Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce M. č. P. – V. Ch. , zastoupené advokátem, za
účasti 1) M. S., zastoupeného advokátem, 2) H. m. P. , zastoupeného advokátem,
a 3) P. f. Č. r. , o určení vlastnictví podle páté části o.s.ř., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 278/2005, o dovolání účastníka ad
1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007, čj. 24 Co
487/2006-84, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, s e z a m í t á .
II. Ve zbývající části se dovolání o d m í t á .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25.9.2006, čj. 10 C
278/2005-53, zamítl návrh žalobce, aby nahradil rozhodnutí Pozemkového úřadu
Praha ze dne 30.9.2005, čj. PÚ 784/91/8. Jím bylo podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen
„zákon o půdě“), rozhodnuto, že M. S. jako oprávněná osoba je vlastníkem
zahrady č. 1025 v katastrálním území V.
Obvodní soud dovodil, že vydání pozemku nebrání ustanovení § 11 odst. 1 písm.
d) zákona o půdě, tj. existence zahrádkové osady na tomto pozemku vybudované,
protože jde o osadu zřízenou jen dočasně.
Městský soud v Praze na základě odvolání žalobce změnil rozsudek soudu
prvního stupně svým shora uvedeným rozsudkem tak, že určil, že M. S. není
vlastníkem uvedeného pozemku, čímž v tomto rozsahu nahradil napadené rozhodnutí
pozemkového úřadu. Rozhodl rovněž o povinnosti prvního účastníka k náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé provedl vlastní dokazování
z listin o zřízení zahrádkové osady a učinil skutkový závěr, že jde o osadu,
která nebyla zřízena na základě územního rozhodnutí, ale byla zřízena před
1.10.1976. Jde o zahrádkovou osadu L. ve V., která byla založena v roce 1957.
Na tom nic nemění skutečnost, že kopie listiny, z níž byla tato skutečnost
zjištěna, byla ověřena až v roce 2005 - tímto dnem byla zjištěna shoda kopie s
originálem. Její správnost je potvrzena i dalšími dobovými listinami, zejména
hospodářskou smlouvou z 28. 5. 1974 o dočasném užívání pozemku, zřízeném ve
prospěch základní organizace Čs. zahrádkářskému a ovocnářskému svazu ve V.
Podle ní byl pozemek dán do jejího užívání pro účely pěstování plodin na dobu
neurčitou, bez sjednání doby ukončení užívání, s možností výpovědi. O případném
zrušení zahrádek se počítalo jen k účelům veřejného zájmu. Je tedy nesporné, že
zahrádkářská osada, která je na předmětném pozemku, byla zřízena před
1.10.1976, a nevztahují se proto na ni podmínky uvedené v první části
ustanovení § 11 odst. 1 písm d) zákona o půdě. Ze slovního výkladu tohoto
ustanovení je zřejmé, že existence zahrádkové osady před zmíněným datem je
samostatnou překážkou vydání pozemku oprávněné osobě. O tom, že nejde o osadu
zřízenou jen dočasně, lze usuzovat z toho, že osada stále existuje a nebylo
prokázáno žádné časové omezení její existence.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý účastník dovolání, v němž
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., tedy nesprávné
právní posouzení věci. Odvolací soud dle něj použil sice správný právní
předpis, tj. zákon o půdě, ale nesprávně jej vyložil tak, že předmětnou
zahrádkovou osadu nelze považovat za umístěnou dočasně. Tomu odporuje již znění
hospodářské smlouvy z 28. 7. 1974, která zní „Hospodářská smlouva o dočasném
užívání pozemku“. Rozhodující při posuzování právních úkonů je obsah vůle
smluvních straně, která směřovala jen k dočasnému užívání pozemku. Pokud
odvolací soud dovodil, že nejde o smlouvu na dobu určitou, když v ní není
sjednána doba ukončení užívání, jde o formalismus, již dříve kritizovaný
Ústavním soudem. Z obsahu smlouvy je dále zřejmé, že pozemek byl přenechán
základní organizaci Českého ovocnářského a zahrádkářského svazu pouze pro účely
pěstování plodin s tím, že jeho užívání pro jakékoli jiné účely je vyloučeno.
Soud se také nezabýval platností smlouvy, ač k ní mělo dojít ještě před
projevem vůle obou stran, tedy před jejím uzavřením. Dle názoru dovolatele
rozsudek soudu neodpovídá účelu zákona o půdě, jímž je zmírňování následků
křivd, k nimž došlo v letech 1948 až 1989. Navíc upozorňuje, že nebyla povolena
obnova správního řízení. Brojí rovněž proti výroku, jímž mu bylo uloženo
nahradit náklady řízení, jež sám nezpůsobil. Navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je přípustné
v části, v níž směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, protože
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé. Není přípustné proti výroku o náhradě nákladů řízení, protože jde o
nemeritorní rozhodnutí, jež není uvedeno ve výčtu věcí, v nichž je dovolání
přípustné, jak je obsažen v ustanovení § 239 o.s.ř. Tomuto závěru odpovídá
výrok o odmítnutí dovolání v této části (§ 253b odst. 5, § 218 odst. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud proto věcně přezkoumal dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3
o.s.ř.), jímž je tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při
výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Toto ustanovení
obsahuje dvě skutkové podstaty, stanovící překážku vydání nemovitostí, na nichž
existuje zahrádková nebo chatová osada, jež jsou v textu odděleny slůvkem
“nebo“. Jednou jsou případy, kdy osada byla zřízena po 1. 12. 1976 za podmínek
dále uvedených tj. vydání územního rozhodnutí o zřízení osady, a druhými jsou
případy, kdy osada byla zřízena před tímto datem. Dovolací soud nemá pochyby o
správnosti výkladu odvolacího soudu, který vychází z textu tohoto ustanovení,
tj. že výjimka z něj, kdy vydání nemovitosti se připouští, se týká prvé
skutkové podstaty, a v podrobnostech na výklad odvolacího soudu odkazuje. Druhá
skutková podstata tuto výjimku neobsahuje. Je tedy zbytečné zabývat se
dočasností zahrádkové osady, když v dané věci bylo nesporně zjištěno, že byla
zřízena již v roce 1957.
Dovolací soud k tomu dodává, že určité předpokládané dočasnosti
zahrádkových a chatových osad si zákonodárce musel být vědom, protože jde o
lokality, u nichž se zpravidla nepočítá s jejich trvalou existencí v návaznosti
např. na územní plánování a rozvoj měst. Přesto jim poskytl ochranu spočívající
v tom, že za určitých podmínek je nelze vydat oprávněným osobám, ač jinak
jejich nárok na vydání by byl dán, kdyby se na nich zahrádková osada ke dni
zákona o půdě nenacházela. U osad zřízených před účinností předpisů o územním
plánování přitom vycházel z jejich dlouhodobějšího trvání - tj. nejméně od 30.
9. 1976 do roku 1991.
Poskytování pozemků státu pro provoz činnosti zahrádkových osad,
kterou je pěstování plodin, bylo dříve také upravováno smlouvami, které výhled
možného budoucího využití pozemku v souladu s veřejným zájmem sledovalo. V době
zřízení předmětné zahrádkové osady v roce 1957, tedy za platnosti středního
občanského zákoníku, nebylo sjednávání smluv o užívání upraveno tak, jako v
pozdějších předpisech, zejména ve vyhláškách o správě národního majetku.
Následná hospodářská smlouva o dočasném užívání pozemku, sjednaná v roce 1974,
byla uzavřena za účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního
majetku, v souladu s jejím § 9 odst. 1, a odpovídá charakteru užívání pro
účely zahrádkových osad. Že nešlo o smlouvu dočasnou tak, jak ji chápou
předpisy občanského práva, tedy smlouvu sjednanou na dobu určitou, když
neobsahovala datum ukončení užívání, správně odůvodnil již odvolací soud.
Trvání zahrádkové osady od roku 1957 až do doby rozhodování pozemkového úřadu,
resp. soudu, pak znamená, že na daný případ se plně vztahuje druhá část
ustanovení § 9 odst. 1 písm.d) zákona o půdě, totiž že nelze vydat pozemek, na
němž byla před 1. 10. 1976 zřízena zahrádková osada.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a v
části, v níž rozhodl ve věci, dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 věta před
středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že účastníkům, kteří s ohledem na
výsledek dovolacího řízení byli úspěšní (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 o.s.ř.), nevznikly prokazatelné náklady tohoto řízení.
Proti tomuto rozsudku nelze podat dovolání.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu