28 Cdo 5010/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce S. v. j. ul. U P. čp. 953 P. 1, zastoupeného advokátkou, se proti žalované m. č. P. 1, zastoupené advokátkou, o 748.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 91/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, č.j. 14 Cmo 523/2006-95, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 748.375,- Kč s příslušenstvím jako příspěvku vlastníka na správu domu a do fondu oprav.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č.j. 14 Cmo 523/2006-95, potvrdil mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č.j. 25 Cm 91/2006-72, který shledal žalobu co do základu nároku důvodnou, a rozhodnutí
o výši nároku a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jako s. v. j. podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), vznikl dne 1. 10. 2004 prodejem bytových jednotek v domě č.p. 953 v P., katastrální území N. M. (dále jen „předmětný dům“, případně „dům“). Shromáždění vlastníků jednotek (dále jen „shromáždění“) na své ustavující schůzi dne 24. 5. 2005 neschválilo příspěvek vlastníků na správu domu a do fondu oprav ve smyslu § 15 zákona. Na schůzi shromáždění konané dne 22. 6. 2005, které se žalovaná jako vlastník 68,11 % bytových jednotek v domě účastnila prostřednictvím pověřené osoby, bylo 81,25 % hlasů vlastníků přijato usnesení, jímž byl schválen příspěvek do fondu oprav za období od 1. 10. 2004 do 30. 9. 2005 ve výši 60,- Kč za m2 podlahové plochy měsíčně s tím, že jedna třetina celkové částky bude zaplacena do 31. 12. 2005. Současně byl 94,49 % hlasů schválen příspěvek na správu domu od 1. 10. 2004 ve výši 10,- Kč za m2 podlahové plochy měsíčně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 15 odst. 2 zákona skládat v období od 1. 10. 2004 do 30. 9. 2005 zálohy na příspěvek na správu domu a do fondu oprav. Toto porušení však nemělo za následek zánik povinnosti vlastníků jednotek (tedy i žalované za období, v němž byla tímto vlastníkem) platit příspěvek na správu domu a do fondu oprav, která vyplývá z ustanovení § 15 odst. 1 zákona a rovněž z článku IX odst. 2 písm. d) stanov žalobce. Platby za období od 1. 10. 2004 do 30. 9. 2005, které byly schváleny usnesením shromáždění ze dne 22. 6. 2005, nejsou svou povahou zálohami ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, nýbrž dohodnutou výší příspěvku vlastníků podle § 15 odst. 1 zákona. V postupu žalobce, jehož shromáždění odhlasovalo výši příspěvku na každého vlastníka za období od vzniku společenství, odvolací soud neshledal rozpor se zákonem nebo jeho obcházení. V tomto postupu nespatřuje ani rozpor s dobrými mravy, jelikož předmětné usnesení bylo schváleno především hlasy žalované jako tehdejšího většinového vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
a jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v nesprávném výkladu ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona odvolacím soudem, který připustil stanovení výše příspěvku do fondu oprav a na správu domu zpětně, tj. za minulé období, a nikoli do budoucna ve formě záloh, jak předpokládá kogentní ustanovení zákona. Tento výklad představuje zásah do právní jistoty bývalých vlastníků, neboť „připouští tzv. zpětnou retroaktivitu rozhodnutí společenství“, které může tímto způsobem (zpětně) rozhodnout o jejich příspěvku za období, kdy ještě byli jeho členy. Proti takovému rozhodnutí se tyto osoby nemohou bránit ani žalobou podle § 11 odst. 3 zákona. Dovolatelka považuje usnesení shromáždění, jímž bylo rozhodnuto o příspěvku vlastníků do fondu oprav za předcházející období od vzniku společenství, za neplatné, neboť odporuje ustanovení
§ 15 odst. 2 zákona i obecným ustanovením občanského zákoníku o právních úkonech. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 910/98, jehož závěry lze analogicky vztáhnout i na předmětné usnesení shromáždění. V případě, že vlastníci jednotek neurčili výši příspěvku (záloh) na náklady spojené se správou domu a tyto náklady za minulé období zůstaly neuhrazeny, je třeba stanovit mimořádný příspěvek k pokrytí nákladů a nikoli „stanovit zálohy na krytí již vzniklých nákladů za období již minulé“. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., avšak není opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadený rozsudek byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, jelikož otázka aplikace, resp. výkladu ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. dosud nebyla dovolacím soudem explicitně řešena a její posouzení má potenciál ovlivnit řešení (budoucích) obdobných věcí.
Zákon č. 72/1994 Sb. (dále opět jen „zákon“) stanoví povinnost vlastníka jednotky (tj. bytu nebo nebytového prostoru v domě) podílet se na správě domu
v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§ 13 odst. 1). Součástí této povinnosti je mimo jiné povinnost vlastníka přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku (§ 15 odst. 1) formou záloh na tento příspěvek, přičemž zákon současně předpokládá, že výše těchto záloh bude dopředu určena usnesením shromáždění tak, aby došlo k pokrytí nákladů, jejichž vznik lze v následujících měsících či letech předpokládat (§ 15 odst. 2). Nedojde-li k přijetí usnesení o výši těchto záloh, zákon nevylučuje, aby shromáždění usnesením rozhodlo o výši příspěvku jednotlivých vlastníků jednotek za období již uplynulé; naopak takový postup odpovídá výše zmíněnému účelu akumulace prostředků k pokrytí nákladů, jejichž vznik lze v následujících měsících či letech předpokládat.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že předmětné usnesení shromáždění je v rozporu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona, jelikož výše příspěvku, jak byla stanovena, nezávisí na skutečně vynaložených nákladech, a jedná se proto o „zpětně stanovené zálohy“. Na uvedené výši příspěvku se zákonem předpokládaným kvalifikovaným způsobem (tj. usnesením shromáždění) shodlo 81,25 % (resp. 94,49 %) vlastníků jednotek (včetně žalované, která v té době disponovala 68,11 % hlasů). Byla-li tímto způsobem vyjádřena vůle většiny vlastníků převzít uvedený závazek, není pro posouzení povahy dohodnutých plateb podstatné, zda jejich výše v souhrnu odpovídá skutečně vynaloženým nákladům. Výklad zastávaný žalovanou dovolací soud považuje za účelový, neboť právě ona svými hlasy prosadila přijetí usnesení, jehož rozporu se zákonem se nyní dovolává.
Námitku dovolatelky, že předmětné usnesení shromáždění odporuje „obecným ustanovením občanského zákoníku o právních úkonech“, dovolací soud považuje za nedůvodnou. Toto usnesení totiž není právním úkonem společenství (obdobně jako např. usnesení valné hromady akciové společnosti není právním úkonem této společnosti – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 65); právní úkony může jménem společenství činit pouze jeho statutární orgán, jímž je podle § 9 odst. 13 zákona výbor společenství. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, je v dané věci nepřípadný, neboť se týká nemožnosti zpětného zhojení (konvalidace) absolutně neplatné smlouvy o smlouvě budoucí.
Úvahy dovolatelky o zásahu do právní jistoty bývalých vlastníků jsou pouze hypotetické, nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu a pro posouzení předestřené právní otázky jsou bez významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu