28 Cdo 4894/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce T. V., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 299.435,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C
181/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
4. 2009, č.j. 22 Co 71/2009-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 299.435,- Kč s příslušenstvím.
Uvedl, že mu bylo dne 23. 4. 1996 sděleno obvinění ze spáchání trestného činu
loupeže ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 238 odst. 1, 3 trestního
zákona č. 140/1961 Sb. Následně byl žalobce od 26. 4. 1996 do 5. 5. 1998
stíhán vazebně. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2005, č.j. 28 T 6/2000-1297, z důvodů
uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tj. proto, že vzhledem k významu
chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho
následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování
obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Žalovaná částka představuje náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a
to v podobě nákladů na obhajobu a ušlého zisku za dobu, kterou žalobce strávil
ve vazbě.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č.j. 41 C 181/2008-31,
žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vznik
odpovědnosti státu, neboť podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) zákona č.
82/1998 Sb. právo na náhradu škody nevznikne, pokud bylo trestní stíhání
zastaveno z důvodu podle § 172 odst. 2 trestního řádu. Přihlédl rovněž ke
skutečnosti, že žalobce podle § 172 odst. 4 tr. řádu neprohlásil,
že na projednání věci trvá, ačkoli o tom byl poučen, čímž nevyužil všechny
procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv. Podle soudu prvního stupně
nebyly naplněny ani další podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobené
trestním stíháním, především podmínka, že trestní stíhání skončí zprošťujícím
rozsudkem, nebo zastavením z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 trestního řádu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č.j.
22 Co 71/2009-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně. Protože rozhodnutí o zastavení trestního stíhání
nebylo zrušeno, nemohl odvolací soud přihlédnout k námitce žalobce, že trestní
stíhání mělo být správně zastaveno dle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.
Pro úplnost uvedl, že otázka možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst.
1 písm. j) trestního řádu per analogiam pro průtahy v trestním řízení není
zatím v judikatuře Nejvyššího soudu jednoznačně vyřešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že trestní
stíhání mělo být zastaveno dle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu za situace,
kdy Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. stížnosti
70846/01, konstatoval v žalobcově trestní věci porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) ve formě nepřiměřených průtahů v řízení a přiznal mu
odškodnění. Žalobce považoval zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2
písm. c) trestního řádu za absurdní, byl-li stíhán pro ozbrojené přepadení
pošty se škodou přes 3 miliony Kč. Domáhal se přímé aplikace ustanovení článku
36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed
nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 12
cit. zákona projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009. Za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně v
projednávané věci, může být dovolání shledáno přípustným jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. když má napadené
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2009, státní
zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo
okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po
spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Podle § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud trestní stíhání bylo
zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Poznámka pod čarou odkazuje
na § 172 odst. 2 trestního řádu. Podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li
tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. […] otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému
orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným
orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Pokud tedy soudy nižších stupňů vyšly
z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2005, č. j.
28 T
6/2000-1297, kterým bylo trestní stíhání zastaveno podle § 172 odst. 2 písm. c)
trestního řádu, které je pravomocné a nebylo zákonem předvídaným postupem
zrušeno, postupovaly v souladu se zákonem. Jestliže žalobce tvrdí, že trestní
řízení mělo být zastaveno z jiného, pro něj příznivějšího důvodu, měl svůj
názor uplatnit podáním opravného prostředku proti citovanému usnesení, resp. prohlášením,
že na projednání věci trvá, o čemž byl poučen. V řízení o náhradě škody podle
zákona č. 82/1998 Sb. civilní soud správnost rozhodnutí vydaného v trestním
řízení přezkoumávat nemůže (srov. § 8 cit. zákona). Otázka, zda podle § 11
odst. 1 písm. j) trestního řádu lze zastavit trestní stíhání i v případě, že
trestní řízení je vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, je proto pro rozhodnutí v
projednávané věci nerozhodná. Pro projednávanou věc je rovněž nerozhodné, že žalobce již byl za průtahy v
řízení odškodněn Evropským soudem pro lidská práva. Žalobce se totiž v
projednávané věci nedomáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou
délkou trestního řízení, nýbrž náhrady nákladů své obhajoby a paušální náhrady
za dobu strávenou ve vazbě, která je však podle § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. v případě zastavení trestního řízení podle § 172 odst. 2 trestního
řádu vyloučena. Protože námitky dovolatele nezakládají závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. června 2011
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu