28 Cdo 4913/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem
Rakovník, Vysoká 92, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Kryštofem
Mannem, advokátem se sídlem v Praze, Maiselova 15, o zaplacení částky 1 330
000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
111/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
8. 9. 2009, č. j. 22 Co 237/2009-222, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 10. 2008, č. j. 6 C
111/2007-133, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 22 Co
237/2009-222, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 4. 2007 domáhala po žalovaném úhrady 1 333
334,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, v odůvodnění uvedla,
že účastníci byli spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. R., nemovitosti prodali
dne 12. 6. 2006 společnosti Centrum Supercar spol. s r. o. za 2 000 000,- Kč z
nichž měla žalobkyně obdržet za svůj spoluvlastnický podíl 1 333 334,- Kč.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný zneužil její podpisové právo a peníze za
její spoluvlastnický podíl převedl z účtu žalobkyně neznámo kam.
V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení ohledně částky 3
334,- Kč bylo proto zastaveno. Okresní soud v Rakovníku následně rozsudkem ze
dne 20. 10. 2008, č. j. 6 C 111/2007 – 133, žalobě na zaplacení částky 1 330
000,- Kč vyhověl. Dle zjištění soudu prvního stupně bylo rozsudkem Okresního
soudu v Rakovníku ze dne 6. 5. 1998 bezpodílové spoluvlastnictví manželů I. H.
a M. H. zrušeno. Z rozsudku téhož soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 7 C 68/2006 –
15, soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníku bylo rozvedeno. Soud
prvního stupně dále došel ke skutkovým zjištěním, že kupující Centrum Supercar,
spol s r. o. zaplatil za nemovitost v k. ú. Rakovník ve spoluvlastnictví
manželů na základě kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2006 tím způsobem, že na účet
žalobkyně převedl částku ve výši 1 333 334,- Kč a na účet žalovaného částku 666
666,- Kč. Z účtu žalobkyně bylo následně v období od 14. do 16. 6. 2006
neznámou osobou převedeno na účet žalobce 1 300 000,- Kč, který s částkou dále
nakládal. Dle soudu prvního stupně žalobkyně o tomto odčerpání částek věděla a
vědět musela již v červenci 2006, protože měla zajištěnou dosílku pošty. Soud
prvního stupně vzal dále za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2006
smlouvu o úpravě a vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu
manželství a o vypořádání práv a povinností společného bydlení, podle jejíhož
čl. V. Smluvní strany prohlašují, že splněním závazků vyplývajících z této
smlouvy budou jejich vzájemné majetkové vztahy definitivně vypořádány a žádná
ze smluvních stran nebude mít vůči druhé smluvní straně žádné další nároky ani
závazky. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru,
že se nepodařil prokázat právní důvod převodu žalované částky 1 300 000,- Kč s
tím, že ani smlouva o vypořádání majetku v souvislosti s rozvodovým řízením z
1.11.2006 neprokazuje právní důvod žalovaného plnění.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, č. j.
22 Co 237/2009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu
nelze vyloučit, že ačkoliv byla pošta zasílána na adresu žalobkyně, ta nemusela
hned zjistit, že peníze byly z jejího účtu převedeny na účet žalobce, soud však
nepovažoval prokázání této skutečnosti pro rozhodnutí za podstatné. Odvolací
soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal právní
důvod převodu peněz na jeho účet. Odvolací soud dále dovodil, že dluh
žalovaného vůči žalobkyni by podepsáním smlouvy ze dne 1. 11. 2006 zanikl pouze
v případě, pokud by smlouva na způsob jeho zániku pamatovala a že prohlášení v
čl. V. není dohodou o zániku dluhu některým ze způsobů stanovených zákonem.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Žalovaný v rozsáhlém dovolání podrobně popisuje skutkový stav a provedené
dokazování, zároveň však jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně pak dovolatel namítá, že
a) účelem smlouvy ze dne 1. 11. 2006 bylo vyřešení všech vzájemných
majetkových vztahů mezi manžely,
b) finanční transakce z června roku 2006 byla plněním z právního důvodu,
což vyplývá i ze smlouvy ze dne 1. 11. 2006.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože dovolání
žalovaného směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci
samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání
založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud
dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy,
řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
D. Důvodnost
K námitce ad a) týkající se smlouvy ze dne 1. 11. 2006
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 585 obč. zák. mohou účastníci dohodou o narovnání upravit práva mezi
nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena
veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1).
Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Podle § 587 obč. zák. i když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi
upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v
němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání
nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů.
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci
odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a pochybností tím, že je
ruší a nahrazují je právními vztahy novými. Narovnáním mohou být mezi účastníky
upravena jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Účelem narovnání
není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším
nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo
vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Sporné otázky jsou zpravidla
řešeny formou vzájemných ústupků. Není však vyloučeno, že účastníci po
vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí či podrobněji vymezí svá
dosavadní práva a povinnosti, narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické
změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání se může týkat
jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve
shodě, celého závazkového právního vztahu nebo všech dosavadních závazků mezi
účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv a povinností,
na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání
uzavřena (srov. Švestka, J., Spáčil., J., Škárová., M., Hulmák., M., Občanský
zákoník I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze 2008, s. 1549 an.). Ustanovení
§ 585 odst. 3 obč. zák. je nutno vykládat s ohledem na účel narovnání, není tak
nutné, aby každý z jednotlivých zanikajících právních vztahů byl nahrazen
samostatným novým závazkem. Je možné všechny nahrazované a zrušované právní
vztahy nahradit jediným závazkovým právním vztahem, stejně tak je možné si
sjednat, že dohodou o narovnání veškeré (sporné) závazky mezi stranami
zanikají, a tím předejít případným budoucím sporům.
Podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o
rodině“) jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně
šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to,
že podmínky uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje
příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy písemné smlouvy s
úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu
vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení
a případnou vyživovací povinnost.
Účelem ustanovení § 24a zákona o rodině je komplexní řešení všech právních
následků s rozvodem spojených v okamžiku rozhodování o rozvodu, čímž má být
manželům umožněn důstojný rozchod se současným řešením všech jeho právních
následků nejenom ke vztahu k dětem, ale i společnému majetku a bydlení (srov.
Hrušáková, M., a kol., Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství.
Komentář. 4. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 78.) Formulace zákona je
velmi obecná. Není tak vyloučeno, aby manželé dohodou vypořádali i podílové
vlastnictví, popř. další vzájemné závazky. Zvláště u manželů, kteří po dlouhou
dobu manželství měli rozdělený majetek a mezi nimiž existují právní vztahy, o
jejichž existenci nebo obsahu panují pochybnosti, to bude zvláště účelné. Není
vyloučeno, aby dohoda uzavřená na základě § 24a zákona o rodině, resp. některé
z ustanovení této dohody, měla charakter generálního narovnání ve smyslu § 585
obč. zák., protože jejich účel je velmi podobný v tom, že mají předejít
budoucím sporům. Z článku III. smlouvy z 1. 11. 2006 o úpravě a vypořádání
vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství a o vypořádání
práv a povinností společného bydlení, dle kterého se manželé dohodli, že v
rámci vypořádání vzájemných majetkových vztahů převede manželka svůj obchodní
podíl v obchodní společnosti Centrum Supercar spol. s r. o., a z okolností
případů (tj. především rozděleného bezpodílové spoluvlastnictví manželů od roku
1998) vyplývá, že cílem smlouvy nebylo vypořádat pouze společné jmění manželů,
ale i jiné vzájemné majetkové vztahy. Pokud si tedy strany dále v čl. V.
smlouvy ujednaly, že smluvní strany prohlašují, že splněním závazků
vyplývajících z této smlouvy budou jejich vzájemné majetkové vztahy definitivně
vypořádány a žádná ze smluvních stran nebude mít vůči druhé smluvní straně
žádné další nároky ani závazky, je nutno takové ustanovení považovat za tzv.
generální narovnání dopadající na všechny dosavadní závazky mezi účastníky s
výjimkou práv, na něž nemohli pomýšlet. Závěr odvolacího soudu, dle kterého
nelze v ujednání čl. V. dohody spatřovat dohodu o zániku dluhu některým ze
způsobů stanovených zákonem, je proto nesprávný. Samotné narovnání je totiž
jedním ze způsobů zániku závazků, což plyne již z jeho systematického zařazení
do Části osmé, Hlavy první, Oddílu šestého občanského zákoníku označeného jako
Zánik závazků. Výkladem smlouvy z 1. 11. 2006 v souladu s ustanovením § 35
odst. 2 obč. zák., tj. zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, tak
lze bezpochyby dovodit, že vůlí účastníků bylo vypořádání všech dosavadních
majetkových vztahů. Uzavřením smlouvy tedy všechny dosavadní vzájemné majetkové
vztahy mezi účastníky, s výjimkou práv, na něž některý z účastníků nemohl
pomýšlet, zanikly, a byly nahrazeny závazky novými. Určující pro rozhodnutí v
souzené věci tak bude zjištění, zda při uzavírání smlouvy ze dne 1. 11. 2006
existovalo právo, na něž žalobkyně nemohla pomýšlet.
K námitce ad b) týkající se finanční transakce z června roku 2006
Jak bylo vysvětleno výše, smlouvou ze dne 1. 11. 2006 zanikly všechny dosavadní
vzájemné majetkové vztahy a byly nahrazeny závazky vyplývajícími z této
smlouvy. Pro posouzení věci je tak bezpředmětné, zda k převodu peněz v červnu
roku 2006 došlo na základě právního důvodu, nebo zda se žalovaný bezdůvodně
obohatil. Bezdůvodné obohacení je totiž koncipováno jako závazkový právní vztah
a dopadají na něj obecná ustanovení občanského zákoníku o závazcích včetně
ustanovení o jejich zániku. I případný nárok vyplývající z bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného by tak zanikl smlouvou z 1. 11. 2006 (za splnění
výše uvedené podmínky, tedy nejednalo-li by se o právo, na něž žalobkyně
nemohla pomýšlet).
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§
243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu