Dovolání byla podána ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání jsou přípustná, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací důvody jsou uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání nejsou důvodná.
Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že šlo o majetek ve státním vlastnictví, s nímž Státní statek O. ve smyslu § 6 odst. 1 tehdy platného zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, hospodařil. Žalobce tuto zvěř koupil od státního statku v souvislosti se svým záměrem provozovat středisko myslivosti jako podnikatel, když za tímto účelem uzavřel dne 30. 3. 1991 se Státním statkem O. smlouvu o nájmu a vypracoval též privatizační projekt týkající se tohoto střediska.
Okresní úřad B., referát životního prostředí, dne 15. 3. 1993, pod č. j. Mysl./93-2178/Ma, vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, rozhodl o uznání obory N. H., přičemž vlastníkem honitby, jemuž v ní příslušelo právo myslivosti, byl P. f. B. V souvislosti s přijetím nového zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb., byla Městským úřadem K., odborem životního prostředí, uznána podle § 18 odst. 1 a § 29 zákona „O. H., D. H., ev. číslo 212“. Z dokazování též vyplynulo, že se jedná fakticky o totožné obory, a to jak umístěním, tak rozlohou. Pojmovým znakem obory jako druhu honitby je trvale a dokonale ohrazený obvod, aby chovná zvěř nemohla z obory volně vybíhat (srov. § 2 písm. j/ zákona č. 449/2001 Sb. a dříve § 7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb.).
Nejvyšší soud zastává ve své judikatuře konstantní právní názor (shodně se stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, publikovaným v časopise Právník, č. 1 ročník 1994, str. 81), že zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo tato zvířata koupil či vyšlechtil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2005). Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře, pocházející z jeho honitby, ve smyslu § 51 odst. 1 zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přičemž platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. Tento závěr lze samozřejmě vztáhnout pouze na zvěř, chovanou v oboře.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami žalovaného 3) ohledně chybného předvolání k jednání před soud prvního stupně na den 21. 12. 2005, jež by mělo za následek vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Oběma dovolatelům bylo totiž z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2005, č. j. 24 C 12/2003-59, zcela zřejmé, že v řízení, jehož předmětem bylo vydání stáda mufloní zvěře a stáda dančí zvěře, mají jako nově přistoupivší osoby postavení žalovaných. Žalovanému 3) bylo umožněno soudem prvního stupně dostavit se dne 9. 2. 2006 k ústnímu jednání a vyjádřit se jako účastník řízení. Přestože byl k jednání nařízenému na 21. 12. 2005 předvolán ještě jako svědek, nebylo porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolací soud též neshledal pochybení v postupu odvolacího soudu ohledně žalovaným 3) tvrzených skutečností a navrhovaných důkazů, neboť v systému neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných, se v zásadě předpokládá, že spor bude po skutkové stránce vyřešen u soudu prvního stupně. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že tvrzení žalovaného 3) nesplňují žádnou z podmínek stanovených v § 205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř. Skutkovým základem - tak jak ho zjistily soudy nižších instancí v souladu s procesními předpisy - je dovolací soud, jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím, vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.).
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání druhé a třetího žalovaného zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Jen na okraj dovolací soud poznamenává i zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o vydání zvěře, tedy de facto o části užívacích vztahů v oboře. Za situace, kdy je vlastníkem zvěře žalobce, ale uživatelem obory – na základě nájemního vztahu – žalovaný 3), budou muset být praktické otázky spojené s výkonem práv uvnitř obory řešeny (pokud možno) dohodou účastníků.
Úspěšnému žalobci by náleželo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu