Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem
(o.s.ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a opírá se o možný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci důvodů uvedených v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že dohoda účastníků, kterou byly vypořádány zbytkové nároky žalobce na náhrady podle zákona o půdě, není neplatná pro rozpor se zákonem o půdě. Dovolací soud, stejně tak jako soud odvolací, neshledal, že by předmětná dohoda účastníků odporovala zákonu o půdě. Odvolací soud dal zapravdu žalobci, že lesní cesty nejsou samostatnou věcí, ale součástí pozemků, které byly žalobci vydány, současně však vyslovil názor, že stavby cest představují určitou majetkovou hodnotu, (kterou ostatně uznává i žalobce, když náhradu za znehodnocené cesty sám požaduje), a účastníci se mohli svobodně dohodnout o vypořádání zbývajících, dosud neřešených nároků žalobce na náhradu za znehodnocené stavby, trvalé porosty, živý a mrtvý inventáře, a znehodnocené lesní cesty.
Dovolací soud shledává tento závěr správným. Zákon o půdě založil právo oprávněných osob za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky. Právo na náhradu za znehodnocené pozemky nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně nedohodly i na této náhradě. Takto je třeba vykládat ustanovení § 28 zákona o půdě, totiž že povinná osoba nemůže proti oprávněné osoby uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, ani oprávněná osobě nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Zákon nevolí formulaci, že tyto nároky nesmí být uplatňovány, nejde tedy o kogentní normu. Takové nároky ale nemohou být uplatňovány, tedy nejsou vymahatelné. To ovšem neznamená, že účastníci se nemohou smluvně dohodnout i o takové náhradě, která výslovně v zákonu uplatněna není. Beze sporu je tak tomu v případě, kdy se účastníci dohodli o plnění ze stejného, v zákoně nevyjmenovaného způsobu náhrady, tedy z plnění z nevymahatelného nároku, jakým je nárok na náhradu za znehodnocení pozemků.
Zákon o půdě však i v případě práv, jež výslovně upravuje, počítá s možností jiných dohod účastníků, než sám upravuje. Tak je tomu např. u skončení nájmu vzniklého ze zákona, ale i u náhrad za znehodnocené a zaniklé stavby a náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář. V ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě se upravuje možnost náhrady ve věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby, což ovšem platí v případě, že se účastníci nedohodnou jinak. Způsob náhrady v takto předpokládané dohodě zákon neupravuje a účastníkům tak ponechává plnou smluvní volnost. Náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby se podle § 20 odst. 3 zákona o půdě poskytuje ve věcech, ve službách, podílem na jmění povinné osoby, případně v jiné formě. I zde se předpokládá v prvé řadě dohoda účastníků a jejich plná smluvní volnost o formě náhrady není zákonem o půdě omezena, včetně volnosti oprávněné osoby se svým právem volně nakládat, tj. uplatnit je a trvat či netrvat na formě plnění upravené zákonem, či přijmout plnění v jiné, zákonem neupravené formě. Není pak důvod, proč by uvedená zásada nebyla uplatněna i u náhrad za trvalé porosty.
Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání proto bylo podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má s ohledem na výsledek sporu nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 484/ 2000 Sb., jež činí 181.990 Kč, spolu s 19% daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, a jež činí 34.578 Kč, tedy dohromady 216.568 Kč. Tato částka byla snížena o polovinu vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení byl proveden jen jeden úkon právní pomoci (§ 18 odst. 1 citované vyhlášky), na 108.284 Kč, k čemuž byla připočtena paušální náhrada 75 Kč. Celkem činí náhrada nákladů žalovaného v dovolacím řízení 108.360 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3l. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu