28 Cdo 4740/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně: Beruška realitní kancelář s.r.o., IČ: 27784614, se sídlem v
Ostravě, Hrabůvka, Hasičská 930/53, zastoupena JUDr. Ing. Jaroslavem Majovským,
advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Dr. Šmerala 12, proti
žalované: nezletilá A. J., zastoupena JUDr. Petrem Havlíčkem, advokátem se
sídlem v Opavě, Ostrožná 11/13, o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 11/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 11 Co
536/2009-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 11 Co
536/2009-39, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. června 2009, č. j. 10
C 11/2009-22, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. června 2009, č.j. 10 C 11/2009-22,
jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 350.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je podílová spoluvlastnice (s
podílem o velikostmi jedné poloviny) nemovitostí – domu čp. 1055 na pozemku
parc. č. 1335/1 a pozemků parc. č. 1335/1 a 1336/1 v katastrálním území L. Dne
17. 7. 2007 matka žalované M. J. uzavřela jménem žalované (označené jako
prodávající) s žalobkyní (kupující) smlouvu o prodeji označených nemovitostí
(spoluvlastnického podílu k nim) za kupní cenu 700.000,- Kč a dne 17. 10. 2007
od kupujícího převzala poměrnou část kupní ceny ve výši 350.000,- Kč. Úkon,
který učinila za nezletilou dceru jako její zákonná zástupkyně, nebyl schválen
opatrovnickým soudem a následně bylo zastaveno i řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Částka 350.000,- Kč nebyla
žalobkyni vrácena ani po výzvě, kterou žalobkyně doručila k rukám matky
nezletilé žalované.
Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva –
uzavřená matkou nezletilé žalované a vymykající se z rámce běžných záležitostí
při nakládání s jejím majetkem (§ 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) – je bez schválení soudu
neplatná. Plnění, jehož se podle smlouvy prodávající dostalo, je majetkovým
prospěchem získaným plněním z neplatného právního úkonu, bezdůvodným
obohacením podle § 451 odst. 2 obč. zák., které je třeba žalobkyni (oprávněné)
vydat. V otázce pasívní věcné legitimace ve sporu odvolací soud uzavřel, že
jako účastník smlouvy je k vrácení plnění povinna přímo žalovaná, nikoliv její
matka, která při uzavření smlouvy i převzetí částky 350.000,- Kč jednala jménem
žalované jako její zákonná zástupkyně; krom uzavření smlouvy proto byla – podle
závěru odvolacího soudu – oprávněna též k převzetí částky 350.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
zpochybňovala správnost právního závěru odvolacího soudu o určení povinné (ve
sporu věcně legitimované) osoby k vydání bezdůvodného obohacení. Vyslovila
názor, že vrácení plnění je povinností její matky, která při uzavření smlouvy a
převzetí plnění zřetelně vybočila z rámce zákonného zastoupení a žádný z jejích
úkonů nebyl schválen opatrovnickým soudem podle § 28 obč. zák. Namítala, že při
právním posouzení věci soudy nižších stupňů nepřihlédly ke smyslu a účelu
právních předpisů, sledujících zvýšenou ochranu nezletilých osob při
hospodaření s jejich jměním. Poukazovala i na to, že ač z uzavřené smlouvy
neměla žádný prospěch, je nyní vystavena hrozbě exekuce postihující její jmění.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá dovolání za neopodstatněné a navrhla, aby je dovolací soud
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal
dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro
řešení právní otázky určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k
vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého v souvislosti s majetkoprávním úkonem,
který učinil za nezletilé dítě jeho zákonný zástupce, neboť touto otázkou se
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud bezezbytku nezabýval.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovoláním (§ 241a odst. 2 pím. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 9 obč. zák. nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům,
které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající
jejich věku.
Podle § 26 obč. zák. nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům způsobilé,
jednají za ně jejich zákonní zástupci.
Podle § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte,
upravuje zákon o rodině.
Podle § 36 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.
Podle § 28 obč. zák. jestliže zákonní zástupci jsou povinni spravovat majetek
těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s
majetkem třeba schválení soudu.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
plněním z nepoctivých zdrojů.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že toliko běžné majetkové
záležitosti při správě majetku nezletilého dítěte mohou vyřizovat jeho zákonní
zástupci sami, zatímco právní úkony při nakládání s majetkem v záležitostech
nikoliv běžných vyžadují ke své platnosti schválení soudu (srov. též § 179 o.
s. ř.). Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku,
je třeba hodnotit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy
každého konkrétního případu. V právní teorii a soudní praxi jsou takto za
neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, pokládány např.
nabytí či převod motorového vozidla (nikoliv však jednostopého), nabytí či
převod nemovité věci, resp. podílu k ní, pro zastoupeného či zastoupeným,
odmítnutí dědictví, uzavření dědické dohody, nakládání se stavebním spořením,
prodej akcií atp. (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/1966, 67/1970, 46/1977, 31/1990 a 9/1993;
Stanovisko Cpj 228/1981 k řízení ve věcech práva rodinného před soudy prvního
stupně, Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 371; nebo Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 296 a násl.).
Až rozsudkem soudu o schválení právního úkonu učiněného za zastoupeného jeho
zákonným zástupcem se tento právní úkon stává perfektním (k tomu srov. např.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 67/1970).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá vrácení částky 350.000,- Kč, jíž dříve
vyplatila matce žalované podle kupní smlouvy, kterou uzavřela matka žalované za
nezletilou žalovanou a jejímž předmětem byl úplatný převod spoluvlastnického
podílu k nemovitostem patřící žalované. Takový právní úkon – zřetelně
vybočující z rámce běžných záležitostí při správě majetku nezletilého dítěte –
bezpochyby vyžadoval ke své platnosti schválení soudu (§ 28 obč. zák.).
Ze soudem neschváleného právního úkonu (smlouvy) zde žalobkyni nevznikla
povinnost zaplatit kupní cenu žalované (prodávající) a ani matka nezletilé
žalované pak nebyla oprávněna k převzetí této částky jménem nezletilé žalované.
Ustanovení § 451 obč. zák. pak vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na
úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k
tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Aktivně legitimovaným subjektem
k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na
jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Obohacenou osobou je přitom podle skutkových zjištění soudů obou stupňů matka
žalované, jíž se dostalo od žalobkyně plnění nárokovaného k vrácení, nikoliv
sama nezletilá žalovaná. Závěr odvolacího soudu, jenž na pasivní věcnou
legitimaci žalované ve sporu usuzuje toliko z okolnosti, že fakticky obohacená
osoba (matka žalované) vystupovala při uzavření smlouvy a převzetí hotovosti
jako zákonná zástupkyně žalované (jíž úkon však nebyl schválen soudem podle §
28 obč. zák.), proto neobstojí.
Na pasivní věcnou legitimaci žalované v daném sporu nelze usuzovat ani
prostřednictvím ustanovení § 457 obč. zák. (stanovící vzájemnou vázanost práv a
povinností účastníků neplatné nebo zrušení smlouvy), které samotnou skutkovou
podstatu bezdůvodného obohacení nezakládá a uplatní se jen za předpokladu, že
na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany (alespoň částečně)
plnily. O takový případ však v dané věci – v níž se žalobkyni (ze soudem
neschváleného právního úkonu) žádného plnění nedostalo – nejde.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné
není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu