28 Cdo 4852/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce SK Slavia Praha – fotbal a. s., se sídlem Praha 10,
Vladivostocká 1460, zastoupeného Mgr. Martinem Kučerou, advokátem v Praze 5, E.
Peškové 15, proti žalovanému Českomoravskému fotbalovému svazu, se sídlem Praha
1, Kozí 7, zastoupenému JUDr. Janem Žákem, advokátem v Praze 10, Vlašimská 13,
o určení, že rozhodnutí orgánu žalovaného je v rozporu se stanovami, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 223/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2009, č.j. 58Co 108/2009-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
I.
Městský soud v Praze jako soud odvolací výše označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.11.2008, č.j.
24 C 223/2006-61, a odvolání žalobce tedy shledal nedůvodným.
Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem zamítl žalobu, kterou
se žalující strana domáhala určení, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise
Českomoravského fotbalového svazu (dále jen „ČMFS“) ze dne 6.6.2006, č.j.
14/06, je v rozporu se Stanovami ČMFS. Uvedeným rozhodnutím nebylo vyhověno
odvolání žalobce proti rozhodnutí Disciplinární komise ČMFS ze dne 4.5.2006,
č.j. 129/2006, kterým byla žalobci uložena na základě Přílohy 2 čl. 3 a čl. 6
odst. 5 Disciplinárního řádu ČMFS pokuta 2.000.000,- Kč za svévolné opuštění
hrací plochy družstvem (mužstvem) žalobce. Důvodem opuštění hřiště v tomto
případě měla být podle žalobce nedostatečná pořadatelská služba, vhazování
předmětů do prostoru hřiště a verbální útoky na rozhodčí. Žalobce podanou
žalobu odůvodňoval tím, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise je v rozporu se
stanovami žalovaného, a to s ohledem na procesní pochybení, která měla
předcházet vydání tohoto rozhodnutí. Pochybení mělo podle žalobce spočívat v
tom, že vnitřní předpisy jasně neupravují lhůty pro řízení před orgány
žalovaného a žalovaný se také nevypořádal ve svém rozhodnutí s interními
poplatkovými otázkami. Žalobce byl podle svých tvrzení zkrácen na právech,
jelikož neměl možnost se seznámit s podklady pro řízení před Odvolací a revizní
komisí. Dále žalobce namítal rozpor mezi písemným odůvodněním a ústně sdělenými
důvody rozhodnutí při jeho vyhlášení komisí, které se týkaly porušení
fotbalových předpisů, o nichž měla být vypracována zpráva pro Výkonný výbor
ČMFS. Tím také mělo dojít k porušení čl. 21 odst. 2 a 3 stanov žalovaného.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Toto odůvodnil tím, že
žalobce se nemůže domáhat určení rozporu rozhodnutí pouze se stanovami (nikoli
též se zákonem) a rovněž tím, že soud nemůže určovat rozpor rozhodnutí s
vnitřními předpisy žalovaného. Formální námitky žalující strany by neměly
zpochybnit věcnou správnost předmětného rozhodnutí v návaznosti na skutkový
stav, ze kterého rozhodnutí vychází. Podle tvrzení žalovaného napadené
rozhodnutí Odvolací a revizní komise splňuje všechny náležitosti podle čl. 12
odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Statutu odvolací a revizní komise. Ze stanov rovněž
nevyplývá nutnost účasti zástupce Disciplinární komise při odvolacím jednání, a
ten se navíc z jednání omluvil; Odvolací a revizní komise neměla povinnost
odročit jednání z tohoto důvodu. O zmiňovaném rozporu mezi ústním a písemným
odůvodněním rozhodnutí nebylo žalovanému nic známo a případná procesní
pochybení Disciplinární komise nemohla mít žádný vliv na její rozhodnutí.
Soud prvního stupně čerpal rozhodná zjištění pro vydání
rozhodnutí zejména z listinných důkazů (rozhodnutí obou orgánů žalovaného,
stanovy, disciplinární řád atd.), doplněných svědeckou výpovědí Mgr. J. T.,
sekretáře Odvolací a revizní komise. Soud dále konstatoval, že se žalobce mohl
oprávněně domáhat určení rozporu rozhodnutí pouze se Stanovami ČMFS a podmínka
rozporu se zákonem nemusela být splněna současně. Žalobcem uváděné důvody,
které měly prokázat rozpor předmětného rozhodnutí se stanovami, nebyly podle
soudu dostatečně podložené. Pokud šlo o možnost seznámit se se spisovým
materiálem, neúčast zástupce Disciplinární komise, lhůtu pro odvolání a
neuhrazení poplatku žalobcem, tyto otázky zůstaly podle soudu mezi stranami
nesporné a jejich řešení neprotiřečilo nynějšímu soudnímu rozhodnutí. Sporný
zůstal pouze rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí. Podle soudu
nebyl svědeckou výpovědí Mgr. T. prokázán rozpor mezi ústním a písemným
odůvodněním rozhodnutí Odvolací a revizní komise. Ani zde tedy soud prvního
stupně neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu se stanovami
žalovaného. Zdůraznil též, že žalobce podal odvolání včas a Disciplinární
komise k němu zpracovala stanovisko.
Žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, ve
kterém uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), d), g) o. s. ř.
Vytkl nižší instanci zejména, že neprovedla žalobcem navrhované důkazy k
prokázání skutečnosti, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se
stanovami a dalšími předpisy žalovaného, vše po předcházejících procesních
pochybeních. Šlo zejména o navrhované výslechy svědků JUDr. V. a Mgr. S. a
účastnickou výpověď Mgr. D., člena představenstva žalobce. Výpovědi prvních
dvou jmenovaných byly soudem prvního stupně označeny jako nadbytečné. Dále
namítal nesprávnost postupu soudu při výslechu svědka Mgr. T. – soud prvního
stupně bezdůvodně nepřipustil otázku právního zástupce žalobce týkající se
vypracování zprávy týkající se pochybení Disciplinární komise. V důsledku
uvedených postupů nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Rovněž nesprávný měl být
závěr soudu prvního stupně, že případná procesní pochybení by nemohla vést k
rozporu vydaného rozhodnutí se stanovami žalovaného. Žalobce odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 2865/2006, týkající
se disciplinárního trestání. Dále opět namítal rozpor ústního a písemného
odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu a také to, že v rozporu s předpisy
žalovaného nebyl při odvolacím jednání přítomen zástupce Disciplinární komise.
Žalobce též neměl dostatečný čas na přípravu před jednáním odvolacího orgánu;
bylo mu umožněno nahlédnout do spisu až bezprostředně před jednáním Odvolací a
revizní komise. Tato tvrzená pochybení tak nemohla být podle žalobce v souladu
s pravidly morálky a fair play (čl. 21 bod 3 stanov; též rozhodnutí Ústavního
soudu sp.zn. II ÚS 1374/08 týkající se práva na spravedlivý proces). Žalobce
navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu
věc k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí změnil v jeho prospěch.
Odvolací soud však – viz výše – dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud
prvního stupně podle něj provedl důkazy ke všem právně významným skutečnostem,
skutkový stav zjistil v potřebném rozsahu, a na jeho základě i věcně správně
rozhodl. Odvolací soud považoval za správný závěr nižšího soudu k uplatnění
žalobního nároku pouze na určení rozporu rozhodnutí žalovaného se stanovami,
nikoli též se zákonem (srov. § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů). Žalobce podle odvolacího soudu brojil proti uložené sankci – pokutě
pouze nedostatečnými námitkami procení povahy.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
odůvodněné tvrzeným nesprávným právním posouzením věci. Žalobce mj. nesouhlasil
se závěrem odvolací instance, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo
2865/2006 na danou věc nedopadá – toto rozhodnutí se podle něj týká právě
oblasti disciplinárního trestání u žalovaného a lze z něho dovodit, že pojem
stanov je třeba v případě žalovaného vykládat šířeji (součástí stanov jsou také
další interní předpisy žalovaného). Dále byl žalobce přesvědčen, že rozsudek
odvolacího soudu nezhodnotil správně jím tvrzená procedurální pochybení orgánů
ČMFS. Žalobci se tak nedostalo práva na „fair proces“ u orgánů žalovaného,
zejména co do času k prostudování spisu a rozporu písemného a ústního
odůvodnění odvolacího rozhodnutí. Žalobce setrval u námitky stran pochybení
nižší instance, nevyhověla-li jeho důkazním návrhům. Dokonce obě nižší instance
měly zatížit rozhodovací proces takovými vadami, které měly za následek
nesprávná rozhodnutí ve věci. Ohledně přípustnosti dovolání byl žalobce
přesvědčen, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Toto
odůvodnil mimo jiné otázkou dostatečnosti lhůty, kterou měl žalobce na
seznámení se spisem a na přípravu na k jednání; též otázkou, zda lze podle § 15
zákona č. 83/1990 Sb. požadovat soudní přezkum souladu rozhodnutí orgánu
občanského sdružení pouze se stanovami a pouze z hlediska procesních pochybení
orgánu občanského sdružení. Žalobce v dovolání navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal dovolání v otevřené lhůtě a je
zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce podle
obsahu dovolání tvrdil, že se nižší instance dopustily procesních pochybení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také, že nesprávně
posuzovaly průběh řízení před odvolacím orgánem žalovaného - dovolací důvody
tedy bylo možné podřadit pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
V souvislosti s takto uplatněnými dovolacími důvody však musel Nejvyšší soud
nejprve posoudit, zda je žalobcovo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. , tedy zda jde o napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, jež má zásadní právní význam po právní stránce.
III.
Podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. považuje-li člen sdružení rozhodnutí
některého z jeho orgánů, proti němuž nelze podle stanov podat opravný
prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy
se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní
soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce opravným prostředkem k Odvolací a revizní
komisi ČMFS vyčerpal veškeré opravné prostředky. Lhůty stanovené ve výše
citovaném zákonném ustanovení ve vztahu k žalobě, a to jak subjektivní tak i
objektivní, byly dodrženy. Není též pochyb o tom, že člen sdružení nemusí
tvrdit rozpor rozhodnutí, jímž se cítí dotčen, se zákonem i stanovamiobčanského
sdružení. Stačí i tvrzený rozpor pouze se stanovami či jinak nazvaným základním
organizačním dokumentem. Jak také vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 2865/2006, které již bylo v posuzované věci citováno, rozpor se
stanovamije třeba v kontextu věci chápat šířeji. Není vyloučeno, aby tvrzený
rozpor zahrnoval i další interní dokumenty občanského sdružení, které na
stanovy bezprostředně navazují (provádějí je či konkretizují) a které se staly
podkladem pro napadené rozhodnutí. I ve vztahu k těmto dokumentům (např.
disciplinárnímu řádu) je obecní soud oprávněn provádět svůj přezkum a nelze též
vyloučit, aby posuzoval jejich obsah z hlediska zákona, právních principů či
obecných zásad právních.
V nyní přezkoumávané věci se tvrzení dovolatele bezprostředně dotýkají několika
závažných skutečností i kritérií výkladu, jež hodlá dovolací soud vzít v úvahu.
Žalobci byla za „svévolné opuštění hrací plochy“ jeho mužstvem v průběhu utkání
I. Gambrinus ligy proti FC Slovan Liberec, které bylo hráno 26. 4. 2005,
uložena podle Disciplinárního řádu ČMFS pokuta ve výši 2.000.000,- Kč. Tyto
skutečnosti je nutné zohlednit, ačkoli v průběhu sporu se jimi nižší instance
příliš nezabývaly a převážila koncentrace na procedurální aspekty potrestání
žalobce.
Nejvyšší soud totiž v citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 zdůraznil, že
ne každá osoba, která byla sankcionována orgánem občanského sdružení, se může
oprávněně domáhat soudního přezkumu rozhodnutí o této sankci. Aby tak mohla po
právu učinit, musí jít o rozhodnutí, jež má zásadní dopad na osobní, resp.
majetkovou sféru potenciálního žalobce. Musí být zachována vyváženost mezi
diskrecí orgánů občanského sdružení při disciplinárním trestání a soudní
ochranou potrestaného subjektu. Jak plyne ze skutečností, které se staly
rozhodnými pro potrestání žalobce, tyto požadavky byly splněny. Skutek, který
se stal předmětem disciplinární sankce, je nepochybně závažný. Stal se ve
střetnutí nejvyšší svazové soutěže. Také výše sankce rozhodně není
zanedbatelná. Opuštění hřiště družstvem v průběhu utkání bylo nepochybně
takovým faktem, který měl vliv na stabilitu soutěže a jejích výsledků, věc tedy
vyžadovala disciplinární řízení.
Při nynějším právním posouzení dovoláním napadeného rozhodnutí uplatňuje
Nejvyšší soud následující interpretační kritéria – respekt k diskreci
spolkových orgánů, který se vztahuje jak k posouzení výše sankce, tak i k
průběhu disciplinárního řízení, a dále právo na spravedlivý proces v rámci
občanského sdružení, které je per analogiam podloženo již samotnou ústavní
procesní garancí o soudní ochraně, obsaženou v článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Poněvadž není přímo napadána výše pokuty, ani skutek, na jehož základě byla
pokuta uložena, není třeba se blíže zabývat výkonem diskrečního práva jak
Disciplinární, tak i Odvolací a revizní komisí ČMFS. Lze jen opakovaně
konstatovat, že šlo o nepochybně závažné porušení povinnosti v rámci soutěže, a
trest za ně se nejeví být nepřiměřený.
Předmětem dovolání žalobce však zůstala tvrzená procesní pochybení při ukládání
trestu Odvolací a revizní komisí ČMFS, přičemž žalobce – dovolatel – označil
též ustanovení, jež měla být porušena.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze rekapitulovat důkazní stav věci
a jeho konsekvence takto: „Mezi účastníky nebylo sporným, že žalobce měl
možnost se seznámit se spisovým materiálem dvě a půl hodiny před odvolacím
jednáním ORK, že se tohoto jednání nezúčastnil zástupce DK, že mezi účastníky
proběhla komunikace ohledně lhůty pro odvolání, že žalobce neuhradil poplatek
za disciplinární řízení. Sporným zůstal pouze rozpor mezi ústním a písemním
odůvodněním rozhodnutí.“
Z těchto skutečností, které jsou též hlavním obsahem dovolacích tvrzení, mají
podle názoru dovolací instance význam tři. První z nich je tvrzené
nedostatečné, resp. pozdní seznámení se spisovým materiálem, druhou neúčast
zástupce disciplinární komise při jednání Odvolací a revizní komise, třetí pak
tvrzený rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí Odvolací a revizní
komise.
Interním právním pramenem pro posouzení všech těchto podstatných aspektů
dovolání je Odvolací a přezkumný řád ČMFS, který již byl předmětem dokazování
před nižšími instancemi.
Tvrdí-li dovolatel, že mezi ústním (při jednání podaným) odůvodněním rozhodnutí
odvolacího disciplinárního orgánu sdružení a jeho písemnou podobou existuje
rozpor, pak nejde o tvrzení zanedbatelné, nikoli však rozhodné pro případný
soudní zásah do rozhodnutí disciplinárního orgánu. Ač Odvolací a přezkumný řád
nestanoví detailní pravidla pro postup vyhlašování rozhodnutí, lze tu uzavřít,
že pro rozhodnutí zůstává vždy zásadní jeho výroková část. Ta musí být
vyhlášena při jednání a nesmí být změněna v písemném vyhotovení rozhodnutí.
Naproti tomu pro obsah odůvodnění rozhodnutí, který zajisté nemusí být v obou
porovnávaných případech zcela shodný, nestanoví relevantní čl. 12 Odvolacího a
přezkumného řádu (rozhodnutí o odvolání, jeho sdělení) žádná bližší pravidla. V
bodě 1. zmíněného článku se hovoří o sdělení „výsledku rozhodnutí“ při jednání
a o následném písemném vyhotovení a doručení tohoto rozhodnutí všem pozvaným
účastníkům. Dále se v bodě 2. stanoví náležitosti rozhodnutí o odvolání včetně
odůvodnění, nikoli však výsledná povinnost zachovat shodný obsah odůvodnění pro
obě konfrontované situace.
I v případě obsahové neshody ústně stranám prezentovaných důvodů rozhodnutí a
pozdějšího písemného textu jeho odůvodnění nelze proto uzavřít, že by takový
rozpor měl mít za následek neplatnost napadaného rozhodnutí Odvolací a revizní
komise ČMFS ze dne 6. 6. 2006.
Dalším tvrzeným důvodem rozporu napadeného rozhodnutí se stanovami měla být
neúčast zástupce Disciplinární komise ČMFS při jednání Odvolací a revizní
komise. Tedy neúčast zástupce orgánu, který v prvním stupni uložil žalobci
sankci (trest) za příslušný skutek. Ani zde však nemá Nejvyšší soud zato, že by
tato neúčast měla být dostatečným důvodem pro rozpor napadeného rozhodnutí se
stanovami ČMFS. Článek 10 Odvolacího a přezkumného řádu ČMFS ukládá odvolacímu
orgánu povinnost pozvat na jednání zástupce orgánu ČMFS, který rozhodoval v
první instanci. To se uvádí v bodě 1. zmíněného článku, přičemž v dalším bodě
2. se říká, že účast odvolatele ani zástupce disciplinární komise „nelze nijak
vynutit a postihnout“. Z těchto ustanovení, jakož i z posouzení průběhu řízení
před disciplinárními orgány ČMFS z hlediska uznávaných procedurálních zásad,
nelze v nyní posuzované věci dovodit, že by se jednalo o vadu řízení před
disciplinárními orgány žalovaného. Účast zástupce Disciplinární komise sleduje
zjevně ten cíl, aby první instance byla bezprostředně seznámena s výsledkem
odvolacího řízení. Jedině v případě, že by měl zástupce nižší komise vysvětlit
při odvolacím jednání zcela zásadní skutečnosti, které by se např. měly
dodatečně stát předmětem dokazování, byla by jeho účast nutná. Nic takového
však není v nyní posuzované věci tvrzeno. Ani proto nelze dovodit, že by
neúčast zástupce Disciplinární komise měla být důvodem pro případný rozpor
napadeného rozhodnutí ze dne 6. 6. 2006 se stanovami žalovaného.
Konečně pak žalobce tvrdil, že měl možnost seznámení se spisovým materiálem
disciplinárního řízení – připraveným pro jednání Odvolací a revizní komise –
teprve dvě a půl hodiny před tímto jednáním. Zde jde o tvrzení nejzávažnější,
které by mohlo samo o sobě zakládat procesní pochybení protistrany z hlediska
porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Nasvědčuje tomu též článek 9 bod
3. Odvolacího a přezkumného řádu ČMFS, podle něhož je odvolací orgán „povinen
umožnit na základě žádosti, aby osoby … oprávněné podat odvolání se mohly
seznámit s podklady pro odvolací řízení, případně si z nich mohly kdykoli
pořídit výpisky“. Z pohledu této interní instrukce je čas tvrzený dovolatelem,
navíc využitelný až bezprostředně před odvolacím jednáním, na samé hranici
dostatečnosti.
Přesto však ani toto potenciální porušení prováděcího předpisu žalovaného,
který bylo nutné v návaznosti na jeho stanovy učinit předmětem soudního
přezkumu, nezakládá vzhledem ke konkrétním okolnostem případu podstatnou vadu
řízení, která by měla vést k deklaraci rozporu napadeného rozhodnutí se
stanovami žalovaného a tím i (nepřímo) k důsledku spočívajícímu v jeho
neplatnosti či v odvrácení jeho účinků.
V souvislosti s relativně krátkým intervalem pro možnost žalobce (jeho
zástupců) seznámení se spisovými dokumenty je totiž třeba vzít v úvahu, že
samotný skutek, pro který byl žalobce sankcionován, nebyl – a to ani mezi
stranami – sporný. Bez ohledu na důvod opuštění hřiště (hrací plochy) je již
fakt opuštění hřiště takového významu, že vede nevyhnutelně, jako porušení
příslušným způsobem upravených pravidel sportovní soutěže, prakticky vždy k
disciplinární sankci. Jen ve zcela výjimečných případech se přistoupí k
opakování sportovního utkání či snad jeho dodatečnému dokončení. Výše sankce v
takových případech není nikdy zanedbatelná. Nezbývá proto než konstatovat, že
namítá-li dovolatel překážku nedostatečného času pro své seznámení se spisovými
materiály, užívá tuto námitku spíše jako tvrzení samo o sobě, než jako
argument, který pro něj mohl vést k příznivějšímu výsledku disciplinárního
řízení. Nejpodstatnější je tu intenzita disciplinárního provinění, od níž nelze
ani při nynějším soudním přezkumu odhlédnout.
Nejvyšší soud tedy rekapituluje, že žádný dovolatelem tvrzených důvodů
nezaložil rozpor napadeného rozhodnutí žalovaného s Odvolacím a přezkumným
řádem ČMFS a návazně s jeho stanovami.
Všechny vyslovené závěry vedou již samy o sobě k nepovolení přípustnosti
dovolání pro případný zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Za prvé, dovolací soud považuje
rozhodnutí nižší instance za správné po stránce hmotněprávní i procesní. Jak
vyplývá z výše řečeného, nelze vzhledem ke skutkově prokázané intenzitě
provinění žalobce dovodit, že snad ve věci mělo být prováděno ještě další
dokazování. Za druhé, výchozí interpretační kritéria dovolacího soudu
odpovídají relevantní judikatuře, jak je patrno i z jeho citovaného rozsudku
sp. zn. 28 Cdo 2865/2006. Za třetí, okolnosti posuzované věci jsou natolik
individuální, že nelze dovodit zásadní judikatorní přesah právních argumentů,
které byly ve věci použity. Jde o stvrzení judikatorní linie, která byla
nejvyšší instancí v tomto druhu spolkových věci nastoupena.
Proto bylo žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítnuto.
Žalobce nebyl v řízení úspěšný, žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu