28 Cdo 4587/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) P. f. Č. r., 2) M. č. P., zastoupené advokátem, a 3) H. m. P.,
zastoupené advokátem o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 14 C 128/2006, o dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2007, čj. 54 Co 163/2007-87, takto:
I. Dovolání s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, čj. 14 C
128/2006-49, rozhodl, že Česká republiky je vlastníkem pozemku č. 272/229 v K.
Posoudil totiž jako absolutně neplatnou smlouvu, uzavřenou mezi prvým a druhým
žalovaným ze dne 30.6.2005, kterou prvý žalovaný převedl tento pozemek na
druhou žalovanou. Důvod neplatnosti shledal v tom, že smlouvu uzavřela druhá
žalovaná bez souhlasu Hlavního města Prahy, takže převod se uskutečnil v
rozporu se zákonem.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl shora uvedeným
rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. V
podrobném odůvodnění rozsudku vyložil příslušná ustanovení zákona č. 131/2000
Sb., o hlavním městu Praze (dále jen „zákon o hlavním městě“), a Statutu
hlavního města Prahy, vydaného na základě zmocnění tohoto zákona vyhláškou
Hlavního města Prahy č. 55/2000 (dále jen „ statut“). Z nich dovodil, že
městské části Hlavního města Prahy mohou vlastním jménem uzavírat smlouvy o
převodu vlastnictví, mohou nabývat věci do vlastnictví Hlavního města Prahy,
avšak za podmínek stanovených statutem. Z ustanovení § 13 odst. 4 statutu
dovodil, že městské části jsou oprávněny činit jménem hlavního města Prahy
právní úkony, které bezprostředně předcházejí nabytí vlastnictví nemovitostí,
jen po předchozím souhlasu rady Hlavního města Prahy. V souladu s tím vidí
odvolací soud i ustanovení § 13 odst. 1 písm. f) statutu, podle něhož městské
části spravují majetek, který byl převeden do vlastnictví hlavního města Prahy
z vlastnictví státu na základě právního úkonu učiněného městskou částí se
souhlasem rady hlavního města Prahy podle odstavce 4. Za rozhodující
nepovažoval odvolací soud ani námitku odvolatele, že městská část jedná při
nabývání majetku vlastním jménem. Majetek totiž ani v takovém případě nenabývá
ona, ale Hlavní město Praha, a městská část jej získává do správy. V dané věci
bylo nesporné, že souhlas rady Hlavního města Prahy nebyl dán a odvolací soud
proto uzavřel, že závěr o neplatnosti smlouvy uzavřeného bez takového souhlasu
je správný, a pozemek zůstal ve vlastnictví státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný Pozemkový fond dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom,. že soud řešil otázku zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soudy podle něj nesprávně
aplikovaly na daný případ ustanovení § 13 odst. 1 písm. f) a odst. 4 a § 18
statutu, protože převod podléhá pouze oznamovací povinnosti. Městská část v
daném případě nejednala jménem Hlavního města Prahy, jako by tomu bylo v
případě ustanovení § 13 odst. 4 statutu, ale je třeba aplikovat ustanovení § 13
odst. 1 písm. a) statutu. Dovolatel poukazuje na ustanovení § 18 odst. 3 písm.
d) zákona o hlavním městě, podle něhož může Hlavní město Praha svěřit městským
částem i rozhodování o převodu a nabytí nemovitých věcí. V daném případě
neshledalo Hlavní město v postupu městské části žádné pochybení. Ustanovení §
34 odst. 5 zákona o hlavním městě dle názoru dovolatele dává městským částem
jednoznačně a nepodmíněně neomezené oprávnění nabývat věc do vlastnictví
Hlavního města Prahy a jeho § 18 odst. 3 písm. d) stanoví, že tato pravomoc
může být městským částem svěřena statutem, tedy předpisem podzákonným. Z toho
ovšem nelze dovodit, že městské části nemají ze zákona právo rozhodovat o
převodu a nabytí nemovitých věcí. Nabývání majetku do vlastnictví Hlavního
města Prahy je ostatně běžnou praxí městských částí. Dovolatel navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby dovolací soud odložil
vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud shledal, že dovolání má formální náležitosti stanovené
zákonem. Dospěl k závěru, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 o.s.ř., protože problematiku platnosti smluv, jimiž městské části nabývají
nemovitý majetek bez souhlasu rady Hlavního města Prahy, dosud neřešil.
Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal z hlediska dovolacích důvodů (§ 242
odst. 3 o.s.ř.), tj. právního závěru odvolacího soudu, že městské části
Hlavního města Prahy mohou pro ni platně nabývat nemovitý majetek jen se
souhlasem jeho rady.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud použil na daný případ
správný právní předpis, jímž je zákon o hlavním městě Praze, a správně jej
vyložil i z hlediska dodržení statutu, vydaného na základě jeho zmocnění formou
obecně závazného právního předpisu.
Dovolací soud souhlasí s názorem dovolatele, že rozhodující z hlediska
platnosti právního úkonu podle § 39 obč. zák. je to, zda právní úkon je v
souladu či v rozporu se zákonem, v daném případě se zákonem o Hlavním městě
Praze. Tento zákon však již v § 3 odst. 3 deklaruje, že postavení městských
částí a jejich působnost stanoví tento zákon, další zákony, a statut. V § 17
odst. 1 předpokládá, že Hlavní město Praha upraví své vnitřní poměry statutem,
v němž stanoví zejména záležitosti, jež se svěřují působnosti městských částí
nad rámec stanovený zákonem, a to obecně závaznou vyhláškou (§ 3 odst. 3
zákona). V § 18 odst. 1 zákon vymezuje samostatnou působnost městských částí,
mezi nimi však není uvedeno nabývání nemovitého majetku. V § 18 odst. 3 zákon
dává Hlavnímu městu Praze právo svěřit městským částem mj. i nabývání
nemovitostí, což podle odstavce 4 může učinit statutem, v němž stanoví rozsah
rozhodování podle předchozího odstavce. Právo získávat nemovitý majetek (jenž
se na základě příslušného právního úkonu městské části stává podle § 34 odst. 3
zákona majetkem Hlavního města Prahy), tedy není zákonem svěřeno do přímé
působnosti městských částí, jež je stanovena v § 18 odst. 1 zákona, ale jde o
působnost danou jim obecně závazným právním předpisem Hlavního města Prahy.
Jestliže totiž tento subjekt vlastnického práva může svěřit právní úkony
směřující k nabytí jeho vlastnictví svým městským částem, je zřejmé, že se tak
stalo jeho vyhláškou (statutem), a je pak nesporné, že podmínky takovéhoto
svěření do působnosti může oprávněný subjekt - Hlavní město Praha, v tomto
předpisu upravit. To se stalo právě ustanovením § 13 odst. 4 statutu, v němž je
jasně stanoveno, že právní úkony, které bezprostředně předcházejí nabytí
vlastnictví nemovitostí, mohou městské části činit vlastním jménem, avšak po
předchozím souhlasu rady Hlavního města Prahy. Jestliže tedy takový souhlas s
uzavřením smlouvy v dané věci nebyl vyžádán, došlo tím k rozporu s právním
předpisem, s nímž zákon o Hlavním městě Praze spojuje oprávnění získávat
nemovitý majetek městskými částmi. Z toho pak vyplývá i správnost závěru, že
smlouva, která byla uzavřena bez souhlasu Hlavního města Prahy, je v rozporu se
zákonem a neplatná podle § 39 obč. zák.
Lze dodat, že námitky dovolatele, které se týkají jeho správy majetku
nabytého do vlastnictví Hlavního města Prahy na základě právních úkonů jeho
městské části, nejsou z hlediska určení vlastnictví rozhodující, stejně tak
námitky, týkající se oznamovací povinnosti při vkladu do katastru nemovitostí.
Tento závěr dovolacího soudu je srovnatelný s předchozí judikaturou
Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2367/2003, uzavřel, že městské části Hlavního města Prahy nejsou účastníky
řízení o vlastnických žalobách ve vztahu k majetku, který nabylo Hlavní město
Praha, a k tomuto majetku mají jen právo hospodaření.
Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle §
243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl. S ohledem na to
nebylo třeba zvlášť rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který měl v dovolacím
řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu