28 Cdo 4791/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Janem Eliášem,
Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti
žalovanému F. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v
Říčanech, 17. listopadu 230, o zaplacení 2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a
6.190,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn.
4 C 213/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 31. března 2014, č. j. 32 Co 461/2010-388, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015, č. j. 28 Cdo 4791/2014-448, se
opravuje tak, že v záhlaví, výrocích I. a II. i odůvodnění se označení rozsudku
odvolacího soudu „č. j. 32 Co 461/2010-338“ nahrazuje správným „č. j. 32 Co
461/2010-388“.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 28 Cdo 4791/2014-448, bylo
rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3.
2014, č. j. 32 Co 461/2010-388 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“). V
záhlaví, výrocích I. a II. i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu však byl
rozsudek odvolacího soudu označen nesprávným číslem jednacím. Dovolací soud
proto podle § 243b a § 164 o. s. ř. vydal toto opravné usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu
Z. Z uvedeného rozhodnutí bylo rovněž zřejmé, že finanční prostředky z dědictví po
K. V., které J. S. získala jako nepravé dědictví, a které jsou předmětem řízení
v souzené věci, připadnou jako odúmrť státu, protože závěť ze dne 1. 9. 2005
není závětí univerzální, neboť v ní zůstavitelka neustanovila dědice finančních
prostředků, které nabyla jako dědictví po K. V. Z dalšího průběhu řízení je podstatné, že žalovaný uzavřel dne 2. 3. 2009 s
Papežskou kolejí, jakožto pravým dědicem K. V. dohodu o narovnání, podle níž
plnil (dohoda a doklady o plnění na č. l. 50 – 59) 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR
a 4.122,- USD, a podle které se Papežská kolej zavázala vzít zpět svou žalobu
podanou dne 18. 12. 2008, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po
žalovaném (srov. č. l. 53). Uvedená skutečnost je podstatná proto, že s ohledem
na předchozí průběh řízení, kdy v části předmětu řízení ve výši 2.260.000,- Kč
bylo již pravomocně rozhodnuto, jsou předmětem tohoto dovolacího řízení částky
3.498.388,- Kč, 5.427,- EUR a 4.170,- USD sestávající jednak právě z částek,
které žalovaný plnil ve prospěch Papežské koleje, tj. 3.365.886,- Kč, 5.397,-
EUR a 4.122,- USD, a dále z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, v nichž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovolací soud v uvedené souvislosti připomíná, že soud prvního stupně žalobě v
částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD vyhověl proto, že uvedené částky
žalovaný Papežské koleji jako pravému dědici nevydal. Z rozhodnutí vydaných v souzené věci je rozhodný jen rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 31. 3. 2014, č. . 32 Co 461/2010 – 338 (poslední rozsudek
odvolacího soudu). Předmět posledního odvolacího řízení byl shodný s předmětem
tohoto dovolacího řízení a sestával tedy z částek, které žalovaný plnil ve
prospěch Papežské koleje, tj. 3.365.886,- Kč, 5.397,- EUR a 4.122,- USD, a dále
z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD. Posledním rozsudkem odvolacího
soudu byla žaloba zamítnuta jak v částkách, které žalovaný plnil ve prospěch
Papežské koleje (výrok I. bod 2), tak v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,-
USD (výrok I. bod 1). V uvedeném rozhodnutí se odvolací soud vázán právním
názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3341/2012, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2011, č. j. 32 Co 461/2010-238, zrušeno, zabýval otázkou, zda uplatnění nároku
žalobkyní není rozporné s dobrými mravy. S odkazem na konkrétní skutkové
okolnosti souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatnění nároku
žalobkyní skutečně je rozporné s dobrými mravy a rozhodl proto o zamítnutí
žaloby. Podstata odůvodnění napadeného rozhodnutí bude rozvedena níže v rámci
vypořádávání dovolacích námitek žalobkyně.
Dovolací soud však předesílá, že
odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil ve vztahu k celému předmětu řízení
poukazem na rozpor nároku žalobkyně s dobrými mravy, ačkoliv argumentace
dobrými mravy je použitelná jen ve vztahu k částkám, jež byly žalovaným vydány
pravému dědici – Papežské koleji a nikoliv ve vztahu k částkám 132.502,- Kč,
30,- EUR a 48,- USD, o nichž odvolací soud rozhodl ve výroku I. bodě 1
napadeného rozhodnutí. B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Co 461/2010
– 338, podala žalobkyně včasné dovolání splňující náležitosti uvedené v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž namítla:
a) odvolací soud na žalobkyni nesprávně nahlížel jako na účastníka
dědického řízení, ačkoliv vystupuje v pozici správce dědictví. Navíc nebylo
možné předpokládat, komu připadnou finanční prostředky, jež jsou předmětem
řízení. b) závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění žalovaného nároku s
dobrými mravy je nesprávný. c) stát jako nabyvatel odúmrti má stejné postavení jako dědic, což bylo
rozhodnutím odvolacího soudu zpochybněno, když ve svém rozhodnutí přihlédl ke
skutečnosti, že předmět řízení připadne státu jako odúmrť. d) tvrzení odvolacího soudu, že žalovaný jednal pod tlakem dvou žalob,
nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. e) žalovaný s ohledem na své zkušenosti a inteligenci (kdy vykonával po
mnoho let funkci starosty a podniká) nemohl očekávat, že jedná v souladu s
právem, vydá-li finanční prostředky, které jsou předmětem řízení, pravému
dědici. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně přehlíží novou úpravu dovolacího
řízení účinnou od 1. 1. 2013, podle níž lze podat dovolání jen z důvodů
nesprávného právního posouzení věci, přičemž žalobkyně vznáší fakticky toliko
námitky skutkové. Dále poukázal na ustanovení § 480b odst. 1 obč. zák., podle
něhož se stát může stát správcem dědictví pouze v případě, že mu má připadnout
dědictví jako odúmrť. Ve vztahu k námitce dovolatelky o nesprávnosti závěru
odvolacího soudu stran rozporu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy
žalovaný uvedl, že se jedná o námitku skutkovou a ztotožnil se závěry
odvolacího soudu. Závěrem vyjádřil právní názor, že nedošlo k promlčení práva
pravého dědice – Papežské koleje na vydání finančních prostředků podle § 105
obč. zák., neboť uvedená promlčecí lhůta je stanovena jen k ochraně nepravého
dědice, nikoliv k ochraně státu jako nabyvatele odúmrti ani k ochraně
žalovaného jako osoby, jež měla předmět dědictví jen v úschově. C. Přípustnost a důvodnost
Jde-li o přípustnost dovolání, je třeba uvážit, že napadeným rozsudkem bylo
rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, když k rozštěpení
původně jednotného nároku zde došlo rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012) na
základě skutkového zjištění o tom, že část žalovaných finančních prostředků
žalovaný již vydal pravému dědici – Papežské koleji. Jedná se jednak o nárok na
vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z částek 3.365.886,- Kč, 5.397,-
EUR a 4.122,- USD (výrok I.
bod 2 napadeného rozhodnutí), které již žalovaný
vydal pravému dědici – Papežské koleji a dále o nárok na vydání bezdůvodného
obohacení sestávajícího z částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD (výrok I. bod 1 napadeného rozhodnutí), jež byly převedeny na jeho účty na základě plné
moci ze dne 23. 1. 2006, kterou J. S. neplatně zmocnila žalovaného k převodu
finančních prostředků (2.377.747,- Kč, 122.900,- EUR a 6.190,- USD) z účtů po
K. V. a žalovaný je doposud nikomu nevydal. Přípustnost dovolání tak bude
posouzena samostatně ve vztahu k oběma částem výroku napadeného rozhodnutí. Přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k výroku I. bodu 2 napadeného
rozhodnutí
Žalobkyně ve svém dovolání předně namítla, že odvolací soud při svém
rozhodování na ni nesprávně nahlížel jako na účastníka dědického řízení,
ačkoliv vystupuje v pozici správce dědictví (sub a/). Dovolací soud předesílá,
že tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, protože napadené
rozhodnutí na nastolené právní otázce, totiž posouzení postavení státu v
řízení, nezávisí (srov. § 237 o.s.ř.), neboť odvolací soud se toliko zabýval
poměřováním podání žaloby žalobkyní – správkyní dědictví (státem) kritériem
dobrých mravů. V uvedeném směru přitom zohlednil, že v případě vyhovění žalobě
by finanční prostředky po K. V., které už žalovaný vydal pravému dědici –
Papežské koleji, připadly jako odúmrť státu. Žalovaný by tak byl zavázán k
povinnosti opětovně uhradit státu částku, kterou již uhradil pravému dědici –
Papežské koleji. Odvolací soud proto při rozhodování aplikoval ústavní
imperativ ukládající soudcům nalezení spravedlivého řešení (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09) a žalobu s ohledem na skutkové
okolnosti odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítl. Namítá-li
dovolatelka, že nebylo možné předpokládat, komu by nakonec finanční prostředky
po K. V. v případě úspěchu její žaloby připadly, nelze než odkázat na
ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v
době jeho vyhlášení, tj. ke dni 31. 3. 2014. V této souvislosti dovolací soud
připomíná, že již dne 31. 7. 2009 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu
Praha – východ ze dne 4. 6. 2009, č. j. 4 C 53/2008 – 128, kterým bylo určeno,
že žádnému z dědiců ze závěti ze dne 23. 1. 2006 nesvědčí dědické právo po J. S., čímž bylo postaveno na jisto, že dědici zůstavitelky J. S. jsou dědici ze
závěti ze dne 1. 9. 2005, tedy D. T. a M. Z. Závěť ze dne 1. 9. 2005 však není
závětí univerzální, protože v ní zůstavitelka J. S. upravila pouze dědění svého
domu, hrobky a finančních prostředků na bankovním účtu, na němž se nenacházely
finanční prostředky z dědictví po K. V., ale neustanovila dědice finančních
prostředků, které nabyla jako dědictví po K. V. Řečeno jinak, již dne 31. 7. 2009 bylo zřejmé, že finanční prostředky z dědictví po K. V., které J. S. získala jako nepravé dědictví, a které jsou předmětem řízení v souzené věci,
připadnou jako odúmrť státu. Protože odvolací soud vydal obě svá rozhodnutí ve
věci až po 31. 7.
2009 (první dne 5. 12. 2011 a druhé dne 31. 3. 2014), správně
přihlédl i k této skutečnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc
vydáno již za situace, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu
Praha-východ ze dne 1. 6. 2012, č.j. 25 D 403/2006-1188, ve věci dědictví po J. S., podle něhož finanční prostředky po K. V., které jsou předmětem řízení v
souzené věci, mají připadnout České republice (srov. č. l. 321). Jen pro
úplnost dovolací soud uvádí, že postavení státu jako nabyvatele dědictví a jeho
postavení jako správce dědictví spolu úzce souvisí, neboť Česká republika se
správcem dědictví může stát jedině za situace, kdy jí má (část) dědictví
připadnout jako odúmrť (srov. § 480b odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud dále v
této souvislosti znovu uvádí, že možnost žalovaného domáhat se vrácení částky
vydané Papežské koleji, je jenom akademická, zváží-li se, že oslabení postavení
Papežské koleje z důvodu promlčení nemá vliv na platnost dohody o narovnání
(srov. § 586 odst. 2 obč. zák. a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1715). Dále dovolatelka namítla, že závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění
žalovaného nároku s dobrými mravy je nesprávný (sub b/). Podle ustálené
judikatury dovolacího soudu lze „v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící
svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat
především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o
rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním
zhodnocení všech rozhodných okolností případu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013). V souzené věci přitom
odvolací soud závěr o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy dostatečně
odůvodnil a podložil, když stěžejním argumentem bylo zjištění, že finanční
prostředky po K. V., jež jsou předmětem řízení, byly žalovaným již vyplaceny
pravému dědici K. V. – Papežské koleji. Úspěch žaloby by tak měl za následek
povinnost žalovaného zaplatit stejnou částku dvakrát, tentokrát ve prospěch
České republiky. Přitom odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že stát v
dědickém řízení po J. S. nevystupuje jako dědic povolaný zůstavitelkou, nýbrž
jako nabyvatel odúmrti. Výše uvedenou argumentaci přitom dovolatelka
zpochybňuje zejména tvrzením, že nebylo zřejmé, komu finanční prostředky po K. V. připadnou, což však bylo dovolacím soudem vypořádáno v rámci předchozí
námitky poukazem na skutečnosti, z nichž bylo již v průběhu odvolacího řízení
zřejmé, že finanční prostředky po K. V. připadnou státu. Dále dovolatelka
namítá, že stát jako nabyvatel odúmrti má stejné postavení jako dědic, což
odvolací soud zpochybnil tím, že při posouzení výkonu práva žalobkyně z
hlediska dobrých mravů přihlížel ke skutečnosti, že předmět řízení připadne
státu jako odúmrť (sub c/).
V uvedeném směru dovolací soud uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu nedovozuje odlišné právní postavení státu v dědickém řízení
oproti dědici, nicméně přihlíží k účelu úpravy dědického práva a v tomto směru
shledává větší naplnění účelu dědění v situaci, kdy finanční prostředky po K. V. připadly pravému dědici povolanému k dědění K. V., než je tomu v případě
státu, jehož nárok má základ v institutu odúmrti (srov. i odůvodnění posledního
rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 8. 10. 2013, č. j. 28 Cdo 3341/2012-341). Ve
stejném kontextu je třeba chápat závěr odvolacího soudu o tom, že se finanční
prostředky po K. V. dostaly do správných rukou, neboť plněním Papežské koleji
byla naplněna poslední vůle K. V. a tudíž i veřejný zájem. Jinými slovy, jak
již uvedl dovolací soud ve svém posledním rozhodnutí ve věci „celá koncepce
dědického práva staví na respektu k poslední vůli zůstavitele, jakožto
vlastníka majetku, který je po jeho smrti předmětem dědictví“. Za této situace
dovolací soud uzavírá, že je-li smyslem právní úpravy dědění, aby se majetek
zůstavitele dostal po jeho smrti do dispozice osob jemu blízkých (ideálně osob,
které závětí vybere), případně aby byly hájeny zájmy některých osob – tzv. neopomenutelných dědiců (srov. § 479 obč. zák.), potom připadly-li finanční
prostředky Papežské koleji, která je pravým dědicem K. V., došlo k realizaci
účelu právní úpravy dědického práva a lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu
o tom, že došlo i k naplnění veřejného zájmu. Konečně dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že
žalovaný jednal pod tlakem dvou žalob (ze strany státu a ze strany Papežské
koleje) a dále uvádí, že žalovaný s ohledem na své zkušenosti a úroveň
inteligence nemohl očekávat, že vyplacení peněz pravému dědici je v souladu s
právem (sub d/ a e/). Uvedenými námitkami však dovolatelka nenastoluje žádnou
právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání, nýbrž toliko nabízí
vlastní verzi skutkových zjištění, čímž však nemůže být přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o.s.ř. založena. Přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k výroku I. bodu 1 napadeného
rozhodnutí
Dovolání žalobkyně je přípustné i důvodné, pokud směřuje proti výroku I. bodu 1
napadeného rozhodnutí, jež se týká částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD,
které žalovaný doposud nikomu nevydal. Jak již bylo výše uvedeno, lze „v rámci
dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. byly
respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za
takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého,
jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy,
učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností
případu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28
Cdo 555/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3959/2013).
Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně na vydání částek
132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD je v rozporu s dobrými mravy neobstojí, neboť
tyto částky žalobce nevydal pravému dědici – Papežské koleji, přičemž úvaha
odvolacího soudu o rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy je založena právě
na skutečnosti, že žalovaný vydal žalované finanční prostředky pravému dědici –
Papežské koleji. Skutečnost, že žalovaný částky 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,-
USD pravému dědici – Papežské koleji nevydal, přitom plyne ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně (z nichž odvolací soud vycházel), který právě
proto v částkách 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD žalobě vyhověl. Za této
situace zakládá námitka žalobkyně o tom, že je nesprávný závěr odvolacího soudu
o rozporu uplatnění nároku s dobrými mravy (sub b/) přípustnost i důvodnost
jejího dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. bodu 1 napadeného
rozhodnutí, jež se týká částek 132.502,- Kč, 30,- EUR a 48,- USD, neboť není
náležitě podložený ani jasný závěr odvolacího soudu o rozporu nároku žalobkyně
na tyto částky s dobrými mravy.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Částky v
cizí měně dovolací soud přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke
dni 18. 7. 2014, kdy bylo sepsáno vyjádření žalovaného k dovolání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012).
Tarifní hodnota věci tak činila celkem 3.731.830,72 Kč (při kurzu 27,43 Kč/1
EUR a 20,283 Kč/1 USD), přičemž žalobkyně uspěla, pokud jde o částky 132.502,-
Kč, 30,- EUR a 48,- USD, což činí po přepočtu 134.298,484 Kč. Žalobkyně měla
tedy v dovolacím řízení úspěch co do 3,6 % a žalovaný co do 96,4 %. Z uvedeného
důvodu náleží žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení v rozsahu 92,8 %
(96,4 % - 3,6 %). Náklady žalovaného na podání vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta činí celkem 28.508,- Kč a sestávají z odměny advokáta
ve výši 23.260,- Kč (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č.
177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,
Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a
21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb.) ve výši 4.948,- Kč. S ohledem na výše uvedené přísluší
žalovanému náhrada nákladu dovolacího řízení ve výši 26.455,- Kč (92,8 % z
28.508,- Kč). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně v
rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. bodu 2 napadeného rozhodnutí bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a
napadené rozhodnutí ve výroku I. bodě 1 podle § 243d odst. 2 o. s. ř. změnil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu