28 Cdo 4608/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce MIKROIL s. r. o., se sídlem v Písku, Jeronýmova 437/25, zastoupeného
JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května, proti
žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v
Písku, Velké nám. 119, o zaplacení částky ve výši 380.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 10/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze
dne 9. 4. 2009, č.j. 6 Co 688/2009-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 13. 9. 2007 domáhal na žalovaném
zaplacení částky ve výši 380.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 28. 1. 1999
nájemní smlouvu jejíž předmětem byly následující nemovitosti: budova postavená
na pozemku parc. č. 355, budova postavená na pozemku parc. č. 336 a pozemky
parc. č. 335, 336, 898/12, 898/52, 898/53, 898/54, 898/55, vše v kat. území P.
I (dále jen „předmětné nemovitosti“). Vzhledem k tomu, že uvedená nájemní
smlouva je neplatná, neboť žalovanému svědčilo pouze oprávnění předmětné
nemovitosti užívat na základě věcného břemene zřízeného notářským zápisem ze
dne 9. 7. 1998, nikoliv však toto oprávnění prostřednictvím nájemní smlouvy
převést na žalobce, žalobce uzavřel, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení
v rozsahu žalobcem zaplaceného nájemného za období dvou let před podáním žaloby.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nájemní smlouva ze dne 28. 1.
1999 byla uzavřena platně. Současně uplatnil k započtení svou pohledávku na
náhradu škody, která mu vznikla tím, že předmětné nemovitosti nemohl po dobu
nájmu užívat.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2008,
č.j. 6 C 10/2008-81, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci 380.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
nájemní smlouva ze dne 28. 1. 1999 je absolutně neplatná, neboť žalovaný mohl
předmětné nemovitosti z titulu věcného břemene pouze sám užívat, ale nebyl
oprávněn toto oprávnění převádět na další osoby. Soud prvního stupně dále
odmítl námitku započtení škody uplatněnou žalovaným, když dospěl k závěru, že
žalovanému tvrzená škoda spočívající v nemožnosti užívat předmětné nemovitosti
nevznikla, neboť žalovaný neměl povinnost předmětné nemovitosti užívat a pokud
tak nečinil na základě vlastního rozhodnutí, nemohla mu v důsledku nemožnosti
užívání škoda vzniknout.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, č.j. 6 Co
688/2009-108, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu
zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil skutkovými závěry soudu
prvního stupně, ale dospěl k rozdílnému právnímu posouzení věci. Uvedl, že mezi
žalobcem a žalovaným jako účastníky neplatné nájemní smlouvy vznikl
synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák., takže žalovaný je povinen
vydat majetkový prospěch nabytý přijetím nájemného, ale žalobce je současně
povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním předmětných
nemovitostí. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1.
2007, sp. zn. III. ÚS 327/06, uvedl, že žalobě na plnění vycházející ze
synallagmatického právního vztahu lze vyhovět jen, zahrnuje-li zákonu
odpovídající plnění žalobce, jímž je požadované plnění žalovaným podmíněno.
Následně odvolací soud uzavřel, že v souzené věci není v žalobě vzájemná
restituční povinnost vyjádřena, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Nad to
odvolací soud doplnil, že soudu prvního stupně nelze ani vytýkat, že žalobce
ohledně formulace žalobního petitu nepoučil dle § 5 o.s.ř., neboť by se jednalo
o nepřípustné hmotněprávní poučení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a současně i nesprávné
právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítl, že
odvolací soud dospěl k závěru o užívání předmětných nemovitostí žalobcem, aniž
by toto zjištění vyplynulo z provedeného dokazování. Dále namítal, že vzájemná
restituční povinnost může vznikat jen v případě, kdy osobě, která přenechá
užívání předmětných nemovitostí, náleží dispoziční právo, neboť pokud osoba
takovým právem nedisponuje, nedochází z její strany k plnění a aplikace § 457
obč. zák. je tudíž vyloučena.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Z uvedeného
důvodu proto vycházel z nesporného závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. 1.
1999 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování
1. Dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 8/1994 civ., podle kterého se „[z]jištěním,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, rozumí ovšem jen
takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné.“ Otázka, zda
žalobce předmětné nemovitosti fakticky užíval však v souzené věci právně
významná není. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 28
Cdo 3033/2005, mimo jiné konstatoval, že „[n]ájemní smlouva je smlouvou
konsensuální, nikoli reálnou.“ Z uvedeného dovolací soud dovodil, že v souzené
věci není rozhodné, zda žalobce předmětné nemovitosti skutečně užíval, neboť
již skutečnost, že žalovaný neplatnou nájemní smlouvou ze dne 28. 1. 1999
převedl na žalobce domnělé právo užívání, za které žalobce žalovanému poskytl
peněžité plnění, postačuje k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.
Nadto dovolací soud uvádí, že tvrzení žalobce, že předmětné nemovitosti
neužíval, z obsahu spisu výslovně nevyplývá, když u jednání dne 22. 10. 2008
připustil, že k jeho obohacení dojít mohlo, nikoliv však na úkor žalovaného
(č.l. 76) a obdobně též své užívání nepopřel ani ve svém vyjádření k odvolání
(čl. 94). Naopak žalobce výslovně popřel, že by předmětné nemovitosti užíval,
až ve svém dovolání (č.l. 120), k čemuž však nelze přihlédnout, neboť v
dovolacím řízení principielně nelze uplatňovat takové skutečnosti či důkazy,
které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím
(srov. § 241a odst. 4 o.s.ř., příp. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2362/2007).
II. K námitce nesprávné aplikace § 457 obč. zák.
2. Ustanovení § 457 obč. zák. stanoví, že „je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal.“ Pokud žalobní petit nevyjadřuje povinnost žalovaného plnit oproti
splnění povinnosti žalobce vůči němu, nemůže soud žalobě vyhovět (srov.
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, 2.
vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1345).
3. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2004, sp.
zn. 25 Cdo 264/2004, dovodil, že se „vlastník bytu nemůže na nájemci, jemuž
svědčí právo nájmu bytu, domáhat vydání majetkového prospěchu, spočívajícího v
inkasovaných platbách za podnájem, a to ani na základě faktu, že podnájemní
smlouva je neplatná, neboť ten, kdo byt namísto nájemce užíval, získal
majetkový prospěch na úkor nájemce, nikoliv na úkor vlastníka.“ Dovolací soud
konstatuje, že uvedený závěr lze analogicky vztáhnout i na souzený případ, kdy
žalovaný jako oprávněný z věcného břemene na základě neplatné nájemní smlouvy
přenechal žalobci jako domnělému nájemci (v podstatě však v postavení
podnájemce) k užívání předmětné nemovitosti, ačkoliv k této dispozici nebyl
oprávněn, a proto také nastupuje mezi stranami neplatné nájemní smlouvy režim
vzájemné restituční povinnosti podle § 457 obč. zák.
4. Užíval-li tedy v souzené věci žalobce na základě neplatné nájemní
smlouvy ze dne 28. 1. 1999 předmětné nemovitosti, k nimž svědčilo právo užívání
žalovanému jako oprávněnému z věcného břemene, získal žalobce majetkový
prospěch na úkor žalovaného a nikoliv na úkor vlastníka, který zřídil ve
prospěch žalovaného věcné břemeno (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004) a proto také žalobci vznikla oproti
právu na vrácení zaplaceného nájemného povinnost poskytnout žalovanému finanční
náhradu za užívání předmětných nemovitostí. Jestliže mezi účastníky vznikla
vzájemná restituční povinnost ve smyslu § 457 obč. zák. a žalobce tuto
skutečnost ve svém žalobním petitu nezohlednil, nemůže být, jak správně dovodil
odvolací soud, jeho žalobě vyhověno.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu