28 Cdo 477/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1,
proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.10.2007, sp. zn. 24 Co 398/2006,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C
125/2004 (žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00
Praha 1, Havlíčkova 15, a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. L. V., 2. prof.
MUDr. R. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, 110 00 Praha 1,
Havlíčkova 15, 3. P. V., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou, 110
00 Praha 1, Spálená 11, 4. O. V., zastoupeného JUDr. Jitkou Šindelkovou,
advokátkou, 110 00 Praha 1, Spálená 11, 5. IROP, inženýrské a realitní
organizace, IČ 7088 5010, 110 00 Praha 1, V Jámě č. 12, 6. Technické správy
komunikací hlavního města Prahy, IČ 6583 4197, Praha 5, Štefánkova 23,
zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, 170 00 Praha 7, Šnirchova 19, 7. Hlavního
města Prahy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1,
Tišnov 1, 8. LINKE, s. r. o., IČ 4895 1293, Struhařov, Spojovací 151,
zastoupené JUDr. Janem Marešem, advokátem, 251 64 Mnichovice- Božkov, Na
Okrouhlíku 76, a 9. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a,
o určení vlastnictví k pozemkům), t a k t o:
I.Odmítá se dovolání dovolatele, směřující proti výroku (označenému I.)
rozsudku Městského soudu Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, vydanému
v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2004.
II.Zamítá se dovolání dovolatele, směřující proti výroku (označenému IV.)
rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C
125/2004.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13. 1.2006, čj. 11 C 125/2004-105 (ve znění
usnesení
z 27. 7. 2006, čj. 11 C 125/2004-143). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou
podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné poloviny) pozemků parc. č. 504/8,
parc. č. 504/38, parc. č. 504/40 a části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním
území Hostivař (obec Praha). Bylo však rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a
účastnice řízení JUDr. L. V. nejsou vlastnicemi pozemků parc. č 504/3, parc. č. 504/7, parc. č. 504/10, parc. č. 504/11, parc. č. 421/1, parc. č. 456 a
parc. č. 1761/148 v katastrálním území H. (obec Praha); zároveň bylo vysloveno,
že “za tyto pozemky jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví
jiné pozemky ve vlastnictví České republiky“. Dalším výrokem uvedeného rozsudku
soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. jsou podílovými spoluvlastnicemi ( z ?, z ? a z ?) pozemků parc. č. 508 a parc. č. 504/39 v katastrálním území Hostivař (obec Praha). Bylo však
rozhodnuto, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J. nejsou
spoluvlastnicemi částí pozemku parc. č. 1761/148 v katastrálním území Hostivař
(obec Praha); zároveň bylo vysloveno, že “za tento pozemek jim Pozemkový fond
ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví České
republiky“. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výrok, že “lhůta
k vrácení kupních cen ve výši 46.418,80 Kč, 960,- Kč a 35.149,- Kč činí 3 dny
od právní moci tohoto rozsudku“. Bylo také vysloveno, že “tím se v plném
rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha
ze dne 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že
IROP, inženýrské a realitní organizace, a Technická správa komunikací hl.m. Prahy jsou povinny zaplatit žalobkyni L. Č. na náhradu nákladů řízení 13.175,-
Kč a účastnicím řízení JUDr. L. V. a R. J. 12.400,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR nemá
žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. O odvoláních účastníků řízení IROP, inženýrské a realitní organizace, Technické
správy komunikací hl.m. Prahy a Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007,
sp. zn. 24 Co 398/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 z 13. 1. 2006, čj. 11 C 125/2004-105 (ve znění opravného
usnesení
z 27. 7. 2006, čj. 11 C 125/2004-143) potvrzen v jeho výroku (označeném I.),
týkající se pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 505/38 a parc. č. 504/40 v
katastrální území H.,
jakož i týkajícím se pozemků č. 508 a 504/39 v katastrálním území H.. Výrok
(označený I.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl však zrušen v části
týkající se pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H.
a v části týkající
se vrácení kupních cen (v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení). Nedotčen zůstal výrok /označený I./ Uvedeného rozsudku soudu
prvního stupně ve výrocích, jimiž nebylo žalobě žalobkyň vyhověno. Výrok /
označený I./ byl pak změněn v části týkající se rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 3. 3. 2004, čj. PÚ 8715/93, a to tak,
že se rozhodnutím soudu “nahrazuje ohledně pozemků, kterých se týká výrok I. rozsudku soudu“. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo změnou
rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a
účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení Technickou
správou komunikací hl.m. Prahy nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; zrušeny byly výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní L. Č. a
účastnicemi řízení JUDr. L. V. i R. J. a mezi účastnicí řízení IROP,
inženýrské a realitní organizací, i co do vztahu všech účastníků řízení vůči
účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR a v tomto rozsahu byl výrok rozsudku
soudu prvního stupně o nákladech řízení vrácen soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem rozsudku
odvolacího soudu tak, že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou
povinny zaplatit společně a nerozdílně 1.338,- Kč účastnici řízení Technické
správě komunikací hl. m. Prahy na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal “odvoláními napadené odstavce prvý, třetí a pátý i šestý výroku I. a
závislé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podle § 212 občanského
soudního řádu a dopěl k závěru, že odvolání jsou důvodná pouze zčásti, a to
jen ve vztahu k výroku I. v té části,
která se týkala pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H., dále ve
vztahu k pátému a šestému odstavci výroku I. a konečně k výrokům II. a III.;
jinak měl odvolací soud za to, že odvolání nejsou důvodná. Odvolací soud nejprve poukazoval na to, že účastnice řízení R. J. zemřela v
průběhu řízení odvolacího; odvolací soud proto ve smyslu ustanovení § 107
odst. 2 občanského soudního řádu vydal usnesení, že v řízení bude dále
pokračováno s účastnicí řízení JUDr. L. V., a to jako s právní nástupkyni
zemřelé účastnice řízení R. J., zemřelé 14. 4. 2007. Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto řízení podle páté části
občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) o žalobě L. Č. bylo posouzení
toho, zda v daném případě byly ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
dány podmínky pro vydání rozhodnutí, dále toho, že žalobkyně (respektive další
oprávněné osoby) jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území H. (obec
Praha), o něž jde v tomto řízení, dále zda se na tyto pozemky vztahuje zákon o
půdě, zda je tu dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)
zákona č. 229/1991 Sb. a zda kupní smlouvy, na základě nichž nemovitosti přešly
do vlastnictví státu, byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad došel v řízení, které předcházelo tomuto soudnímu řízení, k
závěru, že pozemek parc. č. 504 v katastrálním území H. byl zemědělskou půdou
ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. byl pak vyňat ze zemědělského půdního fondu k
1. 10. 1975,
ale do vlastnictví státu přešel kupní smlouvou z 11. 9. 1974. Pozemek parc. č. 507 v katastrálním území H. byl k datu 1. 10. 1975 vyňat ze zemědělského
půdního fondu, ale podle názoru pozemkového úřadu v době jeho odnětí nešlo o
pozemek, na který
by se vztahovala působnost zákona o půdě, když tento pozemek nebyl zemědělsky
využívám a sloužil k rekreačním účelům. Pozemek parc. č. 508 v katastrálním
území H.
nebyl před jeho odnětím původním vlastníkům vyňat ze zemědělského
půdního fondu. Podle názoru pozemkového úřadu byly v daném případě splněny
podmínky tísně ve smyslu ustanovení
§ 6 odst. 1 pís,. k) zákona č. 229/1991 Sb. u všech těchto uvedených původních
pozemků (když plánovaná výstavby sídliště Na Groši tu umožňovala i vyvlastnění
pozemků k tomuto účelu), avšak pozemkový úřad měl za to, že tu nebyly při
prodeji pozemků splněny nápadně nevýhodné podmínky, protože ceny sjednané v
kupní smlouvě z 11. 9. 1974, respektovaly tehdy platné cenové předpisy. Soud prvního stupně v řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního
řádu na rozdíl od pozemkového úřadu dospěl k závěru, že na všechny v žalobě
uvedené původní pozemky (jež byly v pozemkové knize vyznačeny jako pozemky
parc. č. 504,
parc. č. 507 a parc. č. 508 v katastrálním území H.) se vztahuje zákon o půdě a
je tu dán restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Soud proto vydal oprávněným osobám podíly na požadovaných
pozemcích, u kterých tomu nebránila zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud k tomu uváděl, že má stejně jako soud prvního stupně za to, že
všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, spadají do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), protože se jedná o půdu, která náleží do
zemědělského půdního fondu (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se zřetelem i na ustanovení § 1 zákona č. 5/1966 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu), respektive o zemědělsky obhospodařovanou půdu ve
smyslu ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud také (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že v daném
případě je naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1písm. k)
zákona č. 229/1991 Sb., tj. že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly
převedeny v roce 1974 do vlastnictví státu na základě kupních smluv uzavřených
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že kupní ceny byly “ve všech
smlouvách stanoveny na základě diskriminační vyhlášky č. 43/1969 Sb. a v
rozsudku soudu prvního stupně bylo přesvědčivě zdůvodněno, že tu byla porušena
ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Soud prvního stupně také správně,
podle názoru odvolacího soudu, rozhodl, že oprávněné osoby (L. Č., JUDr. L. V. a R. J.) jsou vlastníky požadovaných podílů na pozemcích v katastrálním území
H. (obec P.), pokud jejich vydání nebránily překážky uvedené v ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud zaujal právní názor i k té právní otázce, že zákon č. 229/1991
Sb. (zákon o půdě) je ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních
rehabilitacích) speciálním předpisem. “Zákon č. 87/1991 Sb. má povahu obecnější
restituční úpravy a nemovitosti, které lze podřadit pod režim zákona č. 87/1991
Sb., mohou být podřazeny zároveň i pod režim zákona o půdě; o každém takto
uplatněném nároku soudy rozhodují v jiném řízení“, dovozoval odvolací soud. Proto byl odvolací soud toho názoru, že “pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 10 v právní věci, jež byla vedena pod sp. zn.
16 C 82/92, i
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 561/93, vydané v odvolacím
řízení, jimiž bylo rozhodováno o podle zákona č. 87/1991 Sb., netvoří překážku
věci rozhodnuté pro řízení o restitučních nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb. a není tu proto dán nedostatek podmínek řízení v právní věci vedené pod sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolací soud proto potvrdil žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního
stupně, pokud se týkal pozemků parc. č. 504/8, parc. č. 504/39, parc. č. 504/40, parc. č. 505/38
a parc. č. 508 v katastrálním území H., jako věcně správný (ve smyslu
ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu). Podle názoru odvolacího soudu však nesprávně rozhodl soud prvního stupně o tom,
že žalobkyně L. Č. a účastnice řízení JUDr. L. V. jsou podílovými
spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální poloviny) “části pozemku parc. č. 504/13 v katastrálním území H.“; taková identifikace pozemku není totiž z
hlediska katastrálních předpisů dostatečná a v tomto smyslu byl rozsudek soudu
prvního stupně nepřezkoumatelný; katastrální úřad by nemohl provést zápis do
katastru nemovitostí ohledně “části pozemku parc. č. 504/13“. Měl tu být v
soudním řízení vyhotoven geometrický plán, který měl být nedílně spojen se
soudním rozsudkem (srov. k tomu § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.)
Odvolací soud měl dále za to, že nesprávný je i výrok rozsudku soudu prvního
stupně o vrácení kupních cen za prodej pozemků státu v roce 1974, protože
takový výrok nebyl součásti rozhodnutí pozemkového úřadu a proto nemohl být ani
součástí soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto výrok o vrácení kupních cen
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu). Pokud šlo o výroky soudu prvního stupně, kterými nebylo žalobě vyhověno, zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, když tyto výroky nebyly odvolanými
napadeny
(§ 206 občanského soudního řádu). Odvolací soud dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ještě tak,
že se rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje rozhodnutím soudu pouze ohledně
těch pozemků, kterých se týká potvrzující výrok rozsudku soudu; rozhodnutí
správního orgánu se totiž nenahrazuje v plném rozsahu, když byl rozsudek soudu
prvního stupně částečně zrušen. Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odvolací
soud o nich rozhodl s použitím ustanovení § 220, § 221 odst. 1 i § 142 odst. 1
občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu by doručen dne 21. 11. 2007 advokátu, který v řízení
zastupoval účastníka řízení Hlavní město Prahu; dovolání ze strany tohoto
odvolatele bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21. 1. 2008, tedy ve
lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby odvolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodech I. a IV. výroku rozsudku a také
rozsudek soudu prvního stupně v tomu odpovídajících výrocích.
Uvedený dovolatel
měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v
této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolávající se Hlavní město Praha (i jako procesní nástupce účastníka řízení
IROP, inženýrské a realitní organizace) především nepokládá za správný právní
názor odvolacího soudu, že v daném případě byl doložen restituční titul ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (uzavření kupní
smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), když totiž kupní smlouvy z
roku 1974 o prodeji pozemků státu byly tu uzavřeny co do kupní ceny v naprostém
souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním
vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění nemovitostí. Přitom uvedený dovolatel
zdůrazňoval, že “v této souzené věci byly převáděny pozemky z tzv. osobního
vlastnictví, na které bylo aplikováno ustanovení § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb.,
nikoli pozemky z tzv. soukromého vlastnictví, na které by bylo třeba aplikovat
ustanovení § 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Nebyl tu tedy v daném případě naplněn
restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.;
tentýž závěr, uváděný tu dovolatelem, byl ostatně ohledně uvedených smluv
zaujat i v předcházejícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10, vedeném o
nárocích žalobkyně pod sp. zn. 16 C 82/92 uvedeného soudu. Dále se uvedený dovolatel neztotožňoval s právním názorem odvolacího soudu, že
všechny pozemky, o nichž se vedlo řízení v této právní věci, spadají do
působnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Dovolatel poukazoval na to,
že už ve zmíněném soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 16 C 82/92 byly závazně vyřešeny některé podstatné otázky ohledně
působnosti zákona o půdě a zákona o mimosoudních rehabilitacích a z tohoto
řešení měly soudy vycházet s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 občanského
soudního řádu i v této právní věci (sp. zn. 11 C 125/2004 Obvodního soudu pro
Prahu 10); šlo zejména o otázku podřazení pozemků parc. č. 504 a parc. č. 507 a
parc. č. 508 v katastrálním území Hostivař pod režim zákona o půdě, když
pozemek parc. č. 507 byl už před uzavřením kupních smluv z roku 1974 vyňat ze
zemědělského půdního fondu a pozemky parc. č. 504 a parc. č. 508 nebyly v době
uzavření uvedených smluv již zemědělsky obhospodařovány. Podle názoru dovolávajícího se Hlavního města Prahy nelze se rovněž ztotožnit s
názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24
Co 398/2006 Městského soudu v Praze), že totiž pravomocná zamítavá rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 10 z 13.7.1993, čj. 16 C 82/92-24 a Městského soudu
v Praze z 10. 7. 1995, sp. zn. 19 Co 561/93 (vydaná v právní věci, v níž
žalobkyně uplatnila své nároky na pozemky v katastrálním území Hostivař podle
zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) nejsou tu údajně
překážkou věci rozhodnuté pro řízení v této právní věci vedené pod sp. zn. 11 C
125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10. Dovolávající se Hlavní město Praha je
naopak přesvědčeno, že tu jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, když jde o
žalobní návrhy týchž subjektů, týkající se týchž pozemků a žaloba se opírá o
totožné žalobní důvody. Uvedený dovolatel ve svém dovolání opětovně vznesl námitku, že v dané právní
věci nemůže být rozhodováno o nárocích účastnice řízení JUDr. L. V. a zemřelé
účastnice řízení R. J., jejíž právním nástupcem se stala právě JUDr. L. V. Žalobu tu totiž podala ve lhůtě podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu pouze jedna z osob, které měly v řízení před pozemkovým úřadem
postavení “oprávněné osoby“, a to žalobkyně L. Č.. Naproti tomu JUDr. L. V. a
R. J. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodaly, nýbrž se jen připojily
k žalobě žalobkyně L. Č., ovšem až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její
podání, takže o jejich nárocích, o nichž bylo rozhodováno pozemkovým úřadem,
nemohlo být
v tomto soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu už rozhodováno
z toho důvodu, že zmeškaly tyto osoby lhůtu pro zahájení tohoto řízení podle
ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu. Účastnice řízení JUDr. L. V. a R. J., jejíž právní nástupkyní se stala JUDr. L. V., nemohly tedy být, podle
názoru dovolatele, aktivně věcně legitimovány. Ve vyjádření účastnice řízení JUDr. L. V. k dovolání dovolatele Hlavního města
Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud ve
svém rozsudku z 15.10.2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze)
správně dovodil, že zákon č. 229/1991 Sb. se vztahuje jednak na
obhospodařovanou zemědělskou půdu (včetně zahrad), ale i na půdu, která byla a
má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obhospodařována takto
není, avšak nadále do zemědělského půdního fondu náleží. Správně také odvolací
soud vyvodil z předcházejícího soudního řízení, vedeného u Obvodního sodu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 82/92 jen ten závěr, že restituční nárok účastnice
řízení JUDr. L. V. nelze subsumovat pod režim zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích (nikoliv však naopak pod režim zákona č. 229/1991
Sb. čemuž právní úprava zákonu o půdě nijak nebrání); nešlo tu tedy o překážku
věci již rozsouzené. Rovněž správně odvolací soud se vypořádal s otázkou, že
předmětné pozemky byly odňaty v roce 1974 za nápadně nevýhodných podmínek a že
tu byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. I v otázce účastenství
jednotlivých osob v tomto soudním řízení (probíhajícím podle ustanovení § 244 a
násl. občanského soudního řádu) správně odvolací soud dospěl k závěru, že
účastníky tohoto soudního řízení jsou ze zákona žalobkyně L. Č. a dále ti, kdo
byli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, tedy i JUDr. L. V. (ve smyslu
ustanovení § 250a občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posuzovat jednak
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud
dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému IV.),
jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a jednak podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam), což se týkalo
dovolacího návrhu dovolatele směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu
(označenému I.), potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně z 13.1.2006. Dovolatel uplatňoval ve svém dovolání jednak dovolací důvod, že řízení v této
právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci samé
(§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a dále že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí, vydané
Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se
nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení a nikoliv až při
rozhodování. O vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávný postup v
řízení měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nedošlo k takovéto vadě řízení,
kterou by bylo možné dovodit z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 15 C 125/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10). Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného
pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle
ustanovení § 1 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 1 písm. c) a § 30
zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a s ustanoveními zákonů č. 265/1992 Sb. o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a č. 334/1992 Sb. o katastru
nemovitostí, jakož i v souvislosti s ustanoveními páté části občanského
soudního řádu (§ 244 a násl. o.s.ř.), o řízení ve věcech, o nichž bylo
rozhodnuto jiným orgánem.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon
vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v
rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (srov. i zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 61/1977
Sb., o lesích). Podle ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. se pro postup podle části druhé
zákona č. 229/1991 Sb. za majetek uvedený v § 1 odst. 1 tohoto zákona považuje
i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným
osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona
č. 229/1991 Sb. nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také
jiné další okolnosti (srov. č. 34/1993, str. 123 /257/ Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat v případě, že pozemek byl po
přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn;
pozemek lze vydat zejména nebrání-li stavby zemědělskému nebo lesním využití
pozemku. V případech nevydání pozemku uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pak pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do
vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem, který byl původně
stanoven v § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. Vydá-li nemovitost jiná osoba
než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při
koupi nemovitosti; tento nárok musel být uplatněn u příslušného orgánu státní
správy republiky
(§ 6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích, se tento zákon nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly
převzetím zemědělské půdy. Při posouzení toho, zda se na konkrétní právní vztah vztahují ustanovení zákona
č. 87/1991 Sb., je rozhodující o jaký druh majetku šlo v době, kdy došlo k
tomu, že věc přešla do vlastnictví státu, tedy kupř. k tomu, zda tehdy šlo o
zemědělskou půdu. Na řešení případů těchto křivd pamatují ustanovení § 6 a § 7
zákona č. 229/1991 Sb. (srov. k tomu č. 34/1993, str. 110 /250/, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 2. 2000, IV. ÚS 302/99 (uveřejněném pod č. 24
ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly ke vztahu zákona
č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uvedeny tyto právní závěry: Zákon č. 229/1991 Sb. je ve vazbě k zákonu č. 87/1991 Sb. předpisem pozdějším a
speciálním a vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje mimo jiné na půdu, která
tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb.), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1
odst.
1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto
účelům užíván (§ 30zákona č. 229/1991 Sb.). Rozsah zemědělského půdního fondu
je třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského
půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu
jsou vedeny i zahrady), a jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky
obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, ale do zemědělského půdního
fondu náleží. Tím došlo k tomu, že zákon o půdě nejenom vyplnil výluku z
předmětu úpravy zákona č. 87/1991 Sb., obsaženou
v § 1 odst. 4 (regulací restituce zemědělské půdy využívané k zemědělské
výrobě), avšak současně rozšířil výluku regulovanou v § 1 odst. 3 téhož
zákona. Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení
ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, žalobce a ti, kdo byli
účastníky v řízení před správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení
neúčastní někdo, kdo je podle § 250a odst. 1 o. s. ř. jeho účastníkem, přibere
jej usnesením do řízení; proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 9. 1997, IV. ÚS 28/97 (uveřejněném pod č. 115 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavní soudu ČR) byl zaujat právní
názor: Zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět to, že zde návrh je,
takže není nutné požadovat návrh nový a že se tedy na tento návrh hledí, jako
kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Podle ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu
podle § 250j odst. 1 o. s. ř. nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takové
rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu určen; tento následek musí být uveden ve
výroku rozsudku. Z uvedeného ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud
i daném případě. Zároveň však dovolací soud konstatuje, že tatáž ustanovení
právních předpisů, jakož
i tytéž uvedené právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku
z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze), proti němuž
směřuje dovolání dovolatele – účastníka řízení Hlavního města Prahy. Vzhledem k tomu nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by
odvolací soud ve svém rozsudku ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku soudu
prvního stupně řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména
s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/), nebo
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy
vázány), anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto u dovolání dovolatele ohledně
tohoto potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1písm. c) a odst.
3
občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu
upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích
soudů. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, pokud
směřovalo proti výroku (označenému I.) rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 398/2006, a to jako dovolání nepřípustného. Vzhledem k již uvedeným okolnostem ohledně vycházení odvolacího soudu z
uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
publikované judikatury soudů, z nichž pokládal za nutné vycházel i dovolací
soud, nebylo možné ani dovoláním dovolatele napadený výrok (označený IV.)
uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15. 10. 2007, jímž byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně, pokládat za výrok používající na projednávanou
právní věc nesprávný právní předpis anebo za výrok odpírající se o nesprávný
výklad uplatněných právních předpisů. Neshledal proto dovolací soud, že by bylo
na místě tento měnící výrok zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu; proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu
(i podle § 243b odst. 6 o. s. ř.) přikročil dovolací soud svým rozsudkem k
zamítnutí dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výroku (označenému IV.)
uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 15.10.2007, a to jako dovolání
směřujícího přípustně proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ale
jako dovolání které nebylo možné shledat opodstatněným.
Je třeba ještě poukázat na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
z 15. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 398/2006 Městského soudu v Praze) obsahuje
(rozhodnutím dovolacího soudu nedotčené) výroky (označené II. a V.), jimiž byly
výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené I. a II.) z 13. 1. 2006, čj. 11
C 125/2004-105 Obvodního soudu pro Prahu 10, zrušeny a v tomto rozsahu byla věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jež bude po ukončení dovolacího
řehní dále probíhat u soudu prvního stupně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
účastnicí řízení JUDr. L. V. v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání
dovolatele, použil dovolací soud, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224
občanského soudního řádu, ustanovení § 150 téhož právního předpisu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení a uvedené účastnici řízení náhradu těchto nákladů nepřiznal; dovolací
soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k
obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě
to, co již bylo uvedeno účastnicí řízení uplatněno v řízení před soudy obou
stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu