28 Cdo 4964/2017-132
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. P., D., zastoupeného Mgr. Alexandrem
Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované K.
K., K., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova
136/66, o zaplacení částky 240.595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 247/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.) :
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C
247/2013-30, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky
240.595,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28.800,-
Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). Žalobce se zaplacení předmětné částky
domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout na jeho
úkor tím, že peněžní prostředky získané úvěrem spláceným žalobcem byly užity na
modernizaci nemovitosti ve vlastnictví žalované. Soud prvního stupně zamítl
žalobu pro neunesení břemene tvrzení, neboť žalobce řádně netvrdil, jaká
konkrétní částka z jeho majetku byla vynaložena na zhodnocení nemovitosti
žalované, na základě jakých skutečností byla poskytnuta a k jakému datu. Dále
neuvedl, jaké konkrétní splátky úvěru za žalovanou uhradil, resp. jaké splátky
a k jakému datu měl hradit sám. Netvrdil ani, jaké konkrétní práce byly na
nemovitosti žalované provedeny, k jakému datu a v jaké hodnotě, či jakým
způsobem a k jakému datu vyzval žalovanou k vydání částky odpovídající výši
investic do její nemovitosti. Jelikož se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy
nedostavili k jednání nařízenému na den 7. 10. 2014, nemohl je soud ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat k doplnění absentujících skutkových
tvrzení a nezbylo mu, než podanou žalobu zamítnout. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co 111/2015-58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obsah spisu dle odvolacího soudu
nasvědčuje tomu, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku dle
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná zareagovala na výzvu k
vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem
stanovené třicetidenní lhůty. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu soud prvního
stupně ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání a napadené rozhodnutí je pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. V dalším řízení bude na soudu prvního
stupně, aby o žalobě znovu rozhodl s tím, že pokud bude mít za to, že fikce
uznání nároku nenastala, měl by tento závěr řádně odůvodnit; v opačném případě
bude namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. V rámci opětovného projednání věci rozhodl Okresní soud
Brno-venkov rozsudkem pro uznání ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 C 247/2013-78,
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 240.595,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a na náhradě nákladů řízení částku ve
výši 72.060,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). Dospěl k závěru, že
jelikož se žalovaná k podané žalobě vyjádřila ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem stanovené lhůty, má se za to, že uplatněný
nárok v souladu s ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. uznala. Fikce uznání by
nenastala pouze tehdy, pokud by žalovaná prokázala, že jí v podání vyjádření
bránil vážný důvod a současně by takový vážný důvod sdělila soudu ve lhůtě
stanovené pro podání vyjádření.
Ani jedno však žalovaná neučinila. Námitku
žalované, že řízení mělo být zastaveno, popř. žaloba odmítnuta, neshledal soud
prvního stupně důvodnou. Žaloba specifikuje právní důvod vzniku nároku žalobce
i jeho výši, je tedy z pohledu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. dostatečně
určitá a postup dle ustanovení § 43 odst. 1, 2 o. s. ř. není namístě. K důvodům
svědčícím pro zastavení řízení pak žalovaná ničeho neuvedla. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
rozsudek pro uznání se nevydává. Zrekapituloval, že dne 29. 4. 2014 byl ve věci
vydán platební rozkaz, jehož součástí byla výzva dle ustanovení § 114b odst. 1
o. s. ř., a který byl doručen žalované do vlastních rukou dne 13. 5. 2014. Dne
28. 5. 2014 žalované uplynula patnáctidenní lhůta pro podání odporu, ode dne
29. 5. 2014 tudíž začala plynout poskytnutá třicetidenní lhůta k podání
vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., jejíž poslední den
připadl na pátek 27. 6. 2014. Žalovaná své vyjádření k žalobě zaslala až dne
30. 6. 2014, tj. po uplynutí soudem stanovené lhůty, a je tedy nepochybné, že
pokud by byly splněny další zákonné podmínky, nastala by ve věci fikce uznání
nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Z platné právní úpravy plyne,
že podmínky pro vydání usnesení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu
s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1, 2 o. s. ř. Uplatněné
právo ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř. vyplývá ze skutečností
uvedených žalobcem tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených
rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po
právu. Soud zjišťuje pouze to, zda existuje právní norma, o níž žalobce
uplatněný nárok opírá, a zda skutkové okolnosti, jak jsou žalobcem vylíčeny,
jeho tvrzené subjektivní právo skutečně zakládají. Aby soud mohl rozhodnout
platebním rozkazem, nesmí z žalobních tvrzení vyplývat jakákoliv okolnost
zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Žaloba musí obsahovat jasná
skutková tvrzení týkající se vzniku pohledávky, její splatnosti, výše úroků,
doby, od které se úroky požadují, jakož i všech dalších složek, z nichž se
uplatněný nárok vyvozuje. Uvedeným podmínkám žalobce v projednávané věci
nedostál, neboť ze žalobních tvrzení nevyplývá, zda a kdy žalobce vyzval
žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, a není tedy ani zřejmé, zda a kdy
nastala splatnost uplatňovaného nároku. S ohledem na nedostatečné vylíčení
rozhodných skutečností odvolací soud uzavřel, že ve věci nebyly naplněny
předpoklady pro vydání platebního rozkazu, tudíž nebylo možné aplikovat ani
tzv. kvalifikovanou výzvu dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., a ve věci
nemohla nastat ani fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání ve
smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s.
ř., aniž byly pro takový postup splněny
zákonné podmínky, odvolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí změnit tak,
že rozsudek pro uznání se nevydává. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má
za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky, „zda je odvolací
soud vázán svým vlastním právním názorem, případně právním názorem souřadného
soudu, vyjádřeným v předcházejícím řízení ve věci“, při jejímž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále k
řešení otázky, „zda je odvolací soud oprávněn hodnotit tvrzení jedné ze stran v
případě, kdy ani soud prvního stupně tato nikterak neprokazoval a nehodnotil,
když k tomu nebyl povinen, respektive zda je odvolací soud oprávněn vůbec
přezkoumávat hodnocení tvrzení, ke kterému soud prvního stupně dospěje“, která
nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Ve vztahu k první předestřené
otázce spatřuje nesprávnost právního posouzení především v tom, že odvolací
soud napadeným rozsudkem rozhodl zcela v rozporu s vlastním právním názorem
vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co
111/2015-58, v němž dovodil fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. V napadeném rozsudku posléze učinil i přes nezměněné okolnosti případu závěr
přesně opačný, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(viz usnesení ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005), jakož i Ústavního
soudu (viz nález ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), které jsou
založeny na zásadě vázanosti soudů vlastními rozhodnutími. Má za to, že
odvolací soud svým postupem zasáhl do právní jistoty účastníků, do jejich
legitimního očekávání, a že narušil kontinuitu a předvídatelnost soudního
rozhodování, které tvoří pilíře práva účastníků na spravedlivý proces. Ve
vztahu k druhé formulované otázce pak žalobce spatřuje nesprávné právní
posouzení věci v tom, že odvolací soud, ačkoliv k tomu není oprávněn, hodnotil
skutková tvrzení uvedená v žalobě, respektive přezkoumával hodnocení těchto
tvrzení provedené soudem prvního stupně. Žalobce v žalobě tvrdil splatnost
pohledávky dne 16. 10. 2013, což soud prvního stupně vyhodnotil jako dostatečně
určité tvrzení a rozhodl ve věci platebním rozkazem. Odvolací soud poté,
přestože sám uvedl, že se pravdivost žalobcem tvrzených skutečností v rozkazním
řízení neosvědčuje ani neprokazuje, dospěl k závěru, že je nutné hodnocení
skutkových tvrzení provedené soudem prvního stupně přezkoumat. V rámci
uvedeného přezkumu pak změnil skutková zjištění, k nimž dospěl ve svém původním
rozhodnutí, a to aniž by došlo k jakékoliv změně okolností projednávané věci,
což dovolatel považuje za postup svévolný a protiprávní. Má za to, že ke
zjišťování skutkového stavu a hodnocení tvrzení a důkazů je povolán především
soud prvního stupně, přičemž přezkum jím provedeného hodnocení je vyloučen, s
výjimkou hodnocení, které by bylo v rozporu se základními principy logiky. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) dovolání žalobce
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II
bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem
řízení), řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
podaného dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. K řešení otázky, „zda je odvolací soud vázán svým vlastním právním
názorem, případně právním názorem souřadného soudu, vyjádřeným v předcházejícím
řízení ve věci“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rámci rozsudku ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C 247/2013-30, učinil právní závěr o nástupu fikce uznání ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., zatímco v následném rozhodnutí v téže věci,
tj. v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 49 Co
263/2016-114, zaujal názor přesně opačný. Tím měl zasáhnout do legitimního
očekávání žalobce, že bude v obdobných věcech rozhodováno stejným způsobem a do
jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka
dovolatele není důvodná. Z obsahu spisu plyne, že odvolací soud svým v pořadí
prvním rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně nikoli proto, že by
učinil právní závěr o nastoupení fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5
o. s. ř., nýbrž pro nedostatečnost odůvodnění napadeného rozsudku a z ní
plynoucí nepřezkoumatelnost. Ve vztahu k otázce, zda ve věci nastala fikce
uznání nároku, naopak výslovně uvedl (viz str. 4 rozsudku), že odpovědět na ni
přísluší soudu prvního stupně, který je povinen svůj závěr řádně odůvodnit. Z
uvedeného vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud v rámci svého prvotního
rozhodnutí nezaujal dovolatelem tvrzený právní názor, nemohl se od něho
následně odchýlit, a tudíž ani zasáhnout do práva žalobce na spravedlivý
proces. Dovolatelem formulovaná otázka tedy přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn.
29 NSČR 53/2013, že
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá dovolatelem
předestřená otázka, „zda je odvolací soud oprávněn hodnotit tvrzení jedné ze
stran v případě, kdy ani soud prvního stupně tato nikterak neprokazoval a
nehodnotil, když k tomu nebyl povinen, respektive zda je odvolací soud oprávněn
vůbec přezkoumávat hodnocení tvrzení, ke kterému soud prvního stupně dospěje“,
neboť odvolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí postupoval zcela v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud ustáleně dovozuje, že předpoklady pro vydání
usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou v případě, kdy ve věci
došlo k vydání platebního rozkazu, splněny pouze tehdy, bylo-li v žalobě
uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze
skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172
odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem
tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o
důvodnosti žalobního návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy žalobní
nárok vyplývá z žalobních tvrzení, jsou pro případ kvalifikované výzvy při
rozhodnutí věci platebním rozkazem stanoveny v tomto směru přísnější požadavky
než v případě kvalifikované výzvy pro povahu věci nebo okolnosti případu,
včetně požadavku, aby uplatněný nárok vyplýval ze žalobních tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004,
uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011,
uveřejněný pod č. 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neuvedl-li žalobce v rámci žalobního návrhu k otázce splatnosti
nároku ničeho vyjma konkrétního data, nelze závěru odvolacího soudu, že v
projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, neboť
žaloba neobsahovala skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby z nich nárok
žalobce v celém rozsahu vyplýval, vytknout nesprávnost či nepřiměřenost. Je
nepochybné, že z pouhého posouzení v žalobě uvedeného data splatnosti, k němuž
žalobce neuvedl žádnou bližší argumentaci, nelze právní závěr o důvodnosti
žalobního návrhu (zejm. v části obsahující specifikaci zákonného úroku z
prodlení) bez dalšího učinit, což s sebou nutně nese mj. důsledek v podobě
nemožnosti vydání platebního rozkazu, potažmo usnesení ve smyslu § 114b odst. 1
o. s. ř.
Pakliže dovolatel namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn
„hodnotit skutková tvrzení uvedená v žalobě, respektive přezkoumávat hodnocení
těchto tvrzení provedené soudem prvního stupně“, jedná se o námitku zcela
lichou. Dle ustanovení § 205b o. s. ř. platí, že u odvolání proti rozsudku pro
uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a o. s. ř.). Z výše uvedeného jednoznačně
vyplývá, že posouzení dostatečnosti žalobních tvrzení z hlediska určení, zda ve
věci bylo možné vydat platební rozkaz, následně na něj navazující usnesení ve
smyslu § 114b odst. 1, a potažmo i případný rozsudek pro uznání, představuje
naopak nezbytnou, integrální součást přezkumné činnosti odvolacího soudu ve
smyslu § 205b o. s. ř. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
23 Cdo 4311/2011,
uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014). 3) Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy
žalobní nárok vyplývá z žalobních tvrzení, jsou pro případ kvalifikované výzvy
při rozhodnutí věci platebním rozkazem stanoveny v tomto směru přísnější
požadavky než v případě kvalifikované výzvy pro povahu věci nebo okolnosti
případu, včetně požadavku, aby uplatněný nárok vyplýval ze žalobních tvrzení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z této judikatury vyplývá, že kdyby byť i jen pro část žalobou
uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební rozkaz, nemohla by
na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu, jenž byl i tak
(nesprávně) vydán (odklizeném odporem žalovaného), nastat fikce uznání nároku
byť i jen pro tu část nároku, který ze žaloby vyplývá. Řečené platí jak pro
jistinu nároku, tak pro jeho příslušenství (zákonné úroky z prodlení) - srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013. Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž
pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu,
kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není
zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního
titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563
obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen
splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k
plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti
stanovené v § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že
věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě
specifikována (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33
Odo 871/2005, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4252/2014). Tzv. kvalifikovanou výzvou k plnění pak je žaloba podaná
u soudu, přičemž v takovém případě nastává splatnost peněžitého dluhu dnem
následujícím po jejím doručení žalovanému (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002); až dnem následujícím se
pak žalovaný může, pokud by svou povinnost nesplnil v den splatnosti, dostat do
prodlení (§ 517 odst. 1 věta první obč. zák.). Podle § 205b o. s. ř. platí, že u odvolání proti rozsudku pro
uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a o. s. ř.). Podle § 205 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci
samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval
věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal
vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z citovaného § 205b o. s. ř. tedy zcela bez jakýchkoliv pochyb
plyne, že u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem - mimo
vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - skutečnosti nebo důkazy,
jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a
o. s. ř.). Byl-li ve věci vydán soudem prvního stupně platební rozkaz, pak v
rámci tohoto přezkumu, tedy zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku
pro uznání na základě fikce podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (a to i když to
odvolatel v odvolání nenamítal), odvolací soud zkoumá, zda v žalobě bylo
uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, zda uplatněné právo vyplývá ze
skutečností uvedených žalobcem a že nejde o případy uvedené v § 172 odst. 2 o. s. ř.; dospěje-li odvolací soud k závěru, že uplatněné právo v plném rozsahu
nevyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, pak nemůže učinit jiný
závěr, než že nebyly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu podle §
172 odst. 1 o. s. ř., potažmo ani pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., že tudíž nenastala fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5
o. s. ř. a že tak nejsou splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle
§ 153a odst. 3 o. s. ř. V posuzované věci žalobce v žalobě - jak z jejího obsahu vyplývá
- netvrdil, že žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění (k vydání
bezdůvodného obohacení), přičemž však úroky z prodlení ze žalované částky
240.595,- Kč požadoval přiznat od 17. 10. 2013, neboť dne 16. 10. 2013 zaplatil
naposledy splátku úvěru poskytnutého bankou oběma účastníkům jako
spoludlužníkům; žalobcem uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení
tedy v okamžiku podání žaloby (dne 12. 11. 2013) nebyla ještě splatná (§ 563
obč. zák.) a nebylo proto ani zřejmé, kdy se žalovaná s plněním dluhu dostala
do prodlení. Dovolatelem namítaná okolnost, že „v žalobě tvrdil splatnost
pohledávky dne 16. 10. 2013, což soud prvního stupně vyhodnotil jako dostatečně
určité tvrzení“, je vzhledem ke shora uvedeným judikatorním závěrům zcela bez
jakéhokoliv právního významu, neboť splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného
obohacení se neodvíjí ode dne, kdy žalobce bance zaplatil jím v té době
poslední tvrzenou splátku úvěru (dne 16. 10. 2013).
Taktéž jeho argumentace, že
odvolací soud „změnil skutková zjištění, k nimž dospěl ve svém původním
rozhodnutí, a to aniž by došlo k jakékoliv změně okolností projednávané věci, a
že ke zjišťování skutkového stavu a hodnocení tvrzení a důkazů je povolán
především soud prvního stupně, přičemž přezkum jím provedeného hodnocení je
vyloučen, s výjimkou hodnocení, které by bylo v rozporu se základními principy
logiky“, je nepřípadná, a to již proto, že jí vytýká údajnou vadu řízení, jež
přípustnost dovolání nezakládá a kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nadto zjevně netrpí, neboť k dokazování vůbec nepřistoupil a žádná skutková
zjištění nečinil; jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že uplatněné právo v
plném rozsahu nevyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě. Nebyly-li tedy v projednávané věci splněny požadavky vyplývající z
§ 172 odst. 1 o. s. ř. (jak uzavřel odvolací soud), nemohlo být o žalobou
uplatněném nároku rozhodnuto platebním rozkazem spojeným s výzvou podle § 114b
odst. 1 o. s. ř., nemohla proto ani nastat fikce uznání uplatněného nároku ve
smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a ani nemohl být vydán rozsudek pro uznání podle
§ 153a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.“
Ve smyslu § 164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je
namístě opravit v rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech,
jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou
lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud zjistil, že při písemném vyhotovení usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 28 Cdo 4964/2017-132, došlo k
chybě, když pochybením pracovnice soudní kanceláře byl originál usnesení
vyhotoven z prvotního nástinu rozhodnutí, zpracovaného asistentem soudce, a
nikoli z konceptu rozhodnutí v tom znění, v němž byl neveřejně odhlasován
rozhodujícími členy senátu 28 Cdo dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu.
Postupem podle § 164 ve spojení s § 243b o. s. ř. bylo proto zmíněné
pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc
tímto usnesením opraveného usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu