28 Cdo 510/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň A/ J. J. a B/ J. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. M., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.19 C 886/93, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19.10.1999, čj. 29 Co 590/99-45, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. října 1999, čj. 29 Co 590/99-45, se ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části zamítající, a ve výroku o nákladech řízení, z r u š u j e .
II. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28.dubna 1999, čj. 19 C 886/93-33, se ve výroku, jímž byl návrh zamítnut, a ve výroku o nákladech řízení, z r u š u j e, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhaly vydání ideálních dvou čtvrtin pozemků, které jim nebyly vydány podle ustanovení § 9 zákona č.229/1991Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), protože pozemky byly jako celek vydány žalovanému, ač jeho nárok činil pouze ideální polovinu. Svůj nárok opíraly o ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28.4.1999, čj. 19 C 886/93-33, vyhověl žalobě pouze zčásti, ohledně pozemků specifikovaných v odstavci prvém jeho výroku. V druhé části výroku zamítl žalobu ohledně dalších pozemků, rovněž ve výroku specifikovaných, s odůvodněním, že žalovanému nebylo možno uložit povinnost tyto pozemky vydat, neboť již není jejich vlastníkem.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19.10.1999, čj. 29 Co 590/99-45, rozsudek soudu prvního stupně v části žalobu zamítající potvrdil a konstatoval, že v části žalobě vyhovující zůstává rozsudek nedotčen.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně odkázal na jeho odůvodnění. Konstatoval, že nároky na vydání předmětných pozemků po původních vlastnících, J. a A. M., uplatnili žalobkyně i žalovaný řádně a včas, a rozhodnutím pozemkového úřadu vydány pouze žalovanému, jako součást přídělu N. p. f. ve prospěch původních vlastníků. Žalovaný však ty z pozemků, ohledně nichž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, převedl na třetí osoby. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně uplatnily svůj nárok podle § 13 odst. 2 zákona o půdě vůči žalovanému včas; zákon však omezuje dispoziční oprávnění s majetkem dotčeným nároky na vydání podle zákona o půdě pouze osob povinných, jejichž okruh je vymezen v ustanovení § 5 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Neplatnost právního úkonu zcizovacího je pak stanovena zákonem o půdě pouze ve vztahu k dispozicím povinných osob podle tohoto zákona. Proto odvolací soud nemohl dovodit neplatnost kupních smluv, uzavřených žalovaným o prodeji některých, jemu vydaných pozemkových parcel pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. Odvolací soud, vědom si toho, že otázka dispoziční volnosti oprávněného k restitucí nabytému majetku je zásadně významná, připustil proti svému rozsudku dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 22.11.1999, napadly žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřely o ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, a jehož důvody spatřují v nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů. Dle obsahu dovolání je ve skutečnosti napaden rozsudek odvolacího soudu jen v části, týkající se zamítavého výroku soudu prvního stupně. Žalobkyně ve zdůvodnění dovolání vyslovily názor, podle něhož se žalovaný vůči nim jako oprávněným osobám dostal do postavení povinné osoby ve smyslu § 5 zákona o půdě; dovodily, že žalovanému byla omezena smluvní volnost, a jeho úkony směřující k převodu předmětných nemovitostí jsou podle § 39 občanského zákoníku neplatné, a proto nemohly třetím osobám vzniknout z těchto úkonů žádná práva ani povinnosti. Žalobkyně dodávají, že o vydání spoluvlastnických podílů na uvedených nemovitostech s žalovaným jednaly ještě před podáním žaloby na jejich vydání, a přesto, že žalovaný věděl, že žalobkyně oprávněně uplatňují svá práva, po zahájení řízení převedl nemovitosti na třetí osoby. V takovém jednání spatřují žalobkyně snahu žalovaného obejít zákon a současně považují tyto úkony za příčící se dobrým mravům. Vytýkají soudům obou stupňů, že k uvedeným skutečnostem nepřihlédly, ač byly v řízení uplatňovány, když v daném případě jde o absolutní neplatnost, ke které měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně vyjadřují názor, podle něhož soudy obou stupňů měly otázku absolutní neplatnosti uvedených smluv řešit jako otázku předběžnou a vyhovět žalobě i v části, ve které byla zamítnuta. Žalobkyně proto navrhly zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \" OSŘ \").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, protože odvolací soud svým výrokem výslovně připustil dovolání k otázce zásadního právního významu, kterou formuloval v odůvodnění rozsudku. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány,
ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i podle ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ, protože žalobkyně návrh na připuštění dovolání uplatnily odvolacím řízení, a v dovolání nastolily otázku zásadního právního významu, která částečně přesahuje vymezení přípustnosti dovolání, učiněného odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, a to pokud jde o otázku zkoumání neplatnosti smluv o převodu pozemků, uzavřených po podání žaloby, z hlediska obcházení zákona a z hlediska rozporu s dobrými mravy.Proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkami, týkajících se právních závěrů odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné pouze zčásti.
Právní názor odvolacího soudu, že osoba pasivně věcně legitimovaná podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě, není v postavení osoby povinné podle ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona, totiž dovolací soud považuje za správný. Touto problematikou se zabýval např. v rozsudku ze dne 26.11.1997, sp.zn. 2 Cdon 132/97; nezabýval se v něm ( s ohledem na dovolací důvody obsažené v dovolání) otázkou neplatnosti smluv, kterými oprávněná osoba, jíž byly pozemky vydány, převedla předmětné nemovitosti na osobu třetí, dospěl však k závěru, že osobou pasivně věcně legitimovanou je též žalovaná, jako osoba třetí, na niž byly takto nemovitosti převedeny, a to v důsledku singulární sukcese závazku osoby, jíž byly pozemky vydány. Dovolací soud v citovaném rozsudku vyslovil názor, že ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě dal zákonodárce jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými osobami pro případ, že nemovitosti byly neprávem vydány ve správním řízení pouze některým z nich. Přitom zákon neřeší případy, jak postupovat v případě, že oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, se před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. Zákonodárci nelze přisuzovat úmysl zbavit oprávněnou osobou možnosti uplatnit a realizovat právo, jež pro ni výslovně vytvořil. V takovém případě nastupují proto obecné předpisy.
Dovolací soud proto dospěl k názoru, že v daném případě se odvolací soud správně zabýval i otázkou neplatnosti smluv, kterými žalovaný převedl část pozemků do vlastnictví jiných osob, nikoli však důsledně. Závěr odvolacího soudu, že předmětné smlouvy o převodu nemovitostí (v jejichž důsledku nebylo možno návrhu žalobkyň na vydání nemovitostí vyhovět, protože žalovaný již není vlastníkem předmětných pozemků), nebyly v rozporu se zákonem, je sice správný, nikoli však dostačující, a to s ohledem na okolnost, že podle tvrzení žalobkyň k nim došlo poté, co žalovaného seznámily se svými právy, a dokonce po podání žaloby. Bylo proto namístě, aby soud zkoumal s ohledem na ustanovení § 39 obč. zák. i absolutní neplatnost těchto smluv z důvodu obcházení zákona, a z toho hlediska, zda se příčí dobrým mravům. Tímto aspektem věci se odvolací soud, ani soud prvního stupně, nezabývaly; ač konkrétní zjištění o datu uzavření předmětných smluv učinil soud prvního stupně při jednání dne 23.4.1999, a odvolací soud jiné zjištění neučinil, v odůvodnění rozsudků obou soudů není z tohoto hlediska věc posouzena.
Rozsudek odvolacího soudu (a i rozsudek soudu prvního stupně) je proto v tomto směru nepřezkoumatelný, což představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení
§ 241 odst. 3 písm.b) OSŘ. Dovolací soud proto oba rozsudky v části, jíž se týkalo dovolání, zrušil ( § 243b odst. 1 věta za středníkem, § 243b odst. 2 OSŘ) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu