28 Cdo 521/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,
v právní věci žalobkyně ing. K. S., zastoupené advokátem, proti žalované R. C.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 773.951,63 Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 7 C 1205/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, č.j. 26 Co
38/2000-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, č.j. 26 Co
38/2000-64, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. června 1999,
č.j. 7 C 1205/98-31, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2000, č.
j. 26 Co 38/2000-64, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17.
června , č. j. 7 C 1205/98-31, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 773.951,63 Kč s úrokem ve výši 17 % počínaje 1.1.1995 do
zaplacení a dále byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení, současně odvolací soud přiznal žalobkyni vůči žalované právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.Ve
věci samé vycházel odvolací soud z toho, že v řízení před soudem prvního stupně
bylo prokázáno, že žalobkyně žalované smlouvou ze dne 18. října 1994, uzavřenou
podle ustanovení § 524 občanského zákoníku ( dále obč. zák.), postoupila svou
restituční pohledávku na náhradu živého a mrtvého inventáře jakož i zásob podle
§ 20 zákona č. 229/1991 Sb., která byla vyčíslena částkou 773.951.63 Kč, kterou
měla jako oprávněná osoba vůči Státnímu statku B. Existence této pohledávky
byla prokázána dohodou o částečném vypořádání restitučního nároku ze dne
15.9.1994, kterou státní statek uzavřel již pouze se žalovanou, přičemž je zde
mimo jiné konstatováno, že oprávněná osoba - paní K. S. se svého nároku zřekla
ve prospěch paní R. C. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 18. října 1994 nevykazuje z hlediska formálních ani
obsahových náležitostí žádné vady, pro které by bylo možno uvažovat byť o její
částečné neplatnosti a o možnosti oddělit dle § 41 obč.zák. část smlouvy
vyjádřené slovy \"při vypořádání společných restitucí\", tak jak učinil soud
prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že určité pochyby o tom, co měly
smluvní strany na mysli vzbuzuje pouze ujednání o lhůtě k plnění k zaplacení
částky 773.951,63 Kč, vyjádřené v postupní smlouvě formulací, že žalovaná tuto
částku uhradí \"nejpozději do konce roku 1994 při vypořádání společných
restitucí\" a za použití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. ji vyložil tak, že
účastnice při uzavírání smlouvy ze dne 18.října 1994 vycházely z předpokladu,
že jejich restituční nároky budou uspokojeny do konce roku 1994. Bez ohledu na
to, že se předpoklad uspokojení restitučních nároků nenaplnil, není tento
dovětek, podle mínění odvolacího soudu, nikterak v rozporu s tím, že vůle
účastnic směřovala k tomu, aby žalovaná plnila právě k termínu do konce roku
1994.Odvolací soud zamítl návrh žalované na připuštění dovolání, neboť v řízení
neshledal žádnou právní otázku zásadního významu.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Důvody
pro přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší
právní otázku zásadního právního významu a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci pokud odvolací soud v souvislosti s interpretací § 35 odst. 2
obč.zák. při výkladu lhůty k plnění uzavřel, že mělo být plněno do konce roku
1994, aniž přihlédl k dalšímu ujednání, v němž doba plnění byla vázána i na
dobu vypořádání společných restitucí, k němuž do dne podání dovolání nedošlo,
přičemž pokud by plnění z postupní smlouvy nebylo vázáno na úplné vypořádání
společných restitucí, neuzavřela by ji, neboť by neměla z čeho plnit. Soudy
obou stupňů navíc nepřihlédly k § 3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práv
a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dále dovolatelka poukázala na
tu skutečnost, že zcela stranou zůstala otázka formy v jaké měla být náhrada
uhrazena, když nebylo ujednáno, že se jedná o platbu v penězích, v důsledku
čehož i přiznání úroků by nebylo v souladu s platným právním řádem. Z výše
uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby před
rozhodnutím o dovolání dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17 přechodných a závěrečných ustanovení hlavy I., části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( 1.1.2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou zastoupenou
advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř.) a že splňuje obsahové i formální náležitosti
stanovené zákonem ( §241 odst. 2 o.s.ř.), se nejdříve zabýval přípustností
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k
nimž dovolací soud za situace, kdy dovolání bylo podáno včas a k tomu
oprávněnou osobou, přihlíží z úřední povinnosti ( § 242 odst. 3 o.s.ř.) a ty v
projednávané věci nebyly dovolatelkou tvrzeny ani nevyplývají z obsahu spisu -
je třeba, je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu jako v
dané věci, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1
písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proto, že přípustnost dovolání
vyslovil na návrh nebo bez návrhu odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku. Jelikož v dané věci odvolací soud zamítl návrh žalované na připuštění
dovolání, který učinila před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, může být
dovolání v dané věci přípustné dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Zákon připouští dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. jen pro řešení závažných
právních otázek , na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho je
nutno dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu (
pomineme-li vady uvedené v§ 237 odst. 1 o.s.ř.) podle tohoto ustanovení jen z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3, písm. d) o.s.ř., tj. z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která nejen v projednávané věci
měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale současně musí mít po právní stránce
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Tak tomu je
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která nebyla judikaturou
vyšších soudů řešena vůbec, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v
rozhodnutí nižších soudů, která byla vyššími přijata a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z
hlediska přípustnosti dovolání a zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí
posoudil právní otázku výkladu právního úkonu dle § 35 odst.2 obč.zák. jinak
než byla řešena v judikatuře vyšších soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24.srpna 1999, sp.zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněné pod č.
7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když při výkladu postupní
smlouvy ze dne 18.října 1994 část ujednání o lhůtě k plnění vyložil tak, že se
projev vůle dostal do rozporu s jazykovým projevem. Dovolací soud proto dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní právní význam a že je proti němu dovolání , které spočívá na
právním důvodu uvedeném v ustanovení § 241 odst. 3, písm. d) o.s.ř., přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3, písm. d) o.s.ř.
může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje
nesprávný právní předpis nebo ustanovení anebo v tom, že použitý právní předpis
nebo ustanovení nesprávně vyloží.
Podstata dovolatelčiných námitek znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím
soudem vysloveného právního závěru, založeného na výkladu ustanovení § 35 odst.
2 obč.zák. o tom, že lhůta k plnění z postupní smlouvy ze dne 18. října 1994
uplynula \" do konce roku 1994\", když ve smlouvě byla lhůta k plnění vyjádřena
slovy \" nejpozději do konce roku 1994 při vypořádání společných restitucí\".
Dovolací soud pak dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci sice správně
aplikoval § 35 odst. 2 obč.zák. ale, že tento nesprávně vyložil, pokud
eliminoval tu část ujednání, v níž je lhůta k plnění vázána i slovy „ při
vypořádání společných restitucí„ a dovodil, že vůle účastnic směřovala pouze k
termínu „do konce roku 1994„, aniž tuto skutečnost řádně zdůvodnil. Takový
závěr je totiž v rozporu s výslovným ujednáním účastnic ve výše uvedené
postupní smlouvě, jež splatnost současně váže i k momentu vypořádání společných
restitucí. Stručně řečeno, jakkoliv je nesporné, že termín splatnosti je vázán
k datu \" do konce roku 1994\", nelze abstrahovat od té části ujednání, v níž
je vyjádřen moment vypořádání společných restitucí.
Z vyloženého je patrno, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, proto jej dovolací soud zrušil ( § 243b
odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.). Protože obdobně je postižen i rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i ten a vrátil mu věc k dalšímu
řízení ( § 243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že jestliže by soud měl pochybnost,
co svým jazykovým projevem účastnice zamýšlely, není vyloučeno doplnění
dokazování, zejména již navrženým výslechem otce účastnic řízení, který
předmětnou smlouvu také sepisoval.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i odvolací soud
závazný ( § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Návrh na odklad vykonatelnosti byl vyčerpán rozhodnutím ve věci samé.
V dalším rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o dosavadních nákladech
řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( § 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o. s. ř.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu