U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně
Náboženské matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr.
Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému
Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod
sp. zn. 5 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 8. 2011, č. j. 11 Co 380/2011-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Usnesením Krajského soudu v Plzni shora označeným bylo ve výroku I.
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. 4. 2011, č. j. 5 C
1/2011-42, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně na určení
vlastnického práva k nemovitostem pro překážku věci rozhodnuté. Odvolacím
soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z
účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že je
v posuzovaném případě dána existence překážky věci pravomocně rozsouzené. Nižší
instance vyšly ze zjištění, že o tomtéž nároku bylo již rozhodnuto v řízení
vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 184/2000 (ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 528/2001). Na podkladě této
skutečnosti shledaly, že ve věci je dána totožnost nároku (určení vlastnictví k
pozemkům parc. č. 151/1 a parc. č. 151/2, nacházejícím se v kat. úz. L., obci
Blížejov), dále shoda účastníků řízení (na straně žalované figuroval stát –
není rozhodné, který subjekt vykonával správu nemovitostí) a rovněž totožnost
skutku (namítána neplatnost darovací smlouvy ze dne 28. 3. 1961 pro absenci
předchozího souhlasu státní správy podle § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
tomuto soudu vytkla, že zaujal nesprávný závěr, usuzoval-li na překážku rei
iudicatae. V tomto směru odkázala na judikaturu Ústavního soudu – především
nález ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a dále nálezy sp. zn. Pl. ÚS
9/07, II. ÚS 528/02, II. ÚS 2326/07 – z níž plyne, že vzhledem k uplynutí
adekvátní doby pro přijetí restitučního zákona o vypořádání církevního majetku,
předpokládaného v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, se žaloba
opírá o dnes již existující majetkový nárok (s ohledem na protiústavní
nečinnost Parlamentu České republiky). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací
soud zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení soudu prvního
stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považoval za správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a
navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně
dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že
dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1
o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
V ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. je obsažen příklad
neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v tom, že jakmile
bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
K otázce existence překážky věci pravomocně rozsouzené, jež byla
určující pro právní posouzení věci ze strany nižších instancí, Nejvyšší soud
uvádí, že její řešení považuje za adekvátní současnému stavu.
Z konstantní judikatury (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20.
4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009) se podává, že o stejnou věc ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o
tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob, resp. též jiných osob, pro které
je výrok rozhodnutí závazný. V posuzované věci bylo zjištěno, že o tomtéž
nároku žalobkyně – při shodě účastníků řízení a totožnosti skutku – již bylo
rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C
184/2000.
Změna právního stavu, kterou dovolatelka argumentovala, založená na
vývoji judikatury týkající se církevních restitucí, nenachází v daném případě z
hlediska posouzení překážky rei iudicatae opodstatnění. Žalobkyní namítaný
nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, má za cíl
dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou (protiústavní) nečinností
zákonodárce, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989. V
případě sporného majetku se však nejedná ani o zemědělskou či lesní půdu (srov.
§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě), ani o pozemky sloužící církevním účelům
(např. tvořící součást areálu římskokatolické farnosti apod.). Předmětné
nemovitosti jsou zastavěny stavbou – objektem k bydlení – ve vlastnictví
fyzické osoby (parc. č. 151/1) a společným dvorem (parc. č. 151/2). Smysl a
účel restituce by proto v této věci pouhou aplikací citovaného nálezu nemohl
být naplněn.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny,
odvolací soud rozhodl o předmětné procesní otázce správně a Nejvyšší soud proto
dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z
účastníků nemá na jejich náhradu nárok, když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto,
přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu