28 Cdo 514/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva financí se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovaným 1) M. C., 2) G. C., oběma
zastoupeným advokátem, 3) L. C., 4) L. V., zastoupené opatrovníkem Městem P.,
5) V. C. a 6) F. C., o zaplacení 2.183,984,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 9 C 151/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.8.2003, č.j. 18 Co
453/2002-278, takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20.6.2002. č.j. 9 C
151/99-216, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.8.2003, č.j.
18 Co 453/2002-278, se ve výroku III. soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
vůči prvnímu žalovanému, třetí žalované a šestému žalovanému, jakož i v
potvrzujícím výroku II. odvolacího soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči
těmto žalovaným, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve
Svitavách k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným bylo ve
vztahu k meritu věci, jak o něm rozhodl Okresní soud ve Svitavách rozsudkem též
výše identifikovaným, odmítnuto odvolání žalobce proti výroku o povinnosti
čtvrté žalované zaplatit žalobci částku 62.749,60 Kč s příslušenstvím; jinak
byl prvostupňový rozsudek výrokem II. odvolacího soudu, pokud jde o povinnost
pátého žalovaného zaplatit tutéž částku a o zamítnutí žaloby do částky
2.053.224,- Kč s příslušenstvím solidárně požadované vůči všem žalovaným,
potvrzen. Ve zbylých zejména nákladových výrocích došlo ke zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a k vrácení věci k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání. Dovozoval v něm nesprávné právní posouzení otázky běhu promlčecí
lhůty k uplatnění nároku proti žalovaným; žalobce, jako oprávněný k požadování
náhrady za zhodnocení stavby čp. 271 v k.ú. J. vydané žalovaným (§ 10 odst. 3
zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd), byl
toho názoru, že obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) tu počala
běžet nikoli již dnem následujícím po notářské registraci dohody o vydání věci
(25. 11. 1992), ale až po dodatečném vyčíslení výše zhodnocení poté, co dopisy
datovanými 4. 3. 1996 resp. též 26. 3. 1977 vyzval žalované k zaplacení (§ 563
obč. zák.). Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku
odvolacího soudu, případně též na něm závislé výroky, a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
První dva žalovaní, kteří se vyjádřili k dovolání, navrhli odmítnutí
případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podal žalobce v otevřené lhůtě a
prostřednictvím kvalifikované osoby; poté dospěl k závěru, že dovolání je - při
konformitě rozsudků nižších instancí – jak přípustné pro zásadní právní význam
napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (posouzení pro
věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem), tak i následně důvodné
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pro nesprávné právní posouzení věci.
Podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla
podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a
stanovená postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1
uvedeného zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu,
nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému
ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (nyní ministerstvu
financí) rozdíl mezi stanovenou cenou a náhradou podle § 14 odst. 1. V nyní
posuzované věci se oprávněné osoby rozhodly pro vydání věci a vznikla jim
povinnost uhradit rozdíl za zhodnocení nemovitosti.
Podle § 19a odst. 3 téhož zákona stanoví tento rozdíl vyčíslený v
penězích příslušné ministerstvo s tím, že současně určí lhůtu k jejímu
zaplacení; to i v případech, kdy již došlo k vydání nemovitosti.
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.2004, sp.zn. 28 Cdo
1659/2003 (a nejen v něm, též např. i v nálezu Ústavního soudu citovaném
samotným odvolacím soudem) se vychází z interpretačního předpokladu, že zákon
č. 403/1990 Sb. jako restituční je lex specialis vůči občanskému zákoníku; nemá-
li tento zákon v § 10 odst. 3 či v § 19a odst. 3 stanovenu lhůtu pro uplatnění
nároku na úhradu za zhodnocení stavby oprávněnými osobami (a oprávnění stanovit
tuto lhůtu nebylo ministerstvem využito tak, že by byl výslovně určen den
splatnosti), pak je třeba aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku.
V posuzované věci to v intencích shora citovaného judikátu znamená, že
obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. počala běžet prvním dnem
poté, co byli žalovaní podle § 563 obč. zák. o plnění žalobcem požádáni, tedy
po dni 4.3.1996 (resp. po doručení této žádosti či výzvy). Podal-li proto
žalobce žalobu vůči všem žalovaným s účinky zahájení řízení dne 2.3.1999,
učinil tak v každém případě včas a jeho nárok není (přes námitku vznesenou
prvním, třetí a šestým ze žalovaných) promlčen.
Aplikační a interpretační pochybení obou instancí je tím více
zarážející, že zejména druhé instanci byla známa relevantní judikatura
Ústavního i Nejvyššího soudu. I když z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, nebo z
§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, eventuálně z § 226
o.s.ř., nelze explicitně dovodit nástup precedenčního systému soudního
rozhodování, je zcela samozřejmé, že soud nižší instance respektuje v zájmu
jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování právní názor soudu vyššího stupně.
Měl by tak učinit tím spíše, když skutkové okolnosti projednávané věci
nevykazují jakékoli distinkce, jež by snad použití již zavedeného způsobu
interpretace zpochybňovaly (srov. též kritéria odchylky od konstantní
judikatury podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS
470/97, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 16 pod č. 163).
Z uvedených důvodů dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc
vrátil v rozsahu vymezeném ve výroku svého rozsudku soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.). Rozsah kasace je dán jednak již
pravomocně stanovenou povinností k zaplacení (podle všeho v odpovídající výši)
podílů podle stavu při vydání věci čtvrté a pátému žalovanému, jakož i
skutečností, že druhá žalovaná nabyla věc až následně (nestalo se tak ani při
jejím vydání, ani děděním, jež zde má též právní význam) a nemůže být tedy
osobou patřící do okruhu podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.
V dalším průběhu řízení, při němž budou soudy nižších instancí i
formálně vázány právním názorem dovolacího soudu, bude nárok žalobce posouzen v
intencích stávajícího výkladu zejména § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve
vztahu k děleně odpovědným žalovaným (zákon solidaritu nestanoví), přičemž
východiskem rozhodným pro výši v úvahu přicházejícího plnění bude relevantní
znalecký posudek.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc. , v.r.
předseda senátu