Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání je patrna z odlišnosti rozsudků obou nižších instancí (§ 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.). Vylíčené dovolací důvody obsahově odpovídaly ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Podle znění § 3 odst. 1 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb. po
zrušujících úpravách části § 5, provedených nálezem Ústavního soudu č. 164/1994
Sb., musely též nově oprávněné osoby (mezi které se počítala žalobkyně)
splňovat všechny restituční podmínky k rozhodnému datu účinnosti zákona č.
87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991. Výjimkou, jež byla citovaným nálezem vypuštěna
jako diskriminační z textu zákona, byla podmínka trvalého pobytu v ČR (srov.
rozsudek NS ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1368/97, publikovaný jako R
31/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně, jak patrno z
celého průběhu řízení, musela ze zbylých restitučních podmínek prokazovat
jedinou zpochybněnou – své státní občanství ČR (dříve ČSFR) k datu 1. 4. 1991.
Žalobkyně prokázala existenci osvědčení o státním občanství,
vydaného jí dne 31. 10. 1995. Toto osvědčení je zajisté veřejnou listinou ve
smyslu § 134 o. s. ř., domněnku jeho správnosti resp. splnění podmínek pro jeho
vydání však lze na základě skutkových zjištění ve věci učiněných vyvrátit,
postup pro jeho vydání není stanoven a účinky vydání tohoto osvědčení jsou
deklaratorní, nikoli konstitutivní (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.
1995, sp. zn. III. ÚS 29/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 77; podrobněji
též Černý, Valášek: České státní občanství, Linde, Praha 1996, str. 143 a
násl.). Dovolací soud tu byl navíc podle § 243a o. s. ř. (a jeho výkladu) vázán
skutkovým základem věci zjištěným odvolacím soudem, z něhož vyplývá, že nebyly
zjištěny skutečnosti svědčící pro existenci státního občanství žalobkyně k
rozhodnému datu 1. 4. 1991, tedy k datu časově předcházejícímu vydání zmíněného
osvědčení.
Žalobkyně jako dovolatelka brojila mj. proti nepřiměřenému co
do restrikce zhodnocení sporných skutečností a jejich právnímu posouzení,
přesunu důkazního břemene na svou osobu, vedoucímu podle ní k diskriminačním
důsledkům. Citovala nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS
485/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 14, č. 81), jenž nepochybně – v obecné
argumentační rovině – velí k extenzi skutkových zjištění i výkladu zákona ve
prospěch restituentů, byť z nich důkazní břemeno stran sporných skutečností
nelze zcela sejmout.
Dovolací soud však není toho názoru, že by tu, konkrétně při
svém právním posouzení nižšími instancemi zjištěných skutečností, vybočil z
naznačených mezí ústavní konformity.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu po právní stránce
především pochybení při kvalifikaci důsledků plynoucích z dřívějšího zákona č.
102/1947 Sb. resp. jeho ustanovení § 2 odst. 1, v relaci k jí tvrzenému
zachovanému státnímu občanství. Na podporu svých námitek popsala následný
právní vývoj úpravy státního občanství žen vdaných za cizího státního
příslušníka, jenž podle ní vedl k odstranění diskriminace těchto žen cestou
paušálního zachování jejich státního občanství před sňatkem a tím i k vyvrácení
právních závěrů odvolacího soudu v nyní posuzované věci.
Právní rozbor provedený dovolatelkou však není úplný.
Dovolatelce lze přisvědčit, že administrativní postup, podle
něhož musela pro zachování svého čs. státního občanství do tří měsíců od
sňatku žádat tehdejší národní výbor o vydání rozhodnutí o ponechání svého čs.
občanství, může být s dnešním odstupem považován, s ohledem na tehdejší
politické podmínky, za přinejmenším obtížně realizovatelný (viz též
dovolatelčino tvrzení o jejím zaslání formuláře do Československa, bez
vědomosti o dalším postupu a bez nalezení správního spisu). Obdobný postup byl
v té době požadován i v později vydaném zákoně č. 194/1949 Sb., o nabývání a
pozbývání státního občanství, a sice v jeho § 5; pouze pro administrativní
postup (žádost) v cizině provdané (rozuměno za cizího státního občana) ženy
byla stanovena delší šestiměsíční lhůta od uzavření manželství.
V roce 1957 ovšem došlo, jak ostatně v dovolání avizováno, k
přijetí newyorské Úmluvy o státním občanství vdaných žen, jejímž byla tehdejší
ČR signatářem a jejíž závazný obsah byl pak pod č. 72/1962 Sb. vyhlášen s
účinností pro čs. území a státní příslušnice. Na text úmluvy však již v roce
1958 reagoval zákon č. 72/1958 Sb., který v zákoně č. 194/1949 Sb. zrušil § 5 o
shora popisovaném administrativním postupu pro zachování státního občanství v
cizině provdané ženy. To však neznamenalo, že by se bez dalšího, ex lege,
považovaly předtím v cizině provdané ženy za čs. státní občanky, jak se snaží s
poukazem na diskriminaci tvrdit dovolatelka. Přechodné ustanovení čl. II zákona
č. 72/1958 Sb. totiž umožňovalo ženám před účinností tohoto zákona provdaným v
cizině, pro případ předchozího nepodání či nevyřízení žádosti o ponechání
státního občanství, aby podaly tuto žádost (poprvé či opětovně) do šesti měsíců
od nabytí účinnosti tohoto zákona. Tímto způsobem byl tedy upraven právní stav
ohledně případné ztráty státního občanství žen v situaci žalobkyně před nabytím
účinnosti zákona č. 72/1958 Sb., později již čs. občanka sňatkem s cizím
státním příslušníkem čs. občanství automaticky neztrácela a také proto nebylo
třeba tuto situaci zmiňovat v zákoně č. 88/1990 Sb. a dalších předpisech, jimiž
se zhojovaly újmy vzniklé pozbytím občanství v době nesvobody. Ve vztahu k
žalobkyni pak nelze než poznamenat, že tedy měla minimálně další možnost od
roku 1958 (viz vyložené důsledky zákona č. 72/1958 Sb.) si čs. státní občanství
zachovat a že navíc existovala alternativa získat státní občanství zpět
udělením podle zákona č. 88/1990 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne
27. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 157/98, Sbírka nálezů a usnesení sv. 21, č. 37) nebo
podle nového státoobčanského českého zákona č. 40/1993 Sb.
Ze všeho řečeného se podává, že právní závěry Nejvyššího
soudu nyní vyslovené podporují závěry odvolacího soudu o tom, že k rozhodnému
dni 1. 4. 1991 dovolatelka nebyla čs. státní občankou a nesplnila tedy podmínku
pro restituci podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; implicite je zřejmé, že
se odvolací soud nedopustil ani žádných pochybení při svém hodnocení skutkových
zjištění – ta měla oporu v provedeném dokazování.
Žádný z obou dovolacích důvodů tak nebyl naplněn, nebylo
shledána ani tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a
dovolací soud proto, pro správnost rozsudku odvolací instance, dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Z ostatních účastníků řízení sice k dovolání podali vyjádření
první dva vedlejší účastníci, Nejvyšší soud tu však poukazuje na odvozený
status vedlejšího účastníka v tomto řízení závislý na procesní diskreci soudu
(R 4/2003) a nepovažuje v nastolených souvislostech zmíněné vyjádření za
nezbytné k uplatnění či obraně práva ve smyslu § 142 odst. 1 a § 243b
odst. 5 o. s. ř. Proto žádnému z účastníků náhradu nákladů tohoto řízení
nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.