U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1,
proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C
191/2003 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, zastoupeného JUDr.
Miroslavem Janstou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. J. T.,
zastoupeného JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Kloboučnická
22, 2. H. T., zastoupené Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem, 110 00 Praha 1,
Týnský dvůr 637/7, 3. Městské části Praha 17, 160 00 Praha 6 - Řepy, Žalanského
291/12b, 4. Státního statku hl. m. Prahy /v likvidaci/, IČ 0006 4092,
zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou, 100 00 Praha 10, Turnovského
497/2, a 5. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení
vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb.) takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy, podané u soudu 30. 9. 2003, bylo
rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C
191/2003-208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobce domáhajícího se, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ
2941/92/3 (ve výroku označeném I.), a to tak, že by bylo určeno, že J. T. a H.
T. nejsou spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku parc. č. 1234/74 (o
výměře 7291 m2), parc. č. 1234/73 (o výměře 339 m2) a parc. č. 1234/72 (o
výměře 656 m2), vedených na listech vlastnictví č. 82, 329 a 925 pro
katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha) u Katastrálního úřadu
Praha-město. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto, že se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha z 15. 6. 2003, č. j. PÚ 2941/92/3 (ve výroku označeném I.) jen tak,
že J. T. a H. T. nejsou vlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku
parc. č. 1234/52 (o výměře 37 m2), vedeného na listech vlastnictví 82, 329 a
925 pro katastrální území Ř. (obec Hlavní město Praha). Žalobci a vedlejšímu
účastníku řízení na straně žalobce (IROP, inženýrská a realitní organizace
Praha, 110 00 Praha 1, V Jámě 12) bylo uloženo zaplatit účastníku řízení J. T.
na náhradu nákladů řízení 7.475,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobci a již uvedenému dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně
žalobce bylo uloženo zaplatit účastnici řízení H. T. na náhradu nákladů řízení
7.854,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo uloženo žalobci a
dřívějšímu vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce zaplatit účastníku
řízení Státnímu statku hl. m. Prahy (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení
8.270,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo ještě i rozhodnuto, že ve
vztahu mezi žalobcem, dřívějším vedlejším účastníkem řízení IROP a účastníky
řízení Městskou částí Praha 17 a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobce Hlavního města Prahy a dřívějšího vedlejšího účastníka
řízení na straně žalobce IROPu, inženýrské a realitní organizace Praha, proti
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského
soudu v Praze z 24. 4. 2008, sp. zn. 24 Co 448/2007. Tímto rozsudkem odvolacího
soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 2. 2007, č. j. 11 C
191/2003-208, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výrocích o
nákladech řízení (označených III., V. a VI.) a tím, že „nedotčen zůstává“ výrok
uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označený II.) o částečném nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 15. 6. 2003, č.
j. PÚ 2941/92/3.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláními napadený výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního
stupně ve věci a výroky o nákladech řízení (označené III., IV., V. a VI.) podle
ustanovení § 212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání nejsou
důvodná.
Odvolací soud poukazoval také na to, že v této právní věci podal původně žalobu
IROP, inženýrská a realitní organizace Praha, jehož právním nástupcem je nyní
Hlavní město Praha. Podle názoru dovolatele Hlavního města Prahy pozemky tu
přešly do vlastnictví státu „za účelem výstavby sídliště Ř.; na tuto stavbu
bylo vydáno stavební povolení a stavba byla zkolaudována; ve stavebním povolení
je jako jeden z povolených objektů uvedeno i parkoviště; stavby na sporných
pozemcích jsou trvalého charakteru; parkoviště se stavbou sídlištních
nadzemních objektů bezprostředně souvisí a je nutné k provozu uvedených staveb;
parkoviště je na pozemku parc. č. 1234/74; na pozemku parc. č. 1234/72 je nyní
ještě umístěna vrátnice a vstupní prostor do kolektoru a na pozemku parc. č.
1234/73 se nachází technická vybavenost /sušáky a klepadlo/“.
Odvolací soud konstatoval, že v daném případě zůstala mezi účastníky řízení
spornou otázka, zda vydání pozemků, uvedených v žalobě žalobce, brání jejich
zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru v daném případě, že pozemky,
o něž jde v tomto řízení, na kterých se nachází parkoviště, sušáky a klepadla,
dočasná stavba vrátnice, montážní a nouzový vstup do kolektoru (dočasné
stavby), nelze z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb. považovat za zastavěné; není tu tedy překážka, která by bránila vydání
pozemků. Podle názoru odvolacího soudu tu vydáním pozemků oprávněným osobám
„nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter
pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem a vydáním
pozemků tu dochází pouze ke změně vlastníka, který je ovšem územním plánem
vázán“.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech
řízení); výrok rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláním,
zůstal nedotčen (§ 206 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1, § 245 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 5. 2008 doručen advokátu, který žalující
Hlavní město Prahu v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele
bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 7. 2008, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především uváděl, že „nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
parkoviště nebrání vydání předmětných pozemků, když nejde o samostatnou stavbu
ve smyslu občanského práva“. Je toho názoru, že na místní komunikaci (srov. i
přílohu k vyhlášce č. 26/2007 Sb.) je třeba pohlížet jako na samostatný předmět
občanskoprávních vztahů. V daném případě jde o parkoviště jakožto stavbu místní
komunikace, spojenou se zemí pevným základem, takže tu jde o stavbu ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; jde nepochybně o
stavbu, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků. Tento zastavěný
pozemek (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.)
bezprostředně souvisí s okolní zástavbou sídliště a je nezbytně nutný k provozu
sídliště.
Dovolatel je přesvědčen, že všechny pozemky, o něž jde v tomto řízení, plní
svou konkrétní funkci v rámci sídliště Ř. a jsou pro provoz a fungování
uvedeného sídliště naprosto nezbytné; ve smyslu ustanovení vyhlášek č. 83/1976
Sb., o technických požadavcích na výstavbu, a nyní vyhlášky č. 137/1998 Sb., o
obecných technických požadavcích na výstavbu, byly tu i v daném případě na
sídlišti v Ř. zřizovány odstavné a parkovací plochy v kapacitě odpovídající
potřebám obytné zóny a výhledovému stupni motorizace. Obytný soubor sídliště Ř.
spočíval ve vystavění příslušných bytových domů, a to s odpovídajícími
obslužnými objekty, technickou vybaveností, parkovišti apod., které jsou s
provozem sídliště funkčně spojeny. Je tu tedy, podle názoru dovolatele, dána
proporcionalita mezi omezením restitučního nároku oprávněných osob na vydání
původních pozemků s prosazením veřejného zájmu, týkajících se vlastnických
poměrů v sídlišti Ř. Toto sídliště tvoří jeden funkční celek, v němž každý
pozemek plní svou konkrétní funkci v rámci sídliště a je nezbytným pro provoz
tohoto sídliště.
Ohledně pozemku parc. č. 1234/74 v katastrálním území Ř. dovolatel ještě
dodával, že je přesvědčen o tom, že na něm zřízené parkoviště je místní
komunikací, jejímž vlastníkem může být pouze obec, na jejímž území se tato
místní komunikace nachází.
Ve vyjádření účastníka řízení J. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy
bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo
zdůrazněno, že v daném případě pouze na pozemku parc. č. 1234/52 v katastrálním
území Ř. stojí trafostanice (na pozemku o výměře 37 m2). Dále bylo ve vyjádření
zdůrazněno, že ani na Pozemkovém úřadu Praha, ani na Magistrátu hlavního města
Prahy, ani na místním stavebním úřadu a ani na výstavbě sídlišť (VHMP) se
nenachází stavební povolení, a to ani pro stavbu parkoviště na pozemcích,
ohledně nichž je v této právní věci uplatňován nárok na jejich vydání; na
žádném z plánů sídliště není pozemek parc. č. 1234/74 a parc. č. 1234/73
označen jako parkoviště. Kolaudační rozhodnutí, o němž se v průběhu řízení
zmiňoval žalobce, se vztahuje na úplně jiný pozemek (úplně jiné pozemky) v
sídlišti Řepy. Sporné pozemky, o něž jde v tomto řízení, se nenacházejí
uprostřed sídlištní zástavby, jak tvrdí dovolatel; za těmito pozemky jsou dosud
volné louky, které rodině T. nebyly vůbec vydány (to vyplynulo i z
fotodokumentace, kterou si soud v tomto řízení vyžádal).
Ve vyjádření účastnice řízení H. T. k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy
bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, protože
tu nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. V této právní věci nejde o
řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. Účastnice řízení H. T. pokládá za nesprávné právní posouzení právní
povahy a právních důsledků zřízení parkoviště, jež tu je pouze zpevněnou
plochou; takové parkoviště „není možné považovat za stavbu z hlediska zákona o
půdě“; výklad pojmů z restitučních předpisů nelze podřizovat pojmům obsaženým
např. ve stavebních předpisech. V žádném případě nelze ohledně pozemků, o něž
jde v tomto případě, dovozovat jejich nepostradatelnost pro provoz sídliště.
Účastník tohoto řízení Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání
dovolatele uváděl, že ze strany pozemkového úřadu došlo tu k rozhodnutí o
vydání pozemků v plném souladu s ustanovením § 32 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení, za jehož účinnosti bylo rozhodnutí vydáno; i z tohoto hlediska
je tedy dovolání dovolatele nedůvodné.
Městská část Praha 17, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k
dovolání dovolatele měla za to, že toto dovolání je důvodné a je proto na místě
zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jež byly vydány v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 191/2003.
Dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 191/2003
Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 4. 2008
(sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku,
která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem
napadeným dovoláním, právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu, nebo že by svým rozsudkem řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Toto ustanovení se
projednávané právní věci nepochybně týkalo a účastníci řízení na ně také v
průběhu řízení poukazovali. Odvolací soud tu aplikoval ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu i s ustanovením § 250j občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu dospěje-li soud v řízení o
věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, k závěru, že správní orgán
rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně, žalobu zamítne.
Podle ustanovení § 250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o
sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní
orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek tu nahrazuje rozhodnutí
správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento
následek musí být uveden ve výroku rozsudku.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
nelze oprávněné osobě (podle tohoto zákona) vydat pozemky nebo jejich části
také v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou,
nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu
stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou
změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11
odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující pouze to, zda stavba
brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nikoli její velikost a hodnota
stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č.
73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod č.
123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo: Vůdčím principem při
výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. musí být vždy
účel restitučního zákona; při jeho výkladu je zásadně nutno preferovat vydání
původního pozemku či původních pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud
to zákon nevylučuje. Zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v první řadě ten cíl, aby
byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li
beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v § 11,
pozemky vydat nelze. Zastavěnou část pozemku, pro jejíž zastavěnost pozemek
nelze vydat, se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to
zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v
jednotlivém případě zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu ČR nelze
totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzívně. V restitučních věcech
zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště nelze považovat za stavbu bránící
vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle zákona č. 229/1991 Sb. lze
oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící
zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně-
technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona (stavba dočasná, jednoduchá, drobná, movitá a stavba umístěná
pod povrchem země).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č.
96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto
právní závěry: Institut překážek ve vydávání nemovitostí podle § 11 zákona č.
229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Pojmy a
instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to,
aby byl v maximální míře dosažen jejich účel a rovněž s ohledem na to, že
předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou
povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních
předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či
odvětvích (např. práva stavebního).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména
hmotněprávních) i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury
soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i
z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě,
nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém
rozsudku z 24. 4. 2008 (sp. zn. 24 Co 448/2007 Městského soudu v Praze), v němž
měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž závěry z judikatury
soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy
vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem
z 24. 4. 2008 ani právní otázka. která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož
právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný (stejně jako Městská část Praha 17
se svým návrhem ve vyjádření k dovolání dovolatele) a pokud jde o náklady
vynaložené účastníky řízení J. T. a H. T. na vyjádření k dovolání dovolatele,
použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího
nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a
náhradu těchto nákladů uvedeným účastníkům řízení nepřiznal. Dovolací soud tu
přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněných
vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo
těmito účastníky řízení uplatněno a uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu