28 Cdo 5050/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobců a) B. S., b) T. K., a c) F. K., zastoupených V. P. Jr.,
EsQ., za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) P. f. Č. r., 3) Statutárního
města B., a 4) České republiky zastoupené Ministerstvem vnitra, o
znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 39 C 52/2004, o dovolání účastnice ad 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2007, č. j. 18 Co 47/2006-289, ve znění
usnesení ze dne 11. 7. 2006, č. j. 18 Co 47/2006-299, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastnice B. S. je povinna zaplatit žalobcům na nákladech
dovolacího řízení každému 1.183 Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, změnil Krajský soud v Brně
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2005, č. j. 39 C 52/2004-158.
Jím byl zamítnut návrh, kterým se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí
Pozemkového úřadu Ministerstva zemědělství v B. ze dne 2. 12. 2003. Tímto
rozhodnutím pozemkový úřad rozhodl, že nejsou vlastníky blíže specifikovaných
pozemků v katastrálních územích B. Soud prvního stupně m.j. vyšel z toho, že
včas uplatnila nárok na vydání pozemků pouze B. S., druhá manželka původního
vlastníka pozemků P. K., o níž pozemkový úřad rozhodl, že je vlastnicí pozemků,
kdežto žalobci, kteří jsou dětmi původního vlastníka z prvního manželství a
žijí v zahraničí, nárok na vydání pozemků uplatnili až 9. 8. 1996, po uplynutí
propadné lhůty. Pozemky byly nejprve v době nesvobody zabrány německou okupační
mocí, později byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945
Sb. Okolnost, že přešly na stát podle uvedeného dekretu, judikoval již Ústavní
soud svém nálezu č. IV. ÚS 250/95, podle něhož je třeba v tomto případě
aplikovat zákon č. 243/1992 Sb., i když následně pak byl majetek P. K.
konfiskován podle jiného dekretu. Lhůta k uplatnění nároku končila osobám,
které neměly trvalý pobyt na území republiky, končila podle tohoto zákona 15.
7. 1996.
Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně neztotožnil, a jeho
rozsudek změnil tak, že nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu svým výrokem,
podle něhož žalobci i účastnice B. S. jsou vlastníky předmětných pozemků každý
jednou čtvrtinou. Nárok žalobců nebyl podle jeho právního výkladu uplatněn po
uplynutí propadné lhůty, protože ta v případě žalobců končila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, (dále též jen „zákon o půdě“), až uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy
právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo mohlo být poprvé uplatněno dnem
účinnosti zákona č. 30/1996 Sb., jímž byl den 9. 2. 1996, a propadná lhůta tedy
končila 9. 8. 1996. V případě uplatnění zákona č. 243/1992 Sb. byla původní
lhůta v jeho článku II. stanovena dnem 15. 7. 1996, toto ustanovení však bylo
novelizováno zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd
způsobených holokaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb. Do ustanovení § 1
odst. 2 zákona byl vložen nový odstavec, který stanovil oprávněnou osobou
státního občana České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zákonem
o půdě v době od 19. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle
dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z
doby nesvobody ... , tento majetek mu nebyl vrácen ani nebyla podle těchto
předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být. Pro tyto nároky, které
svědčí i žalobcům, končila lhůta k uplatnění dnem 30. 6. 2001. V souladu s
nálezem Ústavního sudu č. 29/1996 Sb. a následně zákonem č. 30/1996 Sb. je
třeba změny, k nimž došlo v zákonodárství ve vztahu k oprávněným osobám, jež
nesplňovaly původní podmínku trvalého pobytu, akceptovat v dosud neskončených
řízeních. To se týká právě novely zákona č. 243/1992 Sb., uskutečněné zákonem
č. 212/2000 Sb., která prolomila dosavadní restituční hranici až do období
nesvobody a jako restituční důvod označila ztrátu majetku v tomto období a
následný vznik nároku na odškodnění podle dekretů č. 5/1945 Sb. nebo č. 128/1946 Sb. Aplikaci zákona č. 243/1992 Sb. ve znění uvedené novely i na dříve
zahájená řízení považuje odvolací soud za odpovídající účelu restitucí. V
řízení bylo zjištěno, že původnímu vlastníkovi pozemků P. K. nebyl jeho majetek
vrácen, a ani vrácen být nemohl, protože bylo vydáno rozhodnutí o jeho
konfiskaci dekretem č. 12/1945 Sb., přičemž rozhodování o konfiskaci zasáhlo až
do doby po 25. 2. 1948, k jeho odškodnění nedošlo, a splňuje proto předpoklady
oprávněné osoby zákon o půdě, nebo zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují
některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
(dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), spolu se zákonem č. 212/2000 Sb., o
zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem a o změně zákona
č. 243/1992 Sb., (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“). Podle § 2 odst. 1 a 2
zákona č. 243/1992 Sb.; po jeho smrti jsou oprávněnými osobami jeho manželka a
tři děti.
K uplatnění nároku žalobci došlo včas, i když lhůta k jeho uplatnění
byla stanovena později vydaným zákonem. Žalobci splňují předpoklady pro
restituci podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb. Za této
situace se odvolací soud již nezabýval tím, zda jsou dány předpoklady pro
vydání pozemků podle zákona o půdě, protože zákon č. 243/1992 Sb. je ve vztahu
k tomuto zákonu zákonem specielním. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu
prvního stupně, jak je vpředu uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání účastnice B. S.,
přičemž uplatnila dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle
níž je obnova vlastnického práva u restitučních zákonů podmíněna mj.
uplatněním práva v zákonem stanovených lhůtách, přičemž jde o lhůtu
prekluzivní. Přitom okruh oprávněných osob nemohl být z hlediska lhůt k
uplatnění nároku obnoven. Dovolatelka uvádí, že písemná výzva k vydání
nemovitostí dle Ústavního soudu není součástí práva na vydání věci, ale její
pozdní uplatnění má za následek zánik práva. Dovolatelka je přesvědčena, že
lhůta k uplatnění práva žalobcům skončila v souladu se zákonem č. 243/1992 Sb.,
dne 15. 7. 1996. Vyslovuje názor, že k přechodu majetku došlo v daném případě
na základě dekretu č. 12/1945 Sb., a že právo žalobců na vydání pozemků zaniklo
v důsledku prekluze. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci, kteří konstatují, že dovolatelka
nenapadá oprávněnost restitučních nároků žalobců, kteří jsou dětmi jejího
manžela z prvého manželství, a namítá pouze jejich opožděné uplatnění. Opírá se
o usnesení Ústavního soudu, jimiž byla ústavní stížnost odmítnuta, a jež se
netýkala daného problému. Na jejich základě nelze zpochybňovat včasnost
uplatnění nároku dne 8. 8. 1996 ve lhůtě do 9. 8. 1996 dle zákona o půdě, ani
ve lhůtě do 31. 6. 2001 dle zákona č. 243/1996 Sb. ve znění novely. Dle
judikatury Ústavního soudu, citované dovolatelkou, zákon nestanoví počátek doby
uplatnění nároku, jen její konečný časový limit, takže k uplatnění nároku může
dojít i před účinností zákona, což se právě týká uplatnění nároku žalobci.
Dovolání považují za neúnosné, protože nereflektuje prodloužení lhůty k
uplatnění nároku, k němuž došlo. Připomínají, že jejich rodina byla obětí
holokaustu, jejich otec měl osvědčení o čs. státním občanství, ohradil se proti
přehmatu poválečné konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž jeho
apelace nebyly vyslyšeny díky nástupu totalitního režimu z důvodu politického,
rasového a třídního pronásledování. Žalobce F. K. pak za války bojoval se
zbraní v ruce proti nacistické okupaci. Proto je nutno na daný případ nahlížet
„na kombinovaném pozadí novelizované aplikability režimů podle zákona o půdě,
ve znění pozdějších předpisů zákonů č. 243/1992 Sb. a č. 212/2000 Sb., k čemuž
došlo v průběhu restitučního řízení“. Odvolací soud dle žalobců správně
zhodnotil, že rozhodujícím aktem je arizovaný a po válce nikdy nevrácený
majetek rodiny P. K. Za šokující považují závěr dovolatelky, že rozhodujícím
aktem týkajícím se majetku rodiny K. je dekret č. 12/1945 Sb. Navrhují, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud
proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal věcně v rozsahu dovolacího důvodu (§
242 odst. 3 o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení včasnosti uplatnění
nároku žalobců.
Základní otázkou pak je, zda odvolací soud použil pro posouzení dané
otázky správný předpis a správně jej vyložil. Mezi účastníky je sporné, zda měl
být v dané věci aplikován zákon o půdě, nebo zákon č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
93/1992 Sb., (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), spolu se zákonem č. 212/2000
Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem a o změně
zákona č. 243/1992 Sb., (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“).
Podle názoru dovolacího soudu jde o komplex norem, které tvoří celek,
upravující restituce zemědělského majetku a jsou spolu provázány řadou
ustanovení. K vydání zákona č. 243/1992 Sb. zmocnil zákon o půdě v § 7 odst. 2
Českou národní radu. Tímto zákonem pak byly mj. rozšířeny skutkové podstaty,
tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to
postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že
upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou
podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení
majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti
československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při
provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří
jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní
normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle
obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové
okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo
na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být
posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako
konfiskace na niž se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku
židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody
německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční
důvod podle § 2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění.
Dovolací soud z toho dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání
zemědělských pozemků postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle
zákona o půdě, kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a
doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8.
1996, nebo den 30. 6. 2001 podle § 6 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
platném v době rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá,
že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se
tak před uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby
uplatnění u pozemkového úřadu nezanikl.
V ostatním odkazuje dovolací soud na podrobné a přiléhavé odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, s nímž se plně ztotožňuje, a pro stručnost na ně
odkazuje.
Dovolání bylo proto podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.
zamítnuto.
Dovolatelka je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna zaplatit
žalobcům náklady tohoto řízení, jež spočívají v odměně jejich právního zástupce
za účast v tomto řízení. Jeho činnost spočívá jen v jednom úkonu - podání
písemného vyjádření - a proto jeho základní odměna podle § 11 vyhlášky č.
484/2000 Sb., zvýšená o 30 % (§ 19a odst. 1) při zastupování více účastníků,
byla následně snížena o 50 % (§ 18 odst. 1), a v náhradě hotových výdajů (§ 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Ostatním účastníkům náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu