28 Cdo 4546/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Z. d. P., zastoupeného advokátem, a 2. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 6. 2007, sp. zn. 5 Co 529/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 184/2003 (žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, a dalších účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu: 1. Z. d. P., zastoupeného advokátem, 2. P. F., a 3. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání dovolatelů se zamítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 1. 12. 2006, č. j. 7 C 184/2003. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že žalobkyně J. S. nabývá vlastnictví k nemovitostem, a to ke stavební parcele č. 18/8 (o výměře 488 m2) a k pozemkové parcele č. 476 (o výměře 1450 m2) v katastrálním území Ř., jak tyto pozemky v uvedené výměře vyplývají z geometrického plánu Ing. F. K. z 2. 11. 2005, č. 370-193/2005, zapsaným na listu vlastnictví č. 10 OO2 pro katastrální území Ř. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště S., dále že žalobkyně J. S. nabývá vlastnictví k pozemkovým parcelám č. 366/32, č. 3566/13 a č. 382/1 v katastrálním území Řepice (v ideální jedné šestině), zapsaným na listu vlastnictví č. 10 002 pro toto katastrální území u téhož katastrálního úřadu, a že také žalobkyně J. S. nabývá vlastnictví k pozemkové parcele č. 382/2 v katastrálním území Ř. (v jedné ideální třetině), zapsané na listu vlastnictví č. 260 pro toto katastrální území u téhož katastrálního úřadu, a posléze žalobkyně J. S. nabývá vlastnictví k pozemkovým parcelám č. 86/31, č. 86/32, č. 86/8 a č. 86/33 v katastrálním území Ř., zapsaným na listu vlastnictví č. 579 pro katastrální území Ř., zapsaným n listu vlastnictví č. 579 pro katastrální území Řepice u téhož katastrálního úřadu. Bylo také výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně vysloveno, že „tímto se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu S. ze dne 7. 5. 2003, č. j. PÚ /4464/7349/92/Sc/Č/3“. Naproti tomu soud prvního stupně uvedeným rozsudkem odmítl žalobní návrh žalobkyně v té části, kterou se domáhala nabytí vlastnictví části stavby bez čísla popisného na stavební parcele č. 18/8, vyplývající z geometrického plánu č. 370-193/2005, Ing. F. K. z 2. 11. 2005, zapsané na listu vlastnictví č. 82 pro katastrální území Ř. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště S. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že účastníkům, řízení Zemědělskému družstvu P., České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 29.040,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Závěrečným výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh na přibrání Obce Ř. do tohoto řízení.
O odvolání účastníků řízení Zemědělského družstva P., Pozemkového fondu ČR a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ze 12. 6. 2007, sp. zn. 5 Co 529/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z 1. 12. 2006, č. j. 7 C 184/2003-195 (který zůstal nedotčen odvoláními v části výroku v odstavci I. a v odstavci II., tj. ohledně nabytí vlastnictví žalobkyní k parcelám č. 366/32, č. 366/13 a č. 382/1 a ohledně částečného zamítnutí žaloby žalobkyně) potvrzen ve zbylém rozsahu výroku v odstavci I. a ve výroku v odstavci IV. V odstavci III.,
o náhradě nákladů řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že účastník řízení Zemědělské družstvo P. je povinno zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.227,- Kč a účastník řízení Pozemkový fond ČR a účastník řízení Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jsou povinni zaplatit žalobkyni J. S. každý 3.887,55 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; žalobkyně a Pozemkový fond ČR nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolací soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně postupem podle § 212 ve spojení s ustanovením § 212a odst. 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaných odvolání, pokud jde o meritum věci, zatím co v případě rozhodnutí o nákladech řízení dospěl k závěru o nesprávnosti odvoláním napadené rozhodnutí, ovšem z jiných důvodů, než z důvodů namítaných v odvolání.
Odvolací soud uváděl, že s ohledem na částečné odmítnutí žaloby, pokud šlo o stodolu, stojící na pozemku parc. č. 18/8 v katastrálním území Ř., a na situaci, kdy otázky včastnosti uplatnění restitučního nároku, včasnosti podání žaloby, jakož i otázka posouzení aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení nebyly zpochybněny a byly také soudem prvního stupně posouzeny správně, zbývala k posouzení v rámci odvolacího přezkumu (pokud šlo o meritum věci) fakticky pouze otázka tísně, jako zákonné podmínky pro uplatnění restitučního důvodu žalobkyní podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky řízení byla sporná existence tísně při právním úkonu odmítnutí dědictví, které tu učinil J. S. (manžel žalobkyně) dne 2. 11. 1972 v řízení o dědictví po jeho rodičích. Toto odmítnutí dědictví bylo, podle názoru odvolacího soudu, právním úkonem nestandartním, jímž došlo ve vztahu k státu ke vzdání se majetku, který nebyl předlužen; odvolací soud byl proto přesvědčen, že tento úkon byl učiněn J. S. v tísni, vyvolané v době učiněného odmítnutí dědictví tehdejšími společenskými poměry, v nichž bylo osobě odmítající dědictví zřejmé, že tento majetek nebylo možné tehdy svobodně užívat a že jej bude nutno družit do zemědělského družstva.
Vzhledem k tomuto posouzení otázky tísně při právním úkonu odmítnutí dědictví jež bylo shodné ze strany odvolacího soudu i soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (v té části výroku rozsudku v odstavci I, jenž se týkal parcely č. 18/8 a parcely č. 476 v katastrálním území Ř., a dále i jedné ideální šestiny pozemkové parcely č. 382/2 a jedné ideální třetiny pozemkových parcel č. 86/31, 86/32, 86/8 a 86/333 v katastrálním území Ř.) s tím, že ohledně pozemkových parcel č. 366/32, č. 366/13 a č. 382/1 v katastrálním území Ř., ohledně nichž vystupoval v řízení jako povinná osoba Pozemkový fond ČR, zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. odvoláním nedotčen a že totéž platí i ohledně výroku o částečném odmítnutí žaloby. V uvedeném rozsudku zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu). Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu se váže i k výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na přibrání Obce Ř. za dalšího účastníka tohoto řízení.
Ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně došlo postupem podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníku řízení České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 24. 7. 2007 a účastníku řízení Zemědělskému družstvu P. rovněž dne 24. 7. 2007 (k rukám advokáta zastupující toto družstvo).
Dovolání Zemědělského družstva P. bylo dne 14. 9. 2007 podáno u Okresního soudu ve Strakonicích. Dovolání ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo dne 24. 9. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích. Obě dovolání byla tedy podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Zemědělské družstvo P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože jeho dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2007, sp. zn. 5 Co 529/2007 je rozsudkem, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu ve Strakonicích z 1. 12. 2006, č. j. 7 C 184/2003-195), kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (Okresního soudu ve Strakonicích z 28. 5. 2004) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve svém prvním rozhodnutí z 28. 5. 2004 dospěl Okresní soud ve Strakonicích k jinému závěru (než potom v rozsudku z 12. 7. 2007), že totiž tu není dán důvod pro vydání nemovitostí, jež přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení s tím, že toto odmítnutí dědictví nebylo učiněno v tísni.
Dovolávající se družstvo bylo i toho názoru, že jím podané dovolání je přípustné také podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Uvedený dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Podle názoru dovolávajícího se družstva nelze souhlasit se závěrem, že jakékoli odmítnutí dědictví, které bylo učiněno v letech 1948-1989, je možné považovat za odmítnutí dědictví učiněné v tísni, a to už jen s odkazem na toto období vymezené v zákoně č. 229/1991 Sb., v němž docházel k majetkovým křivdám, jež mají být podle restitučních předpisů napraveny nebo alespoň zmírněny. Dovolatel má totiž za to, že v tomto soudním řízení nebyl prokázán žádný takový tlak na osobu odmítající dědictví, z něhož by vyplynula tíseň J. S., který toto odmítnutí v daném případě učinil, a to dne 2. 11. 1972. V řízení bylo naopak prokázáno, že J. S. byl „nadšeným zakládajícím tehdy vznikajícího družstva a stal se pak i čelným funkcionářem založeného Jednotného zemědělského družstva a nic v průběhu řízení nenasvědčovalo tomu, že by své názory s postupem doby změnil až do období, kdy dědictví odmítl.“ Z uvedených důvodů je argumentace o odmítnutí dědictví J. S. v tísni argumentem jen účelovým.
V dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rovněž navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedený dovolatel zdůrazňoval, že v daném případě je mezi účastníky řízení sporným zejména znak tísně, který je ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. zákonným předpokladem pro vydání nemovitostí oprávněným osobám, jestliže po přechodu věcí na stát nebo na jiné právnické osoby došlo k odmítnutí dědictví v dědickém řízení, jež bylo učiněno v tísni.
Prohlášení o odmítnutí dědictví tu učinil pozůstalý J. S. dne 2. 11. 1972 vůči bývalému Státnímu notářství ve S. v řízení o dědictví (sp. zn. 3 D 981, 984/1972), a to po svých rodičích T. a A. S., zemřelých v letech 1962 a 1963. Šlo o zemědělské pozemky získané v přídělovém řízení v katastrálním území Ř. (rozhodnutí o přídělu pozemků však v tomto soudním řízení nebylo nikdy předloženo). V tehdejším Jednotném zemědělském družstvu Ř. působil J. S. jako člen představenstva JZD až do toku 1961, kdy se toto JZD sloučilo s JZD R.; i v tomto sloučeném družstvu pracoval J. S. až do roku 1978; také jeho manželka (od roku 1968) J. S., nynější žalobkyně v tomto sporu, pracovala rovněž v JZD; J. S. prodal v roce 1973 domek po svých rodičích v Ř. č. 14. Těmto v řízení zjištěným skutečnostem neodpovídalo tvrzení žalobkyně (i její dcery a zetě, že J. S. „soustavně usiloval o obnovení svého soukromého hospodářství“. Podle názoru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových „z důkazů, provedených v řízení spíše vyplývá, že J. S. byl spokojený, pečlivý a pracovitý člen JZD, který pracoval ve prospěch družstva až do svých 63 let“; také jeho manželka J. S. (od roku 1968)“ měla v JZD P. určitou funkci a byla zastánkyní JZD“. Žalobkyně v tomto řízení, podle názoru Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nepředložila žádné důkazy k prokázání toho, že by „J. S. v roce 1956, ale ani později chtěl soukromě hospodařit“.
Přípustnost dovolání dovolatelů (Zemědělského družstva P. a ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když tu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, neboť byl vázán právními závěry odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a to zejména s právním závěrem potřeby chápat zjištění odmítnutí dědictví“ v širších souvislostech ve vztahu na celkové klima ve společnosti“ (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 1. 2005, sp. zn. 8 Co 2043/2004).
Posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu tu nepřicházelo v úvahu, protože úvaha o aplikaci tohoto ustanovení přichází v úvahu v případě, v němž nejsou dány zákonné předpoklady přípustností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (srov. znění věty druhé ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.: „….. jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/“).
Ve svém dovolání přípustném podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu uplatňovali dovolatelé dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno (na str. 48/126/), že i k ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. lze poukázat na výklad, jenž je obsažen v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle právního závěru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „tísní se rozumí objektivní, hospodářský nebo sociální (a někdy i psychický) stav, jenž takovým způsobem i s takovou závažností doléhá na osobu činící právní úkon, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1995, IV. ÚS 85/95 (uveřejněném pod č. 58 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Pojem tísně, použitý i v zákoně č. 229/1991 Sb. je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví byl omezován v důsledku nedostatku existence právního a demokratického státu. Stav tísně nelze chápat výlučně jako jednorázový akt, ale někdy i jako proces dlouhodobý, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila právní úkon, který by v právním státě neučinila (viz i nález Ústavního soudu ČR z 8. 1. 1997, I. ÚS 221/96, uveřejněný pod č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
K výtkám dovolatelů, směřujícím také proti tvrzenému neúplnému zjištění skutkového stavu věci a nesprávnému hodnocení důkazů, bylo třeba mít na zřeteli i to, jak je také tato otázka posuzována v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co e spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i občanského soudního řádu i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČT (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že ani výsledné právní závěry odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí směřovala dovolání uvedených dovolatelů, nelze označit za právní závěry učiněné podle nesprávného právního předpisu nebo za závěry odporující závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů nebo z nálezů Ústavního soudu ČR. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné tak, že by bylo na místě přikročit k jeho zrušení, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. § 243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů (srov. § 243b odst. 2 občanského soudního řádu), která byla uplatněna jako dovolání přípustná, ale nebyla shledána jako dovolání důvodná.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu