do 5143/2017-91
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické ve Veselí,
se sídlem ve Veselí 21, IČ 433 80 611, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou,
advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, za účasti Lesů České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96
451, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 35 C 18/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 7. června 2017, č. j. 1 Co 83/2016-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 35 C 18/2016-44, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu účastník řízení vydal ve výroku
specifikované pozemky v k. ú. P. u S. (výrok I.), a žalobci uložil povinnost
zaplatit účastníku řízení na náhradě nákladů řízení částku 1.353,50 Kč (výrok
II.). O nevydání předmětných pozemků žalobci předtím rozhodl Státní pozemkový
úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016,
č. j. SPU 064658/2016/520100/Krška/R5264, z důvodu, že návrh na jejich vydání
byl u tohoto správního orgánu podán opožděně; zjistil totiž, že výzva k jejich
vydání byla povinné osobě doručena dne 5. 6. 2013, že k uzavření dohody nedošlo
a že návrh podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu
Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“), byl žalobcem podán až dne 15. 12. 2014, tj. po uplynutí zákonem
stanovené lhůty. Soud prvního stupně v řízení podle části páté občanského
soudního řádu, v němž žalobce tvrdil, že rozhodnutím správního orgánu byl
dotčen na svých právech, a nesouhlasil s tím, že lhůta pro podání návrhu podle
§ 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou prekluzivní, nýbrž lhůtou
pořádkovou, poukázal na to, že lhůta podle tohoto ustanovení je jako lhůta
prekluzivní chápána i doktrinálně v komentářové literatuře (Jäger, P.,
Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Wolters Kluwer, dostupný v systému ASPI), že tento
názor odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS
81/97, v němž byla obdobná lhůta podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
označena za lhůtu propadnou, přičemž správnost tohoto názoru byla potvrzena
stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS - st.
7/98, s nímž koresponduje i judikatura Nejvyššího soudu [rozhodnutí ze dne 27.
11. 1997 (správně 1998), sp. zn. 2 Cdon 316/96], a že ve vztahu k charakteru
lhůty podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. není důvodu se od takovéhoto
pojetí odklánět, neboť koncepce lhůt dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. a
dle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je plně srovnatelná (obě lhůty se shodně
týkají podání návrhu k orgánu veřejné moci za účelem vydání autoritativního
rozhodnutí poté, co nedošlo k dobrovolnému uzavření dohody o vydání věci na
základě výzvy oprávněné osoby, bez explicitní zmínky o prekluzivní povaze
lhůty); „odlišný přístup by vedl k nelegitimní nerovnosti mezi osobami
oprávněnými podle zákona č. 428/2012 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Dále
soud podotkl, že „i kdyby se u § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. přes výše
uvedené skutečně nejednalo o lhůtu prekluzivní, nemohlo by se ani tehdy jednat
o lhůtu pořádkovou, ale o lhůtu promlčecí“, a že účastník řízení se zmeškání
této lhůty žalobcem dovolal, a soud by byl proto povinen k promlčení
přihlédnout.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1
Co 83/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit dalšímu účastníku řízení na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 2.583,- Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právními závěry, zejména s tím, že je zapotřebí analogicky vycházet z
rozhodnutí Ústavního soudu citovaných soudem prvního stupně, jelikož není žádný
důvod činit rozdíl v zákonné úpravě lhůt v obou zmiňovaných zákonech, neboť
koncepce lhůt v nich uvedených je shodná až na jejich délku a plně srovnatelná,
založená na stejných principech. Uzavřel, že v žádném případě nemůže jít o
lhůtu pořádkovou, neboť v takovém případě by bylo možno podat návrh k
pozemkovému úřadu kdykoliv, což odporuje zcela zásadně principu právní jistoty,
přičemž takováto úprava rozhodně nebyla ani úmyslem zákonodárce, a že i kdyby
nešlo o lhůtu prekluzivní, nemohlo se jednat o jinou lhůtu než o lhůtu
promlčecí, přičemž promlčení bylo účastníkem řízení namítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (jež dle svého obsahu
směřuje proti jeho výroku I.), jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „jaký je charakter
lhůty podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. (zda se jedná o lhůtu
prekluzivní, promlčecí či pořádkovou)“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že se jedná o lhůtu prekluzivní, a namítá, že na posouzení
charakteru této lhůty nelze bez dalšího vztáhnout závěry učiněné Ústavním
soudem ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., který byl přijat v jiné době a za
jiné situace, a že tyto závěry nelze aplikovat ani analogicky. Poukazuje na to,
že i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v § 583 stanovil, že k zániku
práva (prekluzi) dochází jen v případech v zákoně uvedených a že tuto zásadu
ještě posílil zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle jehož § 654 odst. 1
platí, že „nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech
stanovených zákonem výslovně“; „tendence je tedy“ - podle dovolatele - „taková,
že k zániku práva (prekluzi) může dojít jen v případech v zákoně výslovně
stanovených, čehož si byl zákonodárce patrně vědom, když v určitých případech
(§ 9 odst. 1, § 10 odst. 1, § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně
uvedl, že v důsledku nedodržení lhůty nárok zanikne“. Závěry Ústavního soudu ve
vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., nelze podle něj použít i proto, že v tomto
zákoně zánik práva uplynutím lhůty upraven nebyl, a tudíž bylo možné charakter
lhůty v § 5 odst. 4 tohoto zákona dovozovat jen výkladem. Zákon č. 428/2012 Sb.
však v citovaných ustanoveních zánik práva v důsledku uplynutí lhůty upravuje
výslovně. Dovolatel je tedy přesvědčen, že pokud je v zákoně výslovně uvedeno,
že v některých případech právo uplynutím lhůty zaniká, nelze výkladem tento
zánik práva dovozovat v případech jiných, které výslovně uvedeny nejsou, a že
lhůta podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být posuzována ani jako
promlčecí, protože to zákon nestanoví. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně „k novému projednání a
rozhodnutí“.
Účastník řízení se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek
II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o.
s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, a to charakteru lhůty stanovené v § 9 odst. 6 zákona č.
428/2012 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku o věci
samé není opodstatněné.
Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba písemně
vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Podle odst. 2 věty
první tohoto ustanovení povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou
dohodu o vydání zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy,
pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 11). Nedojde-li mezi oprávněnou osobou a
povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na
základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad;
návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky
řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba (odst. 6).
V Důvodové zprávě k zákonu č. 428/2012 Sb. se k § 9 odst. 6 uvádí pouze tolik,
že pokud k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti nedojde, rozhodne na
návrh oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze
podat do 6 měsíců od uplynutí lhůty k uzavření dohody.
Odborná literatura (Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha,
2015, dostupný též v systému ASPI) k § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. uvádí,
že „je-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou spor či nejasnost ohledně
uplatněného nároku, nebude pravděpodobně dohoda o vydání zemědělské nemovitosti
vůbec uzavřena. Oprávněná osoba však má v těchto případech možnost podat návrh
na vydání zemědělské nemovitosti u pozemkového úřadu. Návrh musí být podán ve
lhůtě 6 měsíců ode dne uplynutí lhůty pro uzavření dohody podle odstavce 2.
Tato lhůta je prekluzivní (srov. IV. ÚS 81/97 ze dne 26. 10. 1998). Účastníky
řízení jsou pouze oprávněná osoba a povinná osoba.“
Ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS
81/97, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp.
zn. I. ÚS 54/97, rozhodlo plénum Ústavního soudu stanoviskem ze dne 20. 10.
1998, sp. zn. Pl.ÚS-st.7/98, podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, tak, že lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, je lhůtou propadnou. V odůvodnění tohoto
stanoviska se uvádí: „Plénum Ústavního soudu České republiky, jemuž byla tato
otázka předložena čtvrtým senátem k posouzení podle ustanovení § 23 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má za to, že zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je právním
předpisem, který i ve vztahu k občanskému zákoníku má zcela specifickou povahu,
když kupř. ponechává stranou a eliminuje typické občanskoprávní instituty, jako
dědění, vydržení, a navíc i tam, kde obsahuje instituty pojmově shodné s
instituty občanského zákoníku (tíseň apod.), při výkladu těchto institutů
předpokládá překročení jejich ryze občanskoprávního rámce. Nezbytnost
specifické povahy tohoto restitučního předpisu je dána účelem, který tento
předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z
období let 1948 -1989, kteréhožto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by
uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce.
Tendenci zmíněného restitučního předpisu "zprůchodnit" cestu ke zmírnění
následků křivd odpovídá však na druhé straně zjevná tendence vymezit pro
uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení § 5 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle
odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku, je
tedy podle názoru čtvrtého senátu Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že
učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila
pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Svou povahou je tedy
lhůta uvedená v citovaném ustanovení lhůtou propadnou. Skutečnost, že
zákonodárce v ustanovení § 5 odst. 2 zákona výslovně vyvodil ze skutečnosti, že
oprávněná osoba osobu povinnou nevyzve ve lhůtě 6 měsíců k vydání věci, zánik
nároku, má své jádro a kořeny v tom, že existence včas podané výzvy zde byla
posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu. Jinými
slovy, zákonodárce v citovaném ustanovení pouze výslovně podmiňuje uplatnění
nároku u soudu faktem předchozí výzvy, aniž by tím cokoli relevantně vypovídal
o povaze lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 316/96, dospěl
k těmto závěrům: 1) „Pokud ustanovení hmotněprávního předpisu, v němž není
zmíněno promlčení, stanoví, že určitý nárok lze uplatnit u soudu jen do
určitého dne (v určité lhůtě), jde o lhůtu propadnou. V takovém ustanovení
nemusí být výslovně uvedeno, že jinak právo zanikne“. 2) „Lhůta uvedená v § 5
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lhůtou
propadnou“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále mimo jiné uvádí, že může-li
(tedy) oprávněná osoba podat žalobu v zákonem pevně stanovené lhůtě a neučiní-
li tak, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této
skutečnosti její právo zaniklo. Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že lhůta
uvedená v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou propadnou, i když to v
tomto ustanovení není vyjádřeno, tak jako v § 5 odst. 2 téhož zákona. Lze mít
za to, že zmiňovanými ustanoveními zákon vyjadřoval zájem na potřebné právní
jistotě (mimo jiné i z důvodu privatizace) v majetkových vztazích. Proto se lze
domnívat, že neuvažoval o promlčení, jehož uplatnění námitkou je závislé na
vůli povinné osoby“.
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i při posouzení lhůty uvedené v § 5
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994
Sb., ve spojení s Čl. II bodem č. 3. zákona č. 116/1994 Sb. (k tomu srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 23 Cdo 2004/98, či ze
dne 20. 4. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1116/98).
Shodnou otázku posuzoval Nejvyšší soud též ve vztahu k § 13 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (jež je konstruováno obdobně), v
rozsudku ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1348/96, uveřejněném pod č.
50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v odůvodnění uvedl: „Při
posuzování charakteru lhůty, upravené v § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je
třeba vyjít z jazykového i logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li
zákon, že účastníci právního vztahu mohou své nároky uplatnit v určité lhůtě,
je třeba dovodit, že po uplynutí této lhůty je již uplatnit nemohou (argumentum
a contrario). Pokud tedy oprávněné osoby neuplatní své nároky vůči těm, jimž
byla nemovitost vydána, ve lhůtě stanovené zákonem (§ 13 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb.), již své nároky uplatnit nemohou; jinak řečeno, tyto nároky
zanikly. Z toho vyplývá, že lhůta pro uplatnění nároků, uvedená v § 13 odst. 2
citovaného zákona, je lhůtou propadnou (prekluzívní), neboť právo žádat vydání
nemovitosti jejím marným uplynutím zanikne. Vzhledem k tomu, že zákon č.
229/1991 Sb. nemá o lhůtách zvláštní ustanovení, je třeba též přihlédnout k
předpisu obecnému, jímž je občanský zákoník. Podle § 583 obč. zák. k zániku
práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v
zákoně uvedených. Zákon zpravidla vyjadřuje skutečnost, že lhůta je
prekluzívní, dodatkem „jinak právo zanikne“; nelze však vyloučit ani jiné
slovní vyjádření (viz § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Je též třeba
přihlédnout k tomu, že lhůty upravené v tomto zákoně (a ostatně i lhůty v
dalších restitučních předpisech), jsou obecně konstruovány jako lhůty propadné.
Proto dovolací soud zaujal stanovisko, že lhůta upravená v § 13 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb. je lhůtou propadnou.“
V rozsudku ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1053/98, dále Nejvyšší soud
vyslovil právní závěr, podle nějž „stejně jako v případech dob podle § 13 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle § 5 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani posouzení doby
stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991
Sb., jakožto doby prekluzívní nepřekáží, že není výslovně uvedeno, že jejím
marným uplynutím restituční nárok podle § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění
zákona č. 247/1991 Sb., zanikne“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak uvádí,
že odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS-
st.7/98, obsahuje i odpověď (již nemá Nejvyšší soud důvod nesdílet) na
dovolatelův argument…zvláštním účelem restitučních předpisů“.
Zákon č. 428/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (kromě § 13), je
předpisem restitučním, jehož účelem je zmírnění některých majetkových křivd,
které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem,
které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi
a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen
„registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do
1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi
státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi (srov. § 1 tohoto
zákona); je předpisem občanskoprávním (hmotněprávním, nikoliv procesněprávním)
a poměr mezi ním a občanským zákoníkem (zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2013) je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému (lex
specialis - lex generalis).
Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014,
platí, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují
všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními
právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Při posuzování charakteru lhůty upravené v § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. k
uplatnění nároku u pozemkového úřadu na vydání zemědělských nemovitostí,
jakožto lhůty hmotněprávní (upravené v předpisu práva hmotného), je zapotřebí
vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v
konkrétním ustanovení, jak je tomu i v případě citovaného ustanovení, že
oprávněná osoba může své nároky uplatnit u pozemkového úřadu v určité lhůtě,
lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již
své nároky s úspěchem uplatnit nemůže (adresovaný projev musí adresátovi v
poslední den lhůty dojít). Jestliže tedy nárok založený § 9 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené v § 9 odst. 6 tohoto
restitučního zákona, nemůže jej oprávněná osoba po marném uplynutí stanovené
lhůty již u pozemkového úřadu úspěšně uplatnit. Nelze proto než dovozovat, že
lhůta stanovená pro uplatnění nároků u pozemkového úřadu v 9 odst. 6 zákona č.
428/2012 Sb. je prekluzivní (propadná). Právo dožadovat se vydání věcí podle
tohoto ustanovení tak jejím marným uplynutím zanikne. Jiný závěr nevyplývá ani
z § 583 obč. zák., z něhož lze při absenci příslušné úpravy v restitučním
zákoně vycházet. Podle tohoto ustanovení k zániku práva proto, že nebylo ve
stanovené lhůtě uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. Byť
zákon zpravidla vyjadřuje skutečnost, že jde o dobu prekluzivní dovětkem „jinak
právo zanikne“, v konkrétním případě nelze vyloučit ani jiné slovní vyjádření,
jak je tomu právě v případě § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. (stejně jako v
případě § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 5
odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 3 odst. 2
zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb.).
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že lhůta podle §
9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž
uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u
pozemkového úřadu zaniká. Tím je zcela vyloučen nesprávný názor dovolatele
namítajícího, že lhůta stanovená v tomto ustanovení je (jen) lhůtou pořádkovou.
V projednávané věci bylo již v řízení u správního orgánu, jakož i v řízení před
soudem prvního stupně, zjištěno, že žalobce vyzval povinnou osobou (účastníka
řízení) k vydání označených pozemků ve lhůtě uvedené v § 9 odst. 1 větě první
zákona č. 428/2012 Sb. (běžící od 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014 - § 122 odst. 2 a 3
obč. zák.) dne 5. 6. 2013 a že k uzavření dohody mezi nimi ve lhůtě 6 měsíců
ode dne doručení výzvy stanovené v § 9 odst. 2 větě první tohoto ustanovení
nedošlo (tato lhůta k uzavření dohody o vydání zemědělských nemovitostí podle §
9 odst. 2 věty první tohoto ustanovení běžela v daném případě od 5. 6. 2013 do
čtvrtka 5. 12. 2013 - srov. § 122 odst. 2 obč. zák.). Lhůta 6 měsíců k podání
návrhu žalobce na vydání předmětných pozemků u pozemkového úřadu podle § 9
odst. 6 citovaného zákona, běžící po uplynutí lhůty podle odstavce 2 tohoto
ustanovení, pak běžela od 5. 12. 2013 do 5. 6. 2014, což byl čtvrtek. Jestliže
žalobce podal návrh u pozemkového úřadu až dne 15. 12. 2014, stalo se tak po
uplynutí zákonem určené šestiměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůty a jeho
právo tak zaniklo.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé v řešení otázky, pro
niž je dovolání přípustné, správný a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem
namítáno), že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele,
jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
účastníkovi řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem, přičemž však účastník řízení nedoložil výši svých hotových
výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II
bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu