28 Cdo 4554/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce RNDr. A. V., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky -
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o vypořádání za
nemovitý majetek podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb.,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 270/2014, o dovolání
České republiky - Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. ledna 2016, č. j. 24 Co 177/2015-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Česká republika - Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kristiny Škampové, advokátky se sídlem v Brně,
Pellicova 8a.
Žalobce se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu domáhal,
aby České republice - Ministerstvu vnitra byla uložena povinnost zaplatit mu
částku 944.901,-Kč jako finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb.,
kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý
majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím
smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen
„SSSR“), ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále též jen „zákon č. 212/2009
Sb.“), za nemovitý majetek zanechaný jeho matkou na Podkarpatské Rusi ve městě
U., čímž bude nahrazeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru správy majetku
ze dne 29. 11. 2013, č. j. MV-134798-9/OSM-2013, ve znění rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 5. 3. 2014, č. j. MV-309-4/VS-2014.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 52 C 270/2014-21,
rozhodl, že „žalovaná“ je povinna zaplatit žalobci částku 944.901,- Kč (výrok
I.), čímž nahradil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru správy majetku ze dne
29. 11. 2013, č. j. MV-134798-9/OSM-2013, ve znění rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 5. 3. 2014, č. j. MV-309-4/VS-2014 (výrok III.); dále „žalované“ uložil
povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5.614,13 Kč k rukám „právního
zástupce žalobce“ (výrok II.).
K odvolání účastnice řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. l. 2016,
č. j. 24 Co 177/2015-48, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III.
potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že Česká republika -
Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
částku 14.590,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové (výrok II.), a
dále České republice - Ministerstvu vnitra uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.596,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Kristiny Škampové (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že matka žalobce E. V. se narodila na
území „dnešního Slovenska“, že od svých osmnácti let žila na Podkarpatské Rusi,
kde se provdala za otce žalobce J. V., že manželé žili v U., že matka žalobce v
tomto městě vlastnila obytný dům a pozemek zapsaný v knihovní vložce č. 316 v
hodnotě 96.000,- Kčs, že v důsledku okupace území Podkarpatské Rusi maďarskou
armádou byli manželé V. nuceni v listopadu 1938 (dne 8. 11. 1938) odejít v
souvislosti s tzv. Vídeňskou arbitráží a postoupením tohoto území Maďarskému
království, že se přestěhovali k příbuzným do N., kde následně žili, že otec
žalobce zemřel dne 17. 3. 1978 a jeho matka dne 7. 12. 1987, že žalobce byl
osvojen manželi V. s účinky vzniku poměru jako mezi rodiči a jejich dítětem
(viz usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 8. 1948 a prohlášení ze dne
25. 5. 1948) a že žalobce byl ke dni účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. občanem
České republiky. Z přihlášky k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské
Ukrajiny ze dne 26. 2. 1947 podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu
československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, bylo dále zjištěno, že matka
žalobce přihlásila jako nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině
obytný dům v U. zapsaný v knihovní vložce č. 316 (v obecné ceně budovy ve výši
90.000,- Kčs) a pozemek, na němž byl dům postaven (v obecné ceně pozemku ve
výši 6.000,- Kčs), že ke dni 29. 6. 1945 byla občankou Československé republiky
a ke dni svého úmrtí dne 7. 12. 1987 občankou Československé socialistické
republiky, byť v té době byla evidována jako občanka Slovenské socialistické
republiky, neboť se narodila na slovenském území, avšak cítila se být Češkou a
ke slovenské národnosti se nehlásila, a že dne 20. 7. 1960 byla matce žalobce
vyplacena náhrada za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině v částce
15.059,60 Kčs. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru správy majetku ze dne
29. 11. 2013, č. j. MV-134798-9/OSM-2013, ve znění rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 5. 3. 2014, č. j. MV-309-4/VS-2014, nebylo žádosti žalobce o přiznání
náhrady vyhověno s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka stanovená v
ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., neboť v řízení nebylo prokázáno,
že matka žalobce měla ke dni svého úmrtí státní občanství České socialistické
republiky.
Odvolací soud při svém rozhodnutí především poukázal na judikaturu Ústavního
soudu, který v nálezu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, zdůraznil, že
průvodním znakem všech norem upravujících odškodnění osob, jež svůj majetek
zanechaly na Podkarpatské Rusi, je snaha o napravení, resp. zmírnění
majetkových křivd, a dále na jeho předchozí nálezy (sp. zn. III. ÚS 351/04, sp.
zn. III. ÚS 303/04 a sp. zn. III. ÚS 606/04), v nichž vyslovil, že přepjatý
formalismus je v rozporu s principy spravedlnosti, jakož i to, že v těch
případech, kdy je více možností výkladu zákona, je třeba upřednostnit takovou
interpretaci, která je ústavně konformnější. Podotkl, že ustanovení § 3 v
odstavci 1 a v odstavci 3 zákona č. 212/2009 Sb. je nedůsledné z hlediska
citace státních útvarů, neboť v jeho odstavci 1 v písmenech a) a b) se uvádí
vždy jeden státní útvar (Československá republika, resp. Česká republika) a v
odstavci 3 je uvedeno více státních útvarů. Dále odvolací soud dovodil, že
matka žalobce, která se narodila na Slovensku, se na základě zákona č. 39/1969
Sb. stala automaticky občankou Slovenské socialistické republiky, a že ke dni
svého úmrtí v roce 1987 byla občankou Československé socialistické republiky,
jakož i občankou všech předchozích státních útvarů, tak jak na ně „pamatuje“
ustanovení § 3 zákona č. 212/2009 Sb. Poukázal rovněž na to, že z článku 5
ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, vyplývalo, že
Československé státní občanství bylo jednotné, že českoslovenští státní občané
měli na celém území Československé socialistické republiky rovná práva a
povinnosti a že každý občan Československé socialistické republiky byl zároveň
občanem České nebo Slovenské socialistické republiky. Z uvedených důvodů se
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li matka
žalobce ke dni svého úmrtí občankou Československé socialistické republiky,
splňovala podmínky uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a b) a v
ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. a že tak jsou dány předpoklady
pro to, aby žalobci bylo přiznáno finanční vypořádání podle tohoto zákona za
majetek, který jeho matka zanechala na Podkarpatské Rusi. Taktéž přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že účastnice zastává příliš formalistický výklad
zákona č. 212/2009 Sb. a že se zřetelem k okolnostem dané věci je namístě
zvolit ústavně konformnější výklad posuzovaného ustanovení § 3 odst. 1 písm. a)
a b) a odst. 3 tohoto zákona. Ve shodě se soudem prvního stupně taktéž dovodil,
že činila-li cena tohoto zanechaného majetku podle vládního nařízení č. 8/1947
Sb. částku 96.000,- Kč, a určuje-li se vypořádání podle § 7 odst. 2 zákona č.
212/2009 Sb. podle ceny nemovitosti uvedené v přihlášce, vynásobené indexem 10,
činí celkové odškodnění po odečtení částky 15.069,60 Kč, která již matce
žalobce byla vyplacena, částku 944.901,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání (směřující
podle jeho obsahu proti výroku o věci samé) z důvodu nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jež pokládá za přípustné podle
ustanovení § 237 občanského soudního řádu pro řešení právní otázky v
rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Dovolatelka poukazuje na to, že
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. stanoví podmínky, které musí
fyzická osoba (původní vlastník nemovitosti) splňovat, aby mohla získat
postavení oprávněné osoby, přičemž jednou z těchto podmínek je občanství České
republiky ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona [§ 3 odst. 1 písm. b) zákona]. Pokud se původní vlastník nemovitosti účinnosti tohoto zákona nedožil, pak
platí ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., podle něhož, pokud zemřela
fyzická osoba splňující podmínky uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a c)
nebo byla prohlášena za mrtvou a byla v den smrti nebo v den prohlášení za
mrtvou, občanem Československé republiky, Československé socialistické
republiky, České socialistické republiky nebo České republiky, jsou dále
oprávněnými osobami její manžel a děti, každý z nich stejným dílem, pokud jsou
ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona občany České republiky. Z ustanovení § 3
odst. 3 citovaného zákona pak podle dovolatelky vyplývá, že děti a manžel
původního vlastníka nemovitosti musí být ke dni účinnosti zákona státními
občany České republiky, a současně musí být prokázáno, že původní vlastník
nemovitosti byl ke dni úmrtí (prohlášení za mrtvého) státním občanem
Československé republiky, Československé socialistické republiky, České
socialistické republiky nebo České republiky. V této souvislosti účastnice
odkazuje na právní názor v otázkách nabývání a pozbývání státního občanství
České republiky obsažený v rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 8. 2010,
č. j. VS-2300/511/2-2009, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 29. 1. 2010 pod č. j. 177277/2009/KUSK, jímž nebylo
vyhověno žádosti žalobce o zjištění státního občanství České republiky a o
vydání potvrzení o státním občanství České republiky jeho matky E. V., jenž je
obsahem správního spisu. Dále dovolatelka uvedla, že Československá republika
vznikla v roce 1918 jako jednotný stát s jednotným státním občanstvím, že v
roce 1960 došlo ke změně v tom směru, že byla deklarována jako socialistický
stát a že k další změně došlo přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o
československé federaci, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1969; s vytvořením
federace vzniklo státní občanství české a slovenské, přičemž však tento zákon
vycházel ze zásady prvotnosti státního občanství republik. Z původního znění
článku 5 tohoto zákona vycházel zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývaní a
pozbývání státního občanství, který respektoval zásadu prvotnosti republikového
státního občanství. Na tento zákon navazoval zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické
republiky, a zákon České národní rady č.
39/1969 Sb., o nabývání státního
občanství České socialistické republiky. Změnu pojetí vzájemného vztahu
státního občanství federace a republik představoval ústavní zákon č. 125/1970
Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb. tak, že
československé státní občanství je jednotné a každý československý státní občan
je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické
republiky. Novelizované znění článku 5 ovšem předpokládalo komplexní právní
úpravu československého státního občanství zákonem Federálního shromáždění,
který však nebyl přijat. Z toho vyplývá, že do zániku federace se
československé státní občanství odvozovalo od státního občanství republik. Pakliže matka žalobce zemřela v roce 1987 v N., tedy v době, kdy Československá
socialistická republika byla federativním státem, pak sice platilo, že
československé státní občanství je jednotné a že každý československý státní
občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské
socialistické republiky, avšak nebyla přijata právní úprava, která by nabývání
a pozbývání československého státního občanství upravovala, což znamená, že po
1. 1. 1969 nebylo možno československého státního občanství samostatně nabýt
ani pozbýt a že bylo odvozeno od státního občanství republik. Dovolatelka
uzavřela, že k tomu, aby matka žalobce mohla získat postavení oprávněné osoby
podle zákona č. 212/2009 Sb., by muselo být prokázáno, že ke dni svého úmrtí
měla státní občanství České socialistické republiky. „Tuto podmínku však
nesplňuje a nelze jí tedy přiznat postavení oprávněné osoby ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 3 tohoto zákona; v důsledku toho pak postavení oprávněné
osoby nelze přiznat ani žalobci, neboť to je odvozeno od postavení původního
vlastníka nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání účastnice odmítl pro nepřípustnost
(neboť v něm z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. neformulovala žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení by mělo být přípustné, ani v něm neuvedla, v čem
spočívá nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, a naopak jen zopakovala svoji
argumentaci, kterou uplatnila v řízení před soudy obou stupňů), případně, aby
je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou - státem jako účastníkem řízení, za nějž
jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o.
s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 a § 245 a o. s. ř. pro řešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to výkladu a aplikace ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009
Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý
majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím
smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen
„SSSR“), ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“).
Ačkoliv účastnice v dovolání výslovně neformulovala otázku hmotného práva, na
jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a pro niž by dovolání
mělo být podle jejího názoru podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, lze z
obsahu dovolání i z námitek v něm obsažených dovodit, že přípustnost dovolání
spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.,
kterážto otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují
majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali
na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České
republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v
souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických
republik, tento zákon upravuje způsob zmírnění majetkových křivd (dále jen
„vypořádání“) občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali jako
státní občané Československé republiky na Podkarpatské Rusi v souvislosti s
jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik.
Podle ustanovení § 3 citovaného zákona, nesoucího název „oprávněná osoba“,
platí dle jeho odstavce 1), že oprávněnou osobou je fyzická osoba, která
splňuje následující podmínky: a) byla státním občanem Československé republiky
ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu
Ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě
do 1. března 1946, b) je občanem České republiky ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, c) zanechala v období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj
nemovitý majetek a pozbyla jej do 23. května 1945, nebo zanechala, anebo
pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se
smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik
(dále jen „nemovitost“) a je schopna tyto skutečnosti doložit způsobem uvedeným
v § 6 tohoto zákona. Naplní-li oprávněná osoba podmínky uvedené v odstavci 1,
má na vypořádání a jeho vyplacení nárok. Řádně a včas uplatněný nárok, pokud o
něm nebylo rozhodnuto nebo pokud ještě nedošlo k výplatě vypořádání, přechází v
případě úmrtí oprávněné osoby jen na osoby uvedené v odstavci 3. Nejsou-li tyto
osoby, pak nárok zaniká (odstavec 2).
Podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., zemřela-li fyzická osoba
splňující podmínky odstavce 1 písm. a) a c) nebo byla prohlášena za mrtvou a
byla v den smrti nebo v den, k němuž byla prohlášena za mrtvou, občanem
Československé republiky, Československé socialistické republiky, České
socialistické republiky nebo České republiky, jsou dále oprávněnými osobami
její manžel a děti, každý z nich stejných dílem, pokud jsou ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona občany České republiky.
Povinnou osobou pro vypořádání a jeho vyplacení je stát. Za stát jedná
Ministerstvo vnitra jako příslušná organizační jednotka státu. Povinná osoba
rozhoduje o vypořádání v řízení na návrh oprávněné osoby. Na řízení podle
tohoto zákona použije povinná osoba, pokud tento zákon nestanoví jinak, správní
řád. Stát je účastníkem správního řízení podle tohoto zákona (§ 4 odst. 1 a 2).
V Důvodové zprávě k zákonu č. 212/2009 Sb. se k ustanovení § 3 uvádí:
„Stanovuje se okruh osob oprávněných k uplatnění nároku. Z důvodu velmi široce
vymezeného okruhu potenciálních žadatelů o odškodnění vyjmenovaných v Protokolu
ke Smlouvě o Zakarpatské Ukrajině byla jako jednotící kritérium zvolena státní
příslušnost, nikoliv národnost nebo domovské právo. Uvedená data jsou v souladu
s daty uvedenými ve Smlouvě o Zakarpatské Ukrajině a Protokolu k této smlouvě.
Obě podmínky stanovené v odst. 1 musejí být splněny kumulativně. V případě, že
oprávněná osoba podle odst. 1 zemřela, stávají se oprávněnými osobami pouze
nejbližší příbuzní“.
Z citované právní úpravy i z Důvodové zprávy vyplývá, že zákon č. 212/2009 Sb.
v ustanovení § 3 rozlišuje dvě skupiny oprávněných osob. Podle ustanovení § 3
odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba [původní
vlastník, jenž zanechal v období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj
nemovitý majetek a pozbyl jej do 23. května 1945, nebo zanechal, anebo pozbyl
svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním
postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik a je schopen
tyto skutečnosti doložit způsobem uvedeným v § 6 tohoto zákona (odstavec 1
písm. c)], která současně podle písmene a) tohoto ustanovení byla státním
občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství
získala na základě souhlasu Ministerstva vnitra s opcí pro československé
státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946, a podle písmene b) tohoto
odstavce je občanem České republiky ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení jsou oprávněnými osobami - v případě, že
fyzická osoba splňující podmínky odstavce 1 písm. a) a c) zemřela nebo byla
prohlášena za mrtvou a byla v den smrti nebo v den, k němuž byla prohlášena za
mrtvou, občanem Československé republiky, Československé socialistické
republiky, České socialistické republiky nebo České republiky - její manžel a
děti, každý z nich stejných dílem, pokud jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona občany České republiky.
Z porovnání ustanovení § 3 odst. 1 a ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009
Sb. je jednoznačně zřejmé, že obě stanoví dvě shodné podmínky pro přiznání
vypořádání (odškodnění) podle tohoto zákona uvedené v ustanovení § 3 odst. 1
písm. a) a c) zákona; zatímco však ustanovení § 3 odst. 1 stanoví jako další
podmínku, že oprávněná osoba (původní vlastník nemovitosti) je občanem České
republiky ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, ustanovení § 3 odst. 3 zákona
stanoví, že zemřelá osoba nebo osoba prohlášená za mrtvou byla v den smrti nebo
v den, k němuž byla prohlášena za mrtvou, občanem Československé republiky,
Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo
České republiky (na což poukázal již odvolací soud).
Právní názor dovolatelky, že z ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.
vyplývá, že „děti a manžel původního vlastníka nemovitosti musí být ke dni
účinnosti zákona státními občany České republiky, a že současně musí být
prokázáno, že původní vlastník nemovitosti byl ke dni úmrtí (prohlášení za
mrtvého) státním občanem Československé republiky, Československé socialistické
republiky, České socialistické republiky nebo České republiky“, je správný, s
jejím názorem, že „k tomu, aby matka žalobce mohla získat postavení oprávněné
osoby podle zákona č. 212/2009 Sb., by muselo být prokázáno, že ke dni svého
úmrtí měla státní občanství České socialistické republiky, že tuto podmínku
však nesplňuje, a nelze jí tedy přiznat postavení oprávněné osoby ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 3 tohoto zákona, z čehož dovozuje, že v důsledku toho pak
postavení oprávněné osoby nelze přiznat ani žalobci, neboť to je odvozeno od
postavení původního vlastníka nemovitostí“, však dovolací soud nesouhlasí.
V posuzované věci bylo (mimo jiné) zjištěno, že matka žalobce E. V. se narodila
na území dnešního Slovenska, že od svých osmnácti let žila ve městě U. na
Podkarpatské Rusi, kde se provdala a kde vlastnila obytný dům a pozemek, že v
důsledku okupace území Podkarpatské Rusi maďarskou armádou byli manželé nuceni
se v listopadu 1938 přestěhovat k příbuzným do N., kde matka žalobce žila až do
své smrti, že ke dni 29. 6. 1945 byla občankou Československé republiky a že ke
dni svého úmrtí dne 7. 12. 1987 byla občankou Československé socialistické
republiky, byť v té době byla evidována jako občanka Slovenské socialistické
republiky, neboť se narodila na slovenském území, avšak cítila se být Češkou, a
ke slovenské národnosti se nehlásila. Žalobce ke dni účinnosti zákona č.
212/2009 Sb. splňuje podmínku, že je státním občanem České republiky.
Byla-li tedy matka žalobce ke dni 29. 6. 1945 občankou Československé republiky
a žila-li od opuštění Podkarpatské Rusi v listopadu 1938 až do své smrti dne 7. 12. 1987 v N. (na území Čech), pak v letech 1945 až 1959 byla občankou
Československé republiky, od 11. 7. 1960 (kdy byla přijata Ústava
Československé socialistické republiky) byla občankou Československé
socialistické republiky, a tou zůstala i od 1. 1. 1969 až do své smrti dne 7. 12. 1987, byť Československá socialistická republika se přijetím ústavního
zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, stala tímto dnem federací;
článek 5 tohoto ústavního zákona, ve znění účinném k datu úmrtí matky žalobce,
stanovil, že Československé státní občanství je jednotné (odst. 1), že
českoslovenští státní občané mají na celém území Československé socialistické
republiky rovná práva a povinnosti (odst. 2), že každý občan Československé
socialistické republiky je zároveň občanem České nebo Slovenské socialistické
republiky (odst. 3) a že nabývání a pozbývání československého státního
občanství upravuje zákon Federálního shromáždění (odst. 4, jenž ovšem platil
již od 1. 1. 1969). Dne 19. 12. 1968 přijalo Národní shromáždění Československé
socialistické republiky zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání
státního občanství, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1969 a jenž stanovil v
ustanovení § 1 odst. 1, že státním občanem Československé socialistické
republiky je každý státní občan České socialistické republiky a státní občan
Slovenské socialistické republiky, v odstavci 2, že Československým státním
občanem se stává ten, kdo nabyl státního občanství České socialistické
republiky nebo státního občanství Slovenské socialistické republiky, v § 2, že
pozbytím státního občanství jedné z republik pozbývá občan i státního občanství
Československé socialistické republiky, a v § 3 odst. 1, že Československý
státní občan je k počátku účinnosti tohoto zákona státním občanem té republiky,
na jejímž území se narodil, přičemž podle § 4 tohoto zákona platilo, že státní
občan republiky si mohl zvolit státní občanství druhé republiky než té, jejíž
státní občanství mu přísluší podle § 3 odst. 1 a 2, a že tak učiní prohlášením
nejpozději do 31. prosince 1969. Ve smyslu zákona č. 165/1968 Sb. byl přijat
zákon Slovenskej národnej rady č. 206/1968 Sb., o nadobúdaní a strate štátneho
občianstva Slovenskej socialistickej republiky (účinný od 1. 1. 1969 do 15. 2. 1993), který v ustanovení § 1 odst. 1 stanovil, že „štátny občan Slovenskej
socialistickej republiky je zároveň štátnym občanom Československej
socialistickej republiky“, v odstavci 2, že „stratou štátneho občianstva
Slovenskej socialistickej republiky stráca občan aj štátne občianstvo
Československej socialistickej republiky, pokiaľ nenadobudne štátne občianstvo
Českej socialistickej republiky“, a v ustanovení § 4 odst. 1, že „štátny občan
Slovenskej socialistickej republiky, ktorý sa nim stal k 1. januáru 1969 podľa
§ 2 tohto zákona, si môže zvoliť vyhlásením do 31. decembra 1969 štátne
občianstvo Českej socialistickej republiky“. (Tato právní úprava zákona č. 165/1968 Sb.
I když matka žalobce se po přijetí citovaných právních předpisů stala ze zákona
- vzhledem k místu svého narození - občankou Slovenské socialistické republiky
a i když neučinila prohlášení, že si zvolila státní občanství České
socialistické republiky, nepozbyla tím státní občanství Československé
socialistické republiky a státní občankou Československé socialistické
republiky byla až do svého úmrtí, jak již bylo shora uvedeno.
Protože však zákon č. 212/2009 Sb. v ustanovení § 3 odst. 3 nestanoví jako
podmínku pro odškodnění druhé skupiny oprávněných osob, že původní vlastník
nemovitostí byl v den smrti nebo v den, k němuž byl prohlášen za mrtvého,
občanem Československé socialistické republiky a současně občanem České
socialistické republiky, splňuje žalobce všechny podmínky pro přiznání
odškodnění ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., neboť jeho
zemřelá matka splňuje podmínky odstavce 1 písm. a) a c), v den smrti byla
občankou Československé socialistické republiky a žalobce byl ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona občanem České republiky.
Dovolací soud též (shodně s odvolacím soudem) odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11 (jmenovitě bod 14.), v němž opakovaně
zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň
částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho
orgány jsou proto povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s
oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke
splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy
interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co
nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž
důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého
druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob
jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob,
ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a
principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním
pořádku České republiky (viz nález sp. zn. I. ÚS 2758/10). Jinak řečeno, při
výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a
formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem
na okolnosti konkrétního případu (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 617/08).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé správný a
protože nebylo zjištěno, že by tento rozsudek byl v tomto výroku postižen
vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání účastnice podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst.
3 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto řízení
nemá na jejich náhradu právo, a žalobci v něm vznikly v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k
dovolání) v částce 3.100,- Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č.
177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce
doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za
zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je
účastnice povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu