28 Cdo 469/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana
Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Josefa Rakovského o
dovolání Lidového bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze z 31. 10. 2001, sp. zn. 11 Cmo 275/2001, vydanému v
právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 268/99 (žalobce
Družstva V. 826, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému
družstvu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 22. 4. 1996,
domáhal proti žalovanému družstvu určení, že je vlastníkem domu čp. 826 –
sestávajícího ze dvou obytných nájemních domů č. orient. 61 a 63, divadelního
sálu, tělocvičného sálu a kotelny – postaveného na pozemku par. č. 1756, jakož
i tohoto pozemku parc. č. 1756, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném
Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec a okres P.,
katastrální území H. – B. Žalobu odůvodnilo žalující družstvo tvrzením, že
žalobce vznikl dne 10.11.1994 vyčleněním ze žalovaného družstva ve smyslu
zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony /zákon o vlastnictví bytů - dále jen zákon č. 72/94 Sb. /.
Protože nedošlo mezi účastníky k dohodě, stal se žalobce ze zákona dnem svého
vzniku vlastníkem sporných nemovitostí. Přesto je i nadále žalovaný veden v
katastru nemovitostí jako jejich vlastník a odmítá žalobci vydat delimitační
protokol, na jehož základě by byla provedena změna zápisu v katastru
nemovitostí. Žalobce má proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
V průběhu řízení byla soudem k návrhu žalobce připuštěna změna žalobního
návrhu na určení, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem domu čp. 826
postaveného na pozemku parc. č. 1756/2, objektu občanské vybavenosti čp. 1526,
postaveného na pozemku parc. č. 1756/1, a pozemků parc. č. 1756/1 – zastavěná
plocha o výměře 1166 m2 a č. parc. 1756/2 – zastavěná plocha o výměře 484 m2,
vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu
vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem z 22. 9. 1998, č. j. 10 C 104/96-106,
vyhověl žalobě o určení vlastnictví k domu čp. 826, postaveného na pozemku
parc. č. 1756/2 a k objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveného na
pozemku parc. č. 1756/1, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním
úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H. Žalobu
o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 1756/1 – zastavěná plocha o výměře
1166 m2 a parc. č. 1756/2 – zastavěná plocha o výměře 484 m2, zapsaných v
katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č.
273 pro obec P., katastrální území H., zamítl. Žalobci uložil do tří dnů od
právní moci rozsudku zaplatit státu na soudním poplatku částku 2.000 Kč a na
nákladech řízení částku 3.547 Kč. Konečně uložil žalovanému, aby ve stejné
lhůtě zaplatil na nákladech řízení státu částku 7.095,10 Kč a žalobci částku
4.622 Kč.
K odvolání žalovaného směřujícímu proti vyhovujícím výrokům rozsudku
soudu prvního stupně, Městský soud v Praze usnesením z 12. 3. 1999, sp.zn. 17
Co 13/99, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených vyhovujících
výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem
a mezi účastníky a státem zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Krajskému
obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní
poplatek nabyl samostatně právní moci dne 19.11.1998.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem z 23. 5. 2001,
č. j. 5 Cm 268/99-175, určil, že žalobce je ode dne svého vzniku vlastníkem
domu čp. 826, postaveného na pozemku parc. č. 156/2, zapsaného v katastru
nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na listu vlastnictví č. 273 pro
obec P., katastrální území H. Žalobu o určení, že žalobce je ode dne svého
vzniku vlastníkem objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveném na pozemku
parc. č. 1756/1, zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem
P., na listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H., zamítl.
Žalobci uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil státu do
pokladny soudu prvního stupně na doplatku soudního poplatku částku 8.000 Kč a
na nákladech řízení částku 3.547 Kč, a žalovanému pak na nákladech řízení
částku 6.758 Kč. Žalovanému uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku
zaplatil státu na nákladech řízení částku 3.547 Kč.
Při svém rozhodování vyšel uvedený soud ze zjištění, že žalobce vznikl
dne 10.11.1994 vyčleněním z družstva žalovaného postupem podle ustanovení § 29
odst. 1 zákona č. 72/94 Sb. a že je zapsán jako právnická osoba v obchodním
rejstříku. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání majetku, práv a
povinností ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb. Žalovaný je v
katastru nemovitostí veden jako vlastník sporné nemovitosti, jež sestává ze
dvou nadzemních objektů (bytového a nebytového), které byly postaveny společně
v roce 1923. Jsou propojeny suterény a všemi sítěmi (tepla, vody, elektřiny a
zřejmě i kanalizací ), takže provoz sítí tvoří jednu soustavu. Přístup k
objektu občanské vybavenosti je možný jen průjezdem objektu bydlení. Situování
objektů se vymyká obvyklému uspořádání, zásadně se provozně ovlivňují, což
nelze změnit. Rozdělení objektů na dvě samostatné budovy je technicky možné, i
když finančně náročné. Žádný z členů nově vzniklého žalujícího družstva nebyl v
době před vyčleněním nájemcem prostor nacházejících se v objektu občanské
vybavenosti. Zjištění týkající se posouzení stavebně technického uspořádání a
charakteru obou objektů soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku znalce
z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. Z. K. ze dne 13. 6. 1997 a ze znaleckého
posudku znalce z oboru stavebnictví – stavby obytné a ekonomika – ceny a odhady
nemovitostí Ing. J. D. ze dne 27.5.1998.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že
objekt bydlení čp. 826 a objekt občanské vybavenosti čp. 1526 představuje každý
samostatnou budovu, jak je definována pro účely zákona č. 72/94 Sb. Oba objekty
současně posoudil jako dvě samostatné stavby (nemovitosti). Protože žádný z
členů nově vzniklého družstva žalobce nebyl nájemcem ani vlastníkem prostor
objektu občanské vybavenosti, nemohl tento objekt přejít na základě ustanovení
§ 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb., na žalobce. Žalobě proto soud prvního stupně
vyhověl pouze ohledně určení vlastnictví k domu čp. 826, když současně ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. shledal na požadovaném určení naléhavý
právní zájem; žalobu o určení vlastnictví k budově čp. 1526 zamítl. Pokládal za
nadbytečné zabývat se pojmy „stavba, budova, součást věci a věc hlavní“.
K odvolaní žalobce, kterým byl napaden rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích, Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací rozsudkem z 31. 10. 2001, sp.zn. 11 Cmo 275/2001, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je ode dne svého vzniku
vlastníkem objektu občanské vybavenosti čp.1526 postaveného na pozemku parc. č.
1756/1, zapsaného v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P., na
listu vlastnictví č. 273 pro obec P., katastrální území H. Žalovanému uložil
zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení státu částku
10.642,10 Kč a žalobci částku 31.416 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé, který zůstal odvoláním nedotčen, nabyl
samostatně právní moci dne 20. 7. 2001.
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně a
ztotožnil se zcela se zjištěním soudu prvního stupně, že objekt bydlení čp. 826
a objekt občanské vybavenosti (nyní evidovaný pod samostatným čp. 1526) byly
postaveny současně v roce 1923 s tím, že objekt občanské vybavenosti je umístěn
ve dvoře v bezprostřední blízkosti domovního objektu, že přístup do dvorního
objektu je možný jen průchody v obytném domě, které jsou společné pro přístup
do nebytových i bytových prostor obytného objektu a že domovní objekt a objekt
občanské vybavenosti jsou vzájemně propojeny všemi sítěmi, u nichž nejde jenom
o teplo, ale i o vodu, elektřinu, kanalizaci, takže provoz sítí tvoří jednu
sestavu. Odvolací soud dále zjistil (ze znaleckých posudků znalců Ing. K. a
Ing. D.) , že všechny uvedené sítě do dvorního objektu občanské vybavenosti
vedou v otevřených suterénních prostorách objektu bydlení a suterény
obytného a dvorního objektu a jsou propojeny objektem kotelny pod úrovní dvora,
ve které je výměníková stanice pro otop dvou podlaží obytného objektu a
dvorního traktu včetně měření a uzávěru vody.
Za rozhodující v daném sporu odvolací soud pokládal vyřešení právní
otázky, zda objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti představují stavbu
jedinou, či zda jde o dvě samostatné stavby. Za právně nevýznamnou shledal
okolnost, že v průběhu řízení bylo objektu občanské vybavenosti přiděleno číslo
popisné, že došlo k rozdělení pozemku na dva a k zápisu objektu občanské
vybavenosti do katastru nemovitostí jako samostatné nemovitosti, neboť rozhodný
pro danou věc pokládal stav ke dni 10.11.1994, kdy vzniklo žalující družstvo, a
ke kterému podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/94 Sb., došlo k přechodu
vlastnictví. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/94
Sb., se budovou pro účely tohoto zákona rozumí trvalá stavba současně
charakterizovaná zákonem vymezenými vlastnostmi, vyslovil odvolací soud právní
názor, že při výkladu pojmu stavby je nutno vycházet z občanskoprávních
předpisů s přihlédnutím k použitelné judikatuře, která se k uvedenému pojmu
váže. Obsah pojmu stavby tak nelze vykládat jen podle stavebních předpisů,
které chápou pojem stavby dynamicky jako činnost směřující k uskutečnění díla.
Pro účely občanskoprávní je třeba pojem stavby vykládat staticky jako věc v
právním slova smyslu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud na
podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jejichž správnost
nebyla zpochybněna ani v průběhu odvolacího řízení (odvolací soud důkazy
provedené již soudem prvního stupně zopakoval a učinil z nich táž zjištění),
dospěl k právnímu závěru, že objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti
představují stavbu jedinou, tedy jednu věc v právním slova smyslu. Takto s ní
bylo nakládáno až do vyčlenění žalujícího družstva a nasvědčuje tomu i její
stavebně technické uspořádání. Podle odvolacího soudu je třeba objekt občanské
vybavenosti pokládat za součást objektu bydlení ve smyslu ustanovení § 120
odst. 1 občanského zákoníku, neboť oddělení objektu občanské vybavenosti od
objektu bydlení je velice problematické, když je nejen nelze realizovat bez
zásadního zásahu do současného technického řešení a do zřízení věcných břemen,
ale oddělení by představovalo znehodnocení bytového objektu z hlediska
funkčního. Odvolací soud se též neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že
žalobě nelze vyhovět, protože žádný z členů nově vzniklého družstva nebyl
nájemcem ani vlastníkem nebytových prostor objektu občanské vybavenosti, neboť
taková podmínka není předpokladem přechodu vlastnictví podle ustanovení § 29
odst. 2 zákona č. 72/94 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen do vlastních
rukou dne 6. 12. 2001, dovolání proti tomuto rozsudku podal žalovaný u soudu
prvního stupně dne 5. 2. 2002. Navrhl v něm zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání zřejmě
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (v
novelizovaném znění) a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písmeno b) o. s. ř. ( napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ( napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování ).
Dovolatel především namítl, že odvolací soud nectil zásadu „lex
specialis derogat legi generali“ a nesprávně vyložil pojem budova, jak je
definován pro účely zákona č. 72/1994 Sb. Podle jeho mínění ze znaleckého
posudku znalce Ing. D. vyplývá, že objekt občanské vybavenosti je budovou ve
smyslu této speciální definice. I kdyby zákon č. 72/1994 Sb., nedefinoval pojem
budovy, byl by objekt občanské vybavenosti budovou ve smyslu vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, podle níž je
budovou nadzemní stavba prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřená
obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Jestliže odvolací soud při výkladu
pojmu budova vycházel z občanskoprávních předpisů, měl zkoumat okamžik vzniku
stavby jako věci způsobilé být předmětem právních vztahů, což však neučinil. Podle dovolatele v daném případě vznikly dvě stavby, které v okamžiku svého
vzniku patřily jedné osobě a nejevilo se proto nutným rozlišovat je
samostatnými čísly popisnými. Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je
rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od
něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto
druhově i individuálně určené věci s tím, že vše, co v důsledku přístavby a
přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací ke stavbě přiroste,
stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v
okamžiku svého vzniku. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně
posoudil objekt občanské vybavenosti jako součást objektu bydlení, neboť k
existenci objektu občanské vybavenosti není zapotřebí existence objektu
bydlení. Každá z budov má a od samého počátku měla samostatné funkce a vnější
vztahy. Objekt bydlení vždy sloužil převážně k bydlení (jen v přízemí a
suterénu jsou nebytové prostory sloužící k provozování podnikatelské činnosti)
a objekt občanské vybavenosti vždy sloužil ke kulturním účelům a z části k
účelům sportovním. Závěr odvolacího soudu, že objekt bydlení je věcí hlavní,
není ničím doložen. Ani v souvislosti s přidělováním čísla popisného objektu
občanské vybavenosti nebylo třeba žádného „faktického oddělování“ budov,
protože se vždy jednalo o dvě budovy. Dovolatel vyslovil nesouhlas také s
právním názorem odvolacího soudu, že oddělení objektu občanské vybavenosti by
představovalo znehodnocení bytového objektu z hlediska funkčního. Dovolatel je
naopak názoru, že objekt bydlení by plnil i nadále svou funkci a to i ve stejné
kvalitě. V tomto ohledu tedy nejsou splněna dvě kritéria, která jsou
rozhodující pro určení věci hlavní a její součásti (míra sounáležitosti a míra
oddělitelnosti). Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že znalecký
posudek Ing. D. vyložil bez ohledu na skutečný stav věci, ačkoliv uvedený
znalec posoudil objekt občanské vybavenosti jako budovu ve smyslu zákona č. 72/94 Sb. ve shodě se znalcem P.
B., jehož znalecký posudek odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně jako listinný důkaz neprovedl. V řízení byl
všemi znaleckými posudky prokázán účel užívání jednotlivých budov. Objekt
občanské vybavenosti, určený pro široké okolí ke kulturnímu a sportovnímu
vyžití, svou kapacitou výrazně převyšuje potřeby obyvatel objektu bydlení,
který slouží převážně k bydlení (pouze v přízemí a suterénu jsou nebytové
prostory ). Pokud dovolatel doložil zápis o komisionálním řízení, provedeném
dne 25. 11. 1961 ohledně uvedení do trvalého provozu adaptovaných prostor pro
kino L., odvolací soud se tímto důkazem nezabýval. Stejně tak se nezabýval z
pohledu dovolatele důležitým důkazem – schváleným nákresem na zřízení kotelny
od ústředního topení ve dvoře při stavbě dvorních sálů na pozemku parc. č. 562/20 a 562/21 v P. – R. třída z prosince 1924. Stavba kotelny byla schválena
na schůzi Magistrátu města P. dne 29.1.1925, č. j. III-1906/25, tedy v
samostatném řízení u stavebního úřadu až poté, co byly obě budovy dány do
užívání. Z nákresu vyplývá, že jediný přístup do kotelny byl z objektu občanské
vybavenosti a kotelna sloužila výhradně k vytápění tohoto objektu, jehož je
příslušenstvím. Pouze z důvodů praktičnosti a dosavadní shody v osobě vlastníka
obou budov slouží k vytápění též některých prostor v přízemí a suterénu objektu
bydlení. Z nákresu je zřejmé, že každá z budov byla projektována a postavena
jako zcela samostatná. Totéž vyplývá ze stanoviska stavebního úřadu, tedy že
objekt občanské vybavenosti je schopen samostatného užívání. Nutnost zřídit
věcná břemena vyvstává pouze v případě, kdy vlastník objektu vybavenosti je
osobou odlišnou od vlastníka objektu bydlení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části
dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1.2001 (dále jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (srov. ustanovení § 240 odst. 1 a §
241 odst. 1 o. s. ř. ), dovolací soud shledal dovolání přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
změněno. Dovoláním jsou uplatněny dovolací důvody, že totiž rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. ) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř. ).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán důvody
uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti
posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, 2
písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. ).
Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani
nevytýká.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na správně zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, kdy soud
skutkový stav posoudil podle jiného právního předpisu, než který měl správně
použít nebo jestliže sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V posuzované věci jde o spor ohledně určení vlastnictví k nemovitosti na
základě žaloby podané Družstvem V. 826, které vzniklo podle ustanovení § 29
zákona č. 72/1994 Sb. vyčleněním ze stávajícího / žalovaného / Lidového
bytového družstva P. Žalující družstvo je složeno z nájemníků družstevních bytů
v objektu bydlení čp. 826, kteří byli členy žalovaného družstva. Mezi družstvy
nedošlo k dohodě předpokládané ustanovením § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.,
protože žalované družstvo neuznává, že objekt bydlení čp. 826 a objekt občanské
vybavenosti čp. 1526 představují jedinou budovu ( stavbu ) ve smyslu ustanovení
§ 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb. Soudy obou stupňů se proto na posouzení této
otázky zaměřily. Oba vyšly ze shodného skutkového stavu věci ( shora
popsaného ), který nedoznal změn ani na podkladě opakovaného a doplňovaného
dokazování provedeného v průběhu odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně
však odvolací soud uvedený skutkový základ odlišně právně posoudil.
Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je správný se zřetelem k
žalovaným uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. s přihlédnutím k jeho obsahovému vymezení, znamená přezkoumat
opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, podle něhož i
objekt občanské vybavenosti čp. 1526 přešel dnem vzniku žalobce do jeho
vlastnictví, neboť není samostatnou budovou – stavbou ve smyslu zákona č.
72/1994 Sb., ale představuje spolu s objektem bydlení čp. 826 budovu – stavbu
jedinou.
Soud prvního stupně i odvolací soud správně vyšly z ustanovení § 29 odst.
1, věty první, a 3 zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož nájemci nebo vlastníci
bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo budovách, popřípadě v domě nebo
domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto
družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. Mezi
dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a
povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo s tím, že
nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo
spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v
odstavci 1 citovaného ustanovení. Pojem budova je pro účely uvedeného zákona
definován v jeho ustanovení § 2 písm. a) tak, že se jí rozumí trvalá stavba
spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek
uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově
uzavřenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal.
Protože zákon č. 72/1994 Sb., patří předmětem právní úpravy v širším
kontextu do oblasti občanského práva, je nutno pojmy, a tedy i pojem budova
jakožto „stavba spojená se zemí pevným základem“ v tomto zákoně použité zásadně
vykládat z hlediska občanského práva, a nikoli bez dalšího z hlediska stavebně
právních předpisů. Z tohoto pohledu musí stavba spojená se zemí pevným základem
jako výsledek stavební činnosti vykazovat charakter samostatné nemovité věci v
právním smyslu (viz ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku), neboť pouze
jako taková stavba může být způsobilým předmětem vlastnických i jiných
občanskoprávních vztahů ( nikoli tedy součást jiné věci ). Jelikož, jak bylo
právě vyloženo, nelze obsah pojmu stavby vykládat jen podle stavebních předpisů
( zejména zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších změn a doplňků, a předpisů jej provádějících ), není podstatné v
oblasti občanského práva, zda stavba byla provedena podle stavebně právních
předpisů dovoleně, nýbrž rozhoduje faktický stav. Stavebně právní dovolenost a
případná existence protiprávního stavu v oblasti administrativního práva,
vyvolaná stavební činností, kterou stavebník uskutečnil v rozporu se stavební
dokumentací, nemůže mít žádný důsledek pro posouzení otázky, zda výsledek
stavební činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu, nebo jde o součást jiné
věci.
V dané věci odvolací soud správně posuzoval uvedenou právní otázku podle
stavu, který tu byl zjištěn k okamžiku vzniku žalujícího družstva, tedy ke dni
10.11.1994. Vzhledem ke shodným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů ohledně
stavebně technického uspořádání objektu bydlení a objektu občanské vybavenosti,
jejich vzájemné provázanosti odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru,
že tvoří jedinou věc v právním slova smyslu - jednu stavbu, která představuje
jediný kompaktní celek. S přihlédnutím ke konstrukční, stavební i funkční
vzájemné propojenosti představují objekty bydlení a občanské vybavenosti jednu
budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., jako technicky
a právně soběstačného celku, jenž pouze jako takový nese znaky samostatné
věci a může být předmětem vlastnictví.
Oba objekty mají společné průchody a společné veškeré inženýrské sítě, jsou
propojeny otevřenými suterénními prostory a společnou kotelnou, odkud jsou
společně vytápěny nebytové prostory objektu bydlení a objektu občanské
vybavenosti.Objekt občanské vybavenosti nemá a nemůže mít samostatný přístup z
ulice. Ve světle těchto zjištění je proto neudržitelný právní názor dovolatele,
že objekt občanské vybavenosti představuje samostatnou budovu – stavbu, která
by mohla být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. V tomto ohledu
nemůže mít žádnou relevanci skutečnost, že v průběhu řízení bylo objektu
občanské vybavenosti přiděleno číslo popisné ( jak správně dovodil odvolací
soud ) , dále skutečnost, že objekt občanské vybavenosti slouží výlučně účelům
kulturním a objekt bydlení převážně účelům bydlení. Multifunkční charakter
věci, jejíž části jsou využívány k různým účelům, nemůže sám o sobě vést k
závěru, že jde o dvě či více samostatných věcí. Provedeným dokazováním sice
nebyl zjištěn průběh stavebně technického uspořádání sporné nemovitosti, jak se
vyvíjel od roku 1923 do doby rozhodné pro přechod vlastnického práva k ní,
avšak, jak již bylo shora předesláno, právní relevanci z hlediska posuzované
věci má stav, jak byl soudy k rozhodnému datu zjištěn.
Pokud odvolací soud dále dovozoval, že objekt občanské vybavenosti tvoří
ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku součást objektu bydlení,
jeví se úsudek odvolacího soudu z pohledu již učiněného závěru, že oba objekty
tvoří jednu věc - jeden celek, jako nadbytečný. Námitky dovolatele, které proti
těmto závěrům odvolacího soudu míří, nemohou tedy najít odraz v závěru o
opodstatněnosti jeho dovolání. Proto je také nepodstatné z pohledu posuzované
věci zabývat se otázkou, zda a za jakých stavebních úprav a komplikovaných
smluvních ujednání by bylo možné zabezpečit relativní soběstačnost objektu
občanské vybavenosti ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, které vyústilo v závěr, že
objekty bydlení a občanské vybavenosti představují jedinou budovu ve smyslu
ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., která ke dni vzniku žalujícího
družstva přešla jako věc v právním slova smyslu do jeho vlastnictví podle
ustanovení § 29 odst. 3 téhož zákona (na němž rozsudek odvolacího soudu
spočívá ), je proto z pohledu dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace
správné.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. představuje
pochybení spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový
závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít
tedy o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po právní
stránce a který nemá oporu v provedeném dokazování. Tomu tak je tehdy, jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, popřípadě soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci
samé a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Uvedeným dovolacím
důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen
ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Samotné hodnocení důkazů nelze uvedeným
dovolacím důvodem napadnout. Jestliže soudu není možno v tomto směru ničeho
vytknout, nelze polemizovat ani s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že
soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý
důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod. ). Znamená to,
že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných
než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzovaném případě rozhodl odvolací soud o věci samé ( posoudil věci
po právní stránce ) na podkladě skutkového závěru, který vyplynul ze skutkového
zjištění ohledně stavebně technického uspořádání objektu bydlení a objektu
občanské vybavenosti v době vzniku žalujícího družstva, jak bylo učiněno ze
znaleckých posudků Ing. K. a Ing. D., které se shodovaly v popisu vzájemné
stavební a technické propojenosti obou objektů. Tyto shodné údaje zjištěné
oběma soudními znalci, které byly významné pro skutkový závěr o věci samé, v
průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyly zpochybňovány a nejsou zpochybněny
ani v dovolání. Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že objekt občanské
vybavenosti neposoudil jako budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č.
72/1994 Sb., ve shodě se znalcem Ing. D., nelze než uvést, že znalci
nepříslušelo se vyjadřovat k právnímu posouzení svých nálezů, tzn. hodnotit,
zda objekt občanské vybavenosti naplňuje znaky budovy podle shora uvedeného
zákonného ustanovení.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své
rozhodnutí na skutečnostech, které ze spisu nevyplývaly, nebo které nebyly
předepsaným způsobem zjištěny. Skutková zjištění odvolacího soudu, která mají
oporu v provedených důkazech, byla podstatná a postačující k posouzení pro věc
rozhodné právní otázky, zda objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti
představoval ke dni 10.11.1994 jedinou věc ve smyslu právním. Proto dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není rovněž dán.
Protože ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů není opodstatněný, bylo
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.,
zamítnuto.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto za stavu, kdy zcela úspěšný
žalobce žádné náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevynaložil
(ustanovení § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. za aplikace ustanovení § 224
odst. 1 a § 243c odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu