solidarita a byla naplněna slova zákona (§ 145 odst. 4 obč.
zák.), musí být účastníky právního úkonu oba manželé. Pokud by i žalobkyně
uzavřela neplatnou nájemní smlouvu, pak by z tohoto neplatného „nájemního
úkonu“ byly nároky obou rozvedených manželů solidární. Oba by měli nárok na
vrácení plnění z neplatné smlouvy a oba by byli oprávněni společně a
nerozdílně. Tak tomu však v souzené věci nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odůvodňuje
je tím, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci a je
založen na extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním.
Dovolatelka nejprve upozornila na skutečnost, že v jiném soudním řízení vedeném
před Okresním soudem v Jindřichově Hradci se domáhala uložení povinnosti
žalované vyklidit nebytové prostory v dotčené nemovitosti. Žalobě na vyklizení
bylo vyhověno s tím, že žalovaná užívala tyto prostory ve spoluvlastnictví
žalobkyně bez právního důvodu. Proto shledává rozhodnutí odvolacího soudu v
souzeném sporu „nepředvídatelným
a překvapivým“. Žalobkyně je přesvědčena, že k podání žaloby v daném případě
byla nepochybně legitimována, neboť zmíněné nebytové prostory jsou stále ve
společném jmění jejím a jejího bývalého manžela. I kdyby její bývalý manžel
uzavřel neplatnou nájemní smlouvu ohledně společné věci, její účinky by stíhaly
i žalobkyni. V tomto řízení však bývalý manžel žalobkyně vyslechnutý jako
svědek vypověděl, že od července 2005 předmětné nebytové prostory užívala
žalovaná fakticky nadále, bez smlouvy. Závěr odvolacího soudu o neplatné
nájemní smlouvě nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná užívala tyto
prostory bez jakéhokoliv právního důvodu. Žádná smlouva ohledně užívání
nebytových prostor po 1. 6. 2005 s žalovanou uzavřena nebyla. Jediná nájemní
smlouva byla uzavřena dne 1. 6. 2004 na dobu určitou do 31. 5. 2005 mezi
bývalým manželem žalobkyně a L. N. V. Po skončení nájemního vztahu údajně
pokračovala v nájmu podle této smlouvy žalovaná. Právní závěr odvolacího soudu
o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně je krajně formalistický,
nerespektující hmotně právní úpravu aktivní solidarity ohledně práv ke společné
věci. Poukaz na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť v souzené věci jde o zodpovězení otázky,
zda v situaci, kdy druhý společný vlastník je nečinný, je žalobkyně oprávněna k
ochraně společného jmění manželů požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Byť
by třeba i uzavřel neplatnou smlouvu ohledně užívání společné věci jen jeden z
manželů, je účastníkem takovéhoto úkonu i druhý manžel, i když v ní není
jmenovitě uveden. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že pokud jde o namítaný nesoulad
skutkových zjištění s provedeným dokazováním, pak z obsahu dovolání takováto
skutečnost vůbec nevyplývá, „dovolatelka ničeho takového nevytýká“. Na vydání
bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy nárok nemá, neboť
nelze dospět k závěru, že by žalovaná užívala předmětné nemovitosti bez
právního důvodu (právní důvod tu totiž byl). Žalovaná proto navrhla, aby
dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové
vady však shledány nebyly.
Právní závěr, na němž je rozsudek odvolacího soudu založen a jenž je žalobkyní
v předmětném dovolání zpochybňován, tkví v tom, že žalobkyně není aktivně věcně
legitimována k podání posuzované žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
V daném případě nebyla činěna spornou skutečnost, že předmětná nemovitost
(identifikovaná výše) tvořila součást společného jmění žalobkyně a jejího
bývalého manžela. Jejich společné jmění sice zaniklo (právní mocí rozsudku o
rozvodu manželství), avšak v inkriminované době, kdy nemovitost užívala
žalovaná, nebylo vypořádáno. Z ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. přitom
vyplývá, že nedošlo-li k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, nachází
se tento majetek ve stejném právním režimu jako kdyby k zániku nedošlo, a to po
dobu od zániku společného jmění manželů až po okamžik, kdy k vypořádání dojde,
nejpozději však do tří let od tohoto zániku. Na majetek náležející do této
skupiny je tedy třeba pohlížet, jako kdyby společným jměním manželů stále byl.
I pro něj platí § 145 obč. zák., tedy mimo jiné, že jej manželé (bývalí
manželé) užívají a udržují společně (§ 145 odst. 1 obč. zák.). Na výše
identifikovanou nemovitost se tedy i v době, kdy byla užívána žalovanou,
vztahovala právní úprava regulující společné jmění manželů.
Dovolací soud dále vycházel ze závěru soudů obou stupňů o tom, že bývalý manžel
žalobkyně v době po zániku společného jmění manželů uzavřel ústně se žalovanou
smlouvu o nájmu nebytových prostor nacházejících se v předmětné nemovitosti.
Toto žalobkyně v dovolání zpochybnila s tím, že její bývalý manžel vyslechnutý
jako svědek vypověděl, že od července 2005 předmětné nebytové prostory žalovaná
užívala fakticky dále, bez smlouvy. Nicméně podle obsahu spisu ze svědecké
výpovědi M. P. jasně vyplývá, že k uzavření zpochybňované nájemní smlouvy došlo
(viz č. l. 57). Podle této výpovědi M. P. jako pronajímatel přenechal žalované
k dočasnému užívání předmětné nebytové prostory s tím, že žalovaná mu měla
platit nájemné ve stejné výši jako podle předchozí nájemní smlouvy, kterou M.
P. uzavřel s manželem žalované. Byly tak naplněny všechny esenciální znaky
nájemní smlouvy podle § 663 obč. zák. To, že M. P. ve své svědecké výpovědi
uvedl, že „od měs. 7/2005 předmětné nebytové prostory užívala žalovaná faktický
dále, to ano, a bez smlouvy,“ zcela jasně znamená pouze to, že smlouva nebyla
učiněna písemně, ale toliko ústně. M. P. ostatně své tvrzení sám doplnil
konstatováním, že „žádná písemná smlouva o tom nebyla“. Dovolací soud
připomíná, že závěr o tom, zda a jaká smlouva byla uzavřena, je předmětem
právního posouzení, jež přísluší výhradně soudu. Dovolatelkou zpochybňovaný
závěr tak neodporuje skutkovým zjištěním, k nimž soud dospěl v souladu s tím,
co bylo v nalézacím řízení prokazováno.
Dovolací soud též vycházel z právního závěru soudů obou stupňů, že nájemní
smlouva uzavřená mezi žalovanou a bývalým manželem žalobkyně je neplatná pro
nedodržení zákonem předepsané písemné formy. Tento závěr nebyl v dovolání
žalobkyně rovněž zpochybněn.
Dovolací soud tedy vycházel z toho, že mezi bývalým manželem žalobkyně
a žalovanou byla uzavřena neplatná smlouva, jejímž předmětem měly být nebytové
prostory nacházející se uvnitř nemovitosti, na niž dopadal právní režim
upravující společné jmění manželů.
Předmětem dovolacího řízení se tedy stala otázka, zda se za takových okolností
může žalobkyně po žalované domáhat vydání případného bezdůvodného obohacení.
Pro posouzení této otázky bylo třeba vyjít z ustanovení § 451 obč. zák., jež
stanoví, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat“ (odst. 1), a dále, že „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů“ (odst. 2). Ustanovení § 457 obč. zák. pak uvádí, že „je-li
smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit
druhému vše, co podle ní dostal.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích týkajících se bezdůvodného obohacení
opakovaně uvedl, že § 457 obč. zák. představuje úpravu, která navazuje na
základní princip bezdůvodného obohacení vyjádřený v § 451 obč. zák., jenž
zakládá obecnou povinnost toho, kdo se na úkor jiného obohatil, toto obohacení
vydat, a blíže vymezuje rozsah restituční povinnosti pro případy plnění z
neplatných smluv. Ustanovení § 457 obč. zák. stanoví, že v případě bezdůvodného
obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou ve vzájemném
vztahu pouze účastníci tohoto právního úkonu,
a těm tudíž přísluší i věcná legitimace – aktivní i pasivní ve sporu o toto
obohacení, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného právního úkonu obohatil
i někdo jiný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 31/2005 civ., sešit 4, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Tento právní závěr Nejvyšší soud ve svých
předchozích rozhodnutích aplikoval i na situaci, kdy se jednalo o neplatnost
nájemní smlouvy ohledně společné věci v důsledku opomenutí spoluvlastníka při
jejím uzavření, jenž se proto nestal účastníkem neplatné smlouvy (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004,
veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto
rozhodnutích je vyjádřen závěr, že ač došlo na úkor spoluvlastníka k
bezdůvodnému obohacení, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy
ostatními spoluvlastníky představuje z jejich strany užívání společné věci nad
míru stanovenou jejich spoluvlastnickým podílem, nikoliv přímo v důsledku
užívání věci nájemcem na základě neplatné nájemní smlouvy. I v případě, že by
tedy soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem
zakládajícím stranám povinnost vrátit si majetkový prospěch, který na základě
neplatné smlouvy nabyly, nesměřovala by žaloba podaná proti nájemci vůči osobě
s odpovídající pasivní věcnou legitimací.
Dovolací soud přitom považuje za přiléhavé vztáhnout uvedené právní závěry
i na případ, kdy se jedná o neplatnost nájemní smlouvy uzavřené jen jedním z
(bývalých) manželů, jejímž předmětem je nemovitost, která náleží do společného
jmění manželů nebo na niž režim tohoto právního institutu dopadá. Pro tento
závěr je rozhodujícím předpokladem skutečnost, že žalobkyně nebyla účastnicí
předmětné nájemní smlouvy, která byla shledána neplatnou. V tomto ohledu nelze
dát za pravdu žalobkyni, která tvrdí, že „byť by třeba i uzavřel neplatnou
smlouvu ohledně užívání společné věci jen jeden z manželů, je účastníkem
takovéhoto úkonu i druhý manžel, i když v ní není jmenovitě uveden.“ Tomuto
argumentu totiž odporují obecné právní závěry dosažené již v odvolacím soudem
citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2008, sešit 3, dostupném též
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. V tomto rozsudku
bylo totiž konstatováno, že „lze s přihlédnutím k teleologickému výkladu
zkoumaných ustanovení opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení
§ 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle
smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný
důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako
další smluvní stranu i manžela smluvní strany.“
I když to není v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně vyjádřeno
(neboť se zabývalo toliko problematikou závazků manželů), nepochybně z něj
vyplývá závěr, že právní úpravu společného jmění manželů nelze spojovat s
pravidlem, že účastníkem synallagmatických závazkových právních vztahů
založených smlouvou se automaticky stává i ten z manželů, jenž nebyl účastníkem
smlouvy tento vztah zakládající.
Pro účely souzeného sporu z výše uvedeného vyplývá závěr, že jestliže jeden z
manželů není účastníkem závazkového právního vztahu založeného nájemní smlouvou
uzavřenou pouze druhým manželem, pak není ani účastníkem závazkového právního
vztahu z bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku došlo v důsledku neplatnosti
nájemní smlouvy. Jinými slovy řečeno, bezdůvodné obohacení je sice samostatným
důvodem vzniku závazkového právního vztahu, nicméně platí, že jeho účastníkem
není ten z manželů, jenž nebyl účastníkem smlouvy, v důsledku jejíž neplatnosti
závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vznikl. Stejné závěry platí i
pro případ, že k takové situaci dojde po zániku společného jmění manželů, avšak
ještě před jeho vypořádáním. Obdobně jako v případě podílového spoluvlastnictví
platí, že jestliže došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor manžela, jenž nebyl
účastníkem nájemní smlouvy, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy
druhým z manželů představuje z jeho strany užívání společné věci nad míru jeho
oprávnění vyplývajícího z právní úpravy společného jmění manželů ohledně
hospodaření se společnou věcí, nikoliv přímo v důsledku užívání věci nájemcem
na základě neplatné nájemní smlouvy.
Jestliže tedy mezi žalobkyní a žalovanou neexistuje žádný právní vztah, z něhož
by podle hmotného práva vyplývala povinnost žalované vůči žalobkyni vydat jí
žalovanou částku, není žalovaná pasivně věcně legitimovaná, a žalobu tedy bylo
třeba zamítnout. Na věci nic nemění ani to, že odvolací soud dovodil nedostatek
aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť pro výsledek sporu z toho plynou
totožné právní konsekvence.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek
uplatněných v dovolání za správné a dovolání žalobkyně za nedůvodné, a proto je
podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.985,- Kč
(srov. § 3 odst. 1, bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č.
276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 6.285,- Kč. Žalobkyně je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovanou v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu