U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce S. R., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem
v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
9.150,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 198/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2010,
č. j. 70 Co 336/2010-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního
stupně“) ze dne 22. ledna 2010, č. j. 12 C 198/2009-31, jímž byla zamítnuta
žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 9.150,- Kč;
současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé
jsou upraveny v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm.
a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží.
V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo
ve věci samé rozhodnuto o nároku žalobce ve výši 9.150,- Kč, tedy o peněžitém
plnění, jež nepřevyšuje 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky – úrokům z
prodlení – se zde nepřihlíží. Proti takovému rozsudku dovolání objektivně
přípustné není. Jelikož dovolání je přípustné pouze za podmínek stanovených
zákonem (§ 236 o. s. ř.), nezakládá jeho přípustnost ani nesprávné poučení
odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, uvedené v písemném vyhotovení
rozhodnutí.
Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, §
218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
řízení nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu