28 Cdo 501/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně P. B., zastoupené Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se
sídlem v Trutnově, Bulharská 66, proti žalovanému V. G., o zaplacení částky
67.636,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
10 C 124/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 6. 2009, č. j. 26 Co 217/2009-210, takto:
I. Dovolání proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 6. 2009, č. j. 26 Co 217/2009-210, se odmítá; jinak se
dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. z
titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že
žalobkyně z části financovala stavbu rodinného domu, jehož výlučným vlastníkem
je žalovaný. Za tímto účelem žalobkyně v době, kdy spolu se žalovaným žili jako
druh a družka, uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru u stavební spořitelny
Raiffeisen, a. s., a na základě toho jí byl poskytnut úvěr ve výši žalované
částky. Za takto získané prostředky byl pořízen stavební materiál, jež měl být
zpracován na domě patřícím žalovanému.
V prvním rozhodnutí ve věci Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 6. 11.
2007, č. j. 10 C 124/2006-129, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2007,
č. j. 10 C 124/2006-133, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
85.059,80 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 34.940,20 Kč s přísl. žalobu
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok
III.). Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyni se
nepodařilo prokázat, že veškerý stavební materiál, který zakoupila, byl
skutečně použit při stavbě domu žalovaného. Usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 5. 2008, č. j. 26 Co 92/2008-142, byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III. zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud přistoupil ke zrušení příslušné části rozsudku soudu
prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu, podle níž je třeba za
bezdůvodné obohacení považovat to, o co byla cizí věc zhodnocena, tedy nikoli
výši žalobkyní vložených investic. Takové zhodnocení je představováno rozdílem
mezi cenou nemovitosti před vynaložením investic a cenou nemovitosti po jejich
vynaložení. Krajský soud soudu prvního stupně rovněž uložil, aby se zaměřil na
zkoumání nejen pouhé skutečnosti, zda byl v domě použit materiál, který měla
zakoupit žalobkyně, ale též, zda doba vystavení dokladů k těmto materiálům
odpovídá době, kdy byly práce, jimiž došlo k použití takových materiálů v domě,
realizovány.
Okresní soud v Trutnově následně rozsudkem ze dne 23. 2. 2009, č. j. 10 C
124/2006-178, vázán právním názorem odvolacího soudu, žalobu o zaplacení částky
85.059,80 Kč s přísl. zamítl (výrok I.; o zbývající částce 34.940,20 Kč s
přísl. bylo již rozhodnuto výrokem II. rozsudku č. j. 10 C 124/2006-129, který
nebyl napaden odvoláním a samostatně tak nabyl právní moci) a rozhodl též o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně žalobu
zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, z jakých prostředků
byla část materiálu zakoupena a, že by práce, při kterých měl být do domu
zakomponován jí zakoupený materiál, byly provedeny až poté, co byl tento
materiál zakoupen.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 6.
2009, č. j. 26 Co 217/2009-210, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17.423,- Kč s přísl., změnil
tak, že žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku s přísl. zaplatit (výrok I.),
ve zbývající části výroku I. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok
II.) a bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky III. a IV.). Odvolací soud poté, co se v zásadě ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, ve svém rozsudku poukázal na jednu ze zásad sporného
civilního řízení, podle níž leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností
na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností pro sebe vyvozuje
příznivé právní důsledky. V daném případě tak bylo na žalobkyni, aby prokázala
své tvrzení, že materiál zakoupila ze svých prostředků a posléze byl tento
materiál zabudován do nemovitosti žalovaného. Značná část žalobkyní
předložených dokladů nebyla vystavena na jméno, a nelze z nich tudíž usoudit,
kdo konkrétně materiál zakoupil, a část materiálu pak byla zakoupena ještě před
zahájením čerpání úvěrových prostředků. Žalobkyni se tak podařilo prokázat
pouze zaplacení ceny práce za položení dřevěné podlahy a zaplacení dveří, když
doklady jsou v těchto případech vystaveny na jméno žalobkyně (bezdůvodné
obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 451 i § 454 obč. zák.). Odvolací
soud rovněž zdůvodnil, proč se přiklonil k využití ust. § 136 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), nenechal vypracovat znalecký posudek a uzavřel, že výše bezdůvodného
obohacení se zde rovná ceně práce a dveří.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jeho
důvodnost pak dovolatelka spatřuje v postižení řízení vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním
posouzení věci. Žalobkyně zdůrazňuje specifičnost dané situace, jde-li o otázku
unesení důkazního břemene z její strany. Podle názoru žalobkyně by její nárok
nebyl dán pouze v případě, že by se prokázalo, že z úvěru poskytnuté prostředky
nebyly použity ke sjednanému účelu. Dovolatelka považuje požadavek odvolacího
soudu, aby prokázala, že ona byla tím, kdo ze svých vlastních prostředků hradil
předmětný materiál, za nepřiměřený a neproveditelný (jelikož se povětšinou
jednalo o platby v hotovosti, není z dokladů patrné, kdo platbu provedl, a
dovolatelka namítá, že za takových okolností by si při nákupu vždy musela brát
s sebou svědka). Odvolací soud pak měl svou argumentaci sám zpochybnit, když u
pokládky dřevěné podlahy a u dveří mu stačily pouhé faktury, tedy nikoli
doklady o zaplacení. Dovolatelka považuje za nespravedlivé, že si vzala úvěr za
účelem, aby se podařilo dokončit dům žalovaného, v němž měli společně bydlet, k
čemuž pak nedošlo, uhradila jej a jí by se za to neměla dostat žádná
protihodnota, zatímco majetek žalovaného se prokazatelně zvětšil. Navíc při
uplatňování daného nároku nezohledňovala práci svou a otcovu, který se na
stavbě domu žalovaného výrazně podílel. Žalobkyně se rovněž domnívá, že za
účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení měl být vypracován znalecký
posudek. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadené části (resp. i rozsudek soudu prvního stupně ) zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede
dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela
tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
výroku rozsudku o věci samé je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
důvodnost je pak tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Odvolací soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, č. j. 26 Co 217/2009-210,
přiléhavě zdůraznil, že důkazní břemeno stíhá toho z účastníků řízení, v jehož
zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem
tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou
(viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865). Je tedy zjevné, že v
souzeném sporu bylo na žalobkyni, aby navrhla takové důkazy, s jejichž pomocí
by bylo možné prokázat jednak to, že materiál byl při stavbě domu skutečně
použit, a jednak to, že jej zaplatila žalobkyně. Prosazuje-li dovolatelka
názor, že v daném případě má mít specifičnost situace za následek obrácení
důkazního břemene v tom smyslu, že její nárok by nebyl dán pouze v případě, že
by se prokázalo, že z úvěru poskytnuté prostředky nebyly použity ke sjednanému
účelu, nelze s ní souhlasit. Tato úvaha totiž míří zcela proti výše uvedené
zásadě, a jako taková tedy nemůže být považována za správnou. Požadavek soudu,
aby žalobkyně prokázala, že právě ona byla tím, kdo předmětný materiál
zakoupil, pak nemůže být shledán nepřiměřeným. Pokud totiž nemůže být prokázáno
zakoupení materiálu dovolatelkou, nelze hovořit ani o vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného, a to právě proto, že žalobkyně neunesla důkazní
břemeno. Dovolací soud si je vědom obtížné situace žalobkyně, avšak za daného
stavu není možné postupovat jinak, než jak učinil odvolací soud. Namítá-li
dovolatelka, že sám odvolací soud zpochybnil svou argumentaci tím, že mu v
některých případech stačily faktury, je třeba podotknout, že faktura, resp.
daňový doklad bezesporu věrohodnějším a průkaznějším způsobem dokládá, že
určitou službu či zboží přijal konkrétní, v textu uvedený zákazník a také za
tuto službu či zboží zaplatil, a to právě proto, že je uvedeno jméno tohoto
zákazníka. Je samozřejmě možné, že v konkrétní situaci fakturu proplatil někdo
jiný, avšak rozhodně se jedná o věrohodnější důkazní prostředek než v případě
pouhého dokladu o zaplacení, na kterém jméno kupujícího nefiguruje, a pokud
tedy soud uvěřil, že se jedná o důkazy pravdivé, nelze v tom spatřovat jeho
pochybení.
Pokud dovolatelka neunesla důkazní břemeno, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že
rozhodl z větší části v její neprospěch. V případě, že by důkazní situace pro
žalobkyni byla výhodnější, bylo by i rozhodnutí odvolacího soudu bezpochyby
jiné, avšak za současného stavu věcí nebylo možné rozhodnout věc jinak a to, že
dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nespravedlivé, je její
subjektivní názor, jenž je pochopitelný, ale při neunesení důkazního břemene je
bez právního významu. To, že při uplatňování daného nároku nezohlednila svou
práci (popřípadě práci svého otce), pak není možné přičítat k tíži žalovaného,
neboť způsob, jakým nárok uplatnila, byl plně v dispozici žalobkyně.
Dovolatelka také namítá, že dle jejího názoru měl být ve věci vypracován
znalecký posudek. Zde se však sluší uvést, že za dané situace a vzhledem k
jasnému vysvětlení odvolacího soudu, proč k vypracování znaleckého posudku
nepřikročil, nedošlo k žádnému pochybení. Zcela v souladu s ust. § 136 o. s. ř.
odvolací soud uvedl, že se zřetelem k výši uplatněného nároku, délce řízení a
dosud vzniklým nákladům, při respektování zásady hospodárnosti občanského
soudního řízení, dospěl k závěru, že je nanejvýš pravděpodobné, že zhodnocení
nemovitosti žalovaného se rovná výši kupní ceny, a proto důkazní řízení
nedoplňoval vypracováním znaleckého posudku. Jelikož nepoměrné obtíže při
zjišťování výše nároků, o kterých hovoří § 136 o. s. ř., mohou být dány též
nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše
nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě neodpovídají výši
vymáhaného nároku, bylo rozhodnutí odvolacího soudu znalecký posudek
nevypracovávat, když by úkolem znalce bylo de facto pouze zjistit, jak se
zvýšila cena nemovitosti žalovaného tím, že v ní byla položena předmětná
podlaha a namontovány dveře, zcela namístě.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), žádné však neshledal.
Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání v naznačeném rozsahu podle
ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i v
rozsahu výroků III. a IV., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání
přípustné proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání
proti výrokům III. a IV. napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 142 odst. 1 o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu