28 Cdo 4922/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou
Puškinovou v právní věci žalobkyně České provincie Kongregace Milosrdných
sester sv. Kříže, se sídlem v Kroměříži, Koperníkova 1446/3, IČ 004 06 538,
zastoupené JUDr. Dagmar Chlebečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Bělohorská 262/35, proti žalované Vojenská lázeňská a rekreační zařízení,
příspěvková organizace, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Magnitogorská
1494/12, IČ 000 00 582, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v
Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o
vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C
163/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 7. června 2016, č. j. 9 Co 25/2016-264, takto:
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 41 C
163/2014-240, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2015, č. j. 41 C
163/2014-251, nahradil souhlas žalované se specifikovanou dohodou o vydání
pozemku parc. č. 1485, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba,
bydlení, stojící na pozemku parc. č. 1485, v katastrálním území a obci T.,
okres T., zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký
kraj, Katastrální pracoviště Teplice na listu vlastnictví č. 5318, podle
ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (výrok I.),
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce
13.552,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaná
je povinna uhradit České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 2.000,- Kč
na účet Okresního soudu v Teplicích (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
7. 6. 2016, č. j. 9 Co 25/2016-264, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení potvrdil v tom správném znění, že se ve výroku I. v článku 2
bodu 2.2 a v článku 3 bodu 3.3 Dohody o vydání vypouští slovní spojení „se
všemi součástmi a příslušenstvím“ a „včetně všech součástí a
příslušenství“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni
náklady odvolacího řízení ve výši 6.776,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Dagmar Chlebečkové. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má
za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť „tímto napadeným
rozhodnutím se odvolací řízení končí a toto rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva a zároveň tato otázka nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto,
že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání
nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského
soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle ustanovení 243c
odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro tuto vadu dovolání, jež
nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna, nelze v dovolacím řízení
pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015). Bez ohledu na již shora uvedené je možno dodat, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
která dovodila, že ke konfiskaci majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy,
sice docházelo přímo ze zákona účinností dekretu a že rozhodnutí okresního
národního výboru mělo pouze deklaratorní účinek, nicméně toto rozhodnutí bylo
podmínkou konfiskace, neboť teprve vydáním tohoto rozhodnutí byl završen
konfiskační proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 441/96, ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2398/98, ze dne 18. 7. 2000,
sp. zn. 28 Cdo 1784/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 28 Cdo 331/2000, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 680/2006, jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. 5. 1994, sp. zn. 4 Cdo 19/93, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99), a že rozhodnutím (i) příslušných správních orgánů
o konfiskaci podle tohoto dekretu je soud ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán a jejich správnost není tudíž oprávněn přezkoumávat (srov. opětovně
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1994, sp. zn. 4 Cdo 19/93, a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1996, sp. zn. 3 Cdon 199/96). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.