28 Cdo 4468/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované ČR – Ministerstvo zemědělství, o zaplacení náhrady za znehodnocení nemovitostí ve výši 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 264/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2009, č. j. 28 Co 346/2009-236, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009, č. j. 28 Co 346/2009-236, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 3. 2009, č. j. 5 C 264/2005-217, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č. j. 5 C 264/2005-217, zamítl žalobu, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení náhrady ve výši 1.000.000,- Kč za znehodnocení nemovitostí zapsaných na LV č. 193 pro k.ú. S., obec D., a to domu č. p. 8 na st. p. č. 17/1 a 17/4, st. p.č. 17/1 a p. p. č. 17/2 a p. p. č. 17/5 za dobu od 16. 2. 1952 do 2. 8. 2000
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní svého zemřelého manžela, který nabyl vlastnictví k uvedeným nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Nárok žalobkyně pak neshledal důvodným, neboť v případě uspokojení restitučního nároku podle uvedeného ustanovení neposkytuje zákon o půdě žádný podklad pro nárok na náhradu za znehodnocení vrácených nemovitostí. Soud dále uvedl, že pro nedodržení lhůty pro uplatnění nároku na poskytnutí náhrad ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o půdě případný nárok žalobkyně navíc prekludoval. S ohledem na tyto závěry soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze
a rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č. j. 28 Co 346/2009-236, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud shledal správným závěr soudu I. stupně, že vydání nemovitosti postupem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě vylučuje možnost domáhat se náhrad podle § 14 až § 16 téhož zákona. Ztotožnil se rovněž se závěrem, že nárok na náhradu by zanikl i neuplatněním ve lhůtě podle § 13 odst. 3 zákona o půdě, a uvedl, že z provedeného dokazování příslušným správním spisem nevyplynulo, že by žalobkyně či její právní předchůdce zavčas podali výzvu k poskytnutí náhrady. Z uvedených důvodů odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na níž spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů. Zásadní právní význam má podle dovolatelky otázka, zda oprávněná osoba může podle zákona o půdě požadovat současně vydání nemovitosti i zaplacení rozdílu mezi cenou nemovitosti v době účinnosti zákona o půdě a v době jejího přechodu na stát. Podle dovolatelky se lze nároků podle § 8 odst. 1 i § 14 odst. 3 zákona o půdě domáhat současně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je podle dovolatelky dán i nesprávným posouzením otázky prekluze práva na náhradu za znehodnocení nemovitosti podle § 14 odst. 3 zákona o půdě. Podle dovolatelky byl její nárok uplatněn včas, neboť je spojen již s uplatněním nároku na vydání nemovitosti podle § 8 zákona o půdě jako nárok adhezní a byl i opakovaně uplatněn jako procesní obrana v jiném řízení. Posouzení těchto otázek zároveň naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S ohledem na pochybení odvolacího soudu při posouzení uvedených otázek navrhla dovolatelka, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila tvrzení žalobkyně za nesprávné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné je, neboť
právní posouzení otázky možného souběhu nároků podle § 8 odst. 1 a § 14 odst. 3 zákona o půdě v jeho judikatuře doposud řešeno nebylo. Otázka prekluze práva na náhradu za znehodnocené budovy pak v judikatuře řešena byla, ovšem s jiným závěrem, než ke kterému došel odvolací soud. Obě otázky tedy splňují kritéria přípustnosti
a dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka žádné procesní vady ve svém dovolání nenamítá a ze spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti právního posouzení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na dřívější rozhodnutí (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 34/1993, a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. 31 Ca 204/97, publikované v časopise Soudní judikatura ve věcech správních čís. 10/1998), která se zabývala souběhem nároku na vydání nemovitosti podle § 8 zákona o půdě a nároku na náhradu za nemovitost podle § 14 zákona o půdě. Přehlédl však, že v těchto rozhodnutích byla pro případy, v nichž dochází k vydání nemovitosti podle § 8 zákona o půdě, konstatována nemožnost domáhat se náhrady za nevydávané nemovitosti podle § 14 cit. zák., nikoliv však náhrady za sníženou hodnotu vydávané stavby podle § 14 odst. 3 cit. zák. Zatímco vyloučení nároku na náhradu za nevydávanou nemovitost podle § 14 odst. 1 cit. zák. je logickým důsledkem situace, v níž je nárok oprávněné osoby uspokojen přímo vydáním nemovitosti, nelze tento závěr bez dalšího vztáhnout i na nárok na náhradu za sníženou cenu nemovitosti podle § 14 odst. 3 zákona o půdě. Toto ustanovení přitom hovoří o nároku oprávněné osoby, které je vydávána znehodnocená stavba, aniž by z něj jakkoliv vyplývalo, že zákonodárce chtěl toto právo přiznat jen těm oprávněným osobám, jimž je vydávána nemovitost podle § 9 zákona o půdě. Přestože se Nejvyšší soud doposud přímo touto otázkou nezabýval, z jeho závěrů (např. z rozboru otázky osob povinných poskytovat náhrady podle zákona o půdě uvedeného ve stanovisku ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 16, svazek 4/1996) vyplývá, že možnost náhrady za znehodnocení budovy vydávané osobou, jež není povinnou ve smyslu zákona o půdě, připouští. Výklad odvolacího soudu, vylučující možnost domáhat se náhrady za znehodnocení u těch restituentů, u nichž došlo k vydání staveb podle § 8 zákona o půdě, by pak bezdůvodně narušil zásadu rovnosti oprávněných osob, kterou ve svých rozhodnutích zdůraznil Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 289/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 117, svazek 6/1996). Nastolení této otázky k dovolacímu přezkumu se tedy jeví jako důvodné, neboť právní názor odvolacího soudu v této otázce nelze považovat za správný a je možno naopak přisvědčit dovolatelce, že i v případě vydání nemovitosti podle § 8 odst. 1 zákona o půdě náleží oprávněné osobě nárok na náhradu za znehodnocení stavby podle § 14 odst. 3 zákona o půdě.
Za správný nelze považovat ani závěr odvolacího soudu, že s ohledem na to, že ve správním spisu vedeném v řízení o vydání nemovitosti není obsažena výzva k poskytnutí náhrad podle § 14 a § 16 zákona o půdě, nebyl tento nárok uplatněn v zákonných lhůtách podle § 13 odst. 3 a § 16 odst. 3 zákona o půdě, a v důsledku toho došlo k prekluzi práva. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že v souladu s ustanovením § 16 odst. 3 zákona o půdě je pro uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení stavby rozhodující okamžik, kdy je o vydání pravomocně rozhodnuto soudem nebo pozemkovým úřadem a kterým počíná běžet i šestiměsíční lhůta pro jeho uplatnění uvedená v tomto ustanovení (srov. např. rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1279/98). Pro posouzení, zda došlo k včasnému uplatnění práva na náhradu za znehodnocení stavby, je tedy rozhodující, zda výzva byla učiněna po rozhodnutí, na jehož základě nemovitost přešla do vlastnictví právního předchůdce dovolatelky a nelze tudíž nevčasnost této výzvy dovozovat ze správního spisu, který byl veden v řízení, jež předcházelo vydání konečného rozhodnutí v této věci.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle § 243b odst. 3, věty první i druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu