28 Cdo 5046/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce Ing. O. S., zastoupeného JUDr. Miroslavou Ohlídalovou,
advokátkou se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 19, proti žalované Zajišťovací
společnosti, s. r. o., sídlem Praha – Nové Město, Revoluční 1082/8, zastoupené
Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem s místem doručení Frýdlant nad Ostravicí,
Malenovice 205, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.336.800,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 176/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2009,
č. j. 8 Co 322/2009-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2009, č. j. 84 C 176/2005-217
jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno
přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelkou vznesené
námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka v dovolání především obsáhle polemizuje se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů a namítá, že nebyli vyslechnuti všichni navržení svědci.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Ani dle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného
procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které
účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999). Soudy řádně
odůvodnily, z jakého důvodu nevyhověly důkazním návrhům žalované, když správně
označily jako nadbytečné především návrhy na vyslechnutí svědků, kterými mělo
být prokázáno, že žalobce věděl, na jaký účet převádí předmětnou částku. Dle §
451 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Z citovaného ustanovení plyne, že omyl není zákonem vyžadován a pro posouzení
věci je proto také irelevantní, zda žalobce převáděl předmětnou částku na účet
žalované vědomě, či omylem. Část důkazních návrhů žalovaná nijak neodůvodnila
(srov. vyjádření žalované, č. l. 173 spisu) a neumožnila proto soudu posoudit,
nakolik jsou důkazní návrhy právně významné pro posouzení věci. Za této situace
a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soudy postupovaly správně, zamítly-
li neurčité důkazní návrhy, zvláště znamenaly-li průtahy v řízení.
Dále dovolací soud uvádí, že podle ustanovení § 132 obč. zák. soud hodnotí
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí
myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota
pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti)
zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů
tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak
určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl
od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která – důsledně vzato – znamenala
zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich
hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o.s.ř. postup při
hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je
projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a
součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům
nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov.
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I
díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). Pokud proto soud prvního
stupně a odvolací soud po provedení důkazů, především výslechu svědků a
ohledání listin, dospěly k závěru, že žalobce převedl na účet žalovaného částku
1.336.800,- Kč (dále jen „předmětná částka“), aniž by k tomu existoval právní
důvod, a že k postoupení pohledávky nedošlo, protože se nepodařilo prokázat, že
by postupník za postoupení zaplatil, a postupní smlouva tak v souladu s
rozvazovací podmínkou zanikla, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával
hodnocení důkazů, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají
prováděné důkazy hodnotit.
Jako zcela nedůvodnou posoudil dovolací soud i námitku dovolatelky, že v
projednávané věci nebyl uhrazen soudní poplatek, protože jak vyplývá ze spisu,
soudní poplatek uhrazen byl (srov. č. l. 7 spisu) a je bezvýznamné, z jakého
konta k tomu došlo.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků
soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou
účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního
stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu