28 Cdo 4855/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. V. F. a b) I. F., zastoupených advokátem , proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 262.057,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 1035/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2009, č. j. 37 Co 314/2006.
I. Dovolání se odmítá II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 10.940,- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 C 1035/97 – 225, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatel v dovolání ze dne 2. 7. 2009 namítal, že
a) na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání majetku ze dne 27. 9. 1989 je nutno analogicky aplikovat ustanovení o nájmu na dobu určitou, b) výpověď je neplatná i proto, že mezi účastníky neexistuje nájemní vztah, ale vztah dočasného úplatného užívání pozemku, c) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 44 Co 80/2000, není závazný v tom smyslu, že by řešil předběžnou otázku dle ust. § 135 odst. 2 věty 2 o. s. ř.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítnul.
1. K námitce žalobce ad a) týkající se charakteru právního vztahu mezi účastníky
Podle ustanovení § 397 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 nemovitost nebo její část lze dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání.
Podle ustanovení § 398 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 užívání skončí uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Není-li doba určena, skončí užívání uplynutím doby, v níž bylo anebo mohlo být dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána. Je-li však nemovitosti užíváno v rozporu s dohodnutým nebo obvyklým způsobem, lze požadovat, aby užívání bylo skončeno ihned.
Podle ustanovení § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Mezi účastníky není sporu o tom, že na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání majetku ze dne 27. 9. 1989 (dále i „dohoda“) mezi Československým státem – Městským národním výborem v B. jako vlastníkem, a M. S., se analogicky použijí ustanovení občanského zákoníku upravující nájem, sporným je, zda je nutno uplatnit ustanovení o nájmu na dobu určitou, nebo na dobu neurčitou.
Podle ustanovení § 677 obč. zák. lze zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Podle čl. IV dohody ze dne 27. 9. 1989 se dočasné užívání zřizuje ke dni podpisu této dohody na dobu neurčitou. Zanikne v případě ukončení provozu MVE (malá vodní elektrárna) a nebo jestliže budou pozemky užívány v rozporu s touto dohodou.
Ačkoliv si je dovolací soud vědom, že s ohledem na ustanovení § 397 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 neměli účastníci jinou možnost než zrealizovat svůj záměr dohodou o dočasném užívání, je zjevné, že dohoda svým obsahem sledovala cíl odpovídající době neurčité, kterým bylo provozování malé vodní elektrárny. Navíc, podle tehdy platné právní úpravy, byla důvodem zániku dočasného užívání i smrt vlastníka dočasně užívané nemovitosti nebo převod dočasně užívané nemovitost možný bez souhlasu dočasného uživatele /srov. Češka, Z., Občanský zákoník.
Komentář. Díl 2. (§ 222 – 510). 1. vydání. Panorama v Praze r. 1987, s. 424/. Jednalo se tedy o právní vztah, jehož trvání bylo značné nejisté. Z tohoto pohledu se právní vztah založený smlouvou o dočasném užívání velmi blíží nájemní smlouvě na dobu neurčitou, ani jeden z nich totiž neposkytuje účastníkům přílišnou právní jistotu, neboť k zániku dočasného užívání mohlo dojít nezávisle na uživateli, zatímco nájem na dobu neurčitou lze vypovědět dle ust. § 677 obč. zák. V posuzovaném případě je tak na právní vztah založený dohodou o dočasném užívání ze dne 27.
9. 1989 nutno analogicky aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nájmu na dobu neurčitou a to s tím důsledkem, že se jedná o právní vztah vypověditelný. Jiný výklad by ostatně vedl k tomu, že majitel pozemku by byl nucen trpět užívání svého pozemku po prakticky neomezeně dlouhou dobu (tedy provoz malé vodní elektrárny) za pouhých cca. 60,- Kč měsíčně, ačkoliv tržní nájem je mnohonásobně vyšší. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že výklad práva, který by po neomezeně nebo velmi dlouhou dobu prakticky zbavil majitele nemovitosti práva s touto nemovitostí nakládat nebo z ní mít užitky, by byl v rozporu s článkem 11 Listiny zaručující právo vlastnit majetek a článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo pokojného užívání majetku.
2. K námitce ad b) týkající se obsahu výpovědi
Podle ustanovení § 35 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Za situace, kdy mezi účastníky existoval právní vztah dočasného užívání založený dohodou ze dne 27. 9. 1989, jenž se v souladu s ustanovením § 853 obč. zák. řídil ustanoveními občanského zákoníku, která upravují nájemní smlouvu na dobu neurčitou, není možné pouze ze skutečnosti, že majitel nemovitosti označil ve výpovědi právní vztah za nájem a nikoliv za dočasné užívání, dovozovat neurčitost či neplatnost výpovědi. Jeho vůle k ukončení právního vztahu existujícího mezi účastníky byla zřejmá a obsahově nebyla ani v rozporu se slovním vyjádřením.
3. K námitce ad c) týkající se vázanosti soudu rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 44 Co 80/2000
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Krajský soud v jiném sporu vedeném mezi žalobcem M. S. a žalovanými V. F. a I. F. považoval posouzení dohody ze dne 27. 9. 1989 v dané věci za relevantní. Vyplývá to i z odůvodnění rozsudku: „Zásadní spornou otázkou pro určení obsahu, resp. mezí, práva žalobce k pozemkovým nemovitostem žalovaných je otázka právní kvalifikace vztahu založeného smlouvou roce 1989 z pohledu právní úpravy platné a účinné od 1. 1. 1992.“ Odvolací soud tak postupoval správně, přihlédl- li v řízení vedeném mezi stejnými účastníky k citovanému rozhodnutí. Tento závěr je v souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, dle kterého soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla tato otázka posouzena jiným soudem. To platí tím spíše, byly-li obě řízení vedeny u stejného soudu, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dále dovodil, že soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje musí brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany. Jak lze dovodit z čl. 1 Ústavy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem, právní teorií i ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 640,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 15, § 14, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu