28 Cdo 4856/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce P. Č., P., adresa pro doručování: Č. B., proti žalované Jihočeské
univerzitě v Českých Budějovicích, IČ 60076658, se sídlem v Českých
Budějovicích, Branišovská 1645/31a, o zaplacení 60,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 137/2013, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 8. 2014, č. j. 7 Co 1425/2014-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 8. 2014, č. j. 7 Co
1425/2014-33, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
26. 6. 2014, č. j. 10 C 137/2013-29, který zamítl návrh žalobce na osvobození
od soudních poplatků. Toto usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným
dovoláním.
Dovolatel sice při podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25.
8. 2014, č. j. 7 Co 1425/2014-33, nebyl zastoupen advokátem a sám nemá
právnické vzdělání, avšak povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje,
vylučuje, aby bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za
překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1997, pod číslem 80,
či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3465/2013).
Dovolání žalobce proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu nemá
náležitosti řádného dovolání.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce však zákonem vyžadované náležitosti nesplňuje, když neuvádí
důvod dovolání, tj. právní posouzení, která pokládá za nesprávné, a v čem tato
nesprávnost spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání má tak vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
Nad rámec uvedeného sluší se ještě uvést, že Nejvyšší soud již v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 12. června 2014, sp. zn. 26 Cdo
1594/2014, nebo usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014)
dovodil, že účastník žádající o přiznání osvobození od soudních poplatků (§ 138
odst. 1 o. s. ř.) je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry,
které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Této povinnosti
žalobce očividně nedostál.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod
číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu