U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing.
Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí
č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, sp. zn. 22
Co 117/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 20 C 704/2007 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí
č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120
00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti žalovaným: 1. Ing. arch. P. S., 2.
MUDr. H. P., 3. Ing. I. P., Dr.Sc., 4. MUDr. J. O., 5. Mgr. H. H., 6. T. H.,
7. J. H., 8. Ing. J. H., a 9. Z. K. N., DiS., zastoupeným Mgr. Janem Arientem,
advokátem, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, Milešovská 2137/12, o učení vlastnického
práva k nemovitostem, za účasti vedlejších účastníků řízení /na straně
žalobce/: Družstva Mikšovského 972, IČ 6186 3599, se sídlem Praha 5,
Mikšovského 972/7, Družstva Mikšovského 973, IČ 6186 3149, se sídlem Praha 5,
Mikšovského 973/5, Družstva Mikšovského 974, IČ 6186 2967, se sídlem Praha 5,
Mikšovského 974/3 a Družstva Mikšovského 820, IČ 61 86 3602, se sídlem Praha 5,
Mikšovského 820/9, zastoupených JUDr. Jiřím Ondrouškem, 110 00 Praha 1,
Senovážné náměstí č. 23), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 704/2007, bylo
rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2011, č.j. 20
C 704/2007-159. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s
návrhem, aby bylo určeno, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem
spoluvlastnického podílu 120/128 pozemků (v žalobě označených a
identifikovaných) v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví 833 u
Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, dále i pozemků zapsaných na listu
vlastnictví 5162 v katastrálním území K., také pozemků zapsaných na listu
vlastnictví 4797 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro Hlavní
město Prahu, a rovněž pozemků zapsaných na listu vlastnictví 1156 pro
katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu. Žalobci a
vedlejším účastníkům řízení /na straně žalobce/ bylo uloženo zaplatit žalovaným
na náhradu nákladů řízení 34.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo
jim také uloženo zaplatit státu na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení
32.875 Kč do tří od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce a vedlejších účastníků řízení /na straně žalobce proti
uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 3. května 2012, sp. zn. 22 Co 117/2012. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2011,
č.j. 20 C 704/2007-159, změněn jen tak, že „povinnost žalobce a vedlejších
účastníků řízení na straně žalobce k náhradě nákladů řízení je společná a
nerozdílná a lhůta ke splnění této povinnosti činí 15 dnů od právní moci
rozsudku“; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také
odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobce a vedlejší účastníci řízení /na jeho
straně/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náklady
odvolacího řízení částku 32.280 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího
soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního
řádu rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které vydání rozsudku
předcházelo, ale podané odvolání neshledal důvodným. Odvolací soud uváděl, že v této posuzované právní věci jde o spor ohledně
určení vlastnictví k nemovitostem proti žalovaným fyzickým osobám, které jsou
zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí na základě dohody o
jejich vydání, uzavřené Bytovým podnikem v Praze 5 (státním podnikem v
likvidaci) na základě uplatněného restitučního nároku. Žalobce v řízení
uplatňoval, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo z majetku státu
do majetku obce podle zákona č. 172/1991 Sb. a že tento přechod vlastnického
práva nebyl vyloučen ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,
tedy tím, zda tu došlo k uplatnění nároku osobou, která je skutečně oprávněnou
osobou z restitučních předpisů. Odvolací soud v daném případě (s odkazem i na právní závěry vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu 28 Cdo 972/2002) vycházel z názoru, že ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
je třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci, k nimž
uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zejména zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.), a to bez zřetele na to, zda splňovala
osoba nárok uplatňující kritéria oprávněné osoby podle těchto zvláštních
předpisů a zda šlo o návrh podle těchto předpisů oprávněný. Okolnosti, že nárok
uplatnila (před účinností zákona č. 172/1991 Sb.) fyzická osoba, že tak učinila
s odkazem na zvláštní předpisy (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle
zvláštních předpisů) a kdy se tak stalo, byly již bez dalšího zřejmé při
uplatnění nároku a zákon č. 172/1991 Sb. pouze se splněním této skutečnosti
spojil vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce. Odvolací
soud ještě dovozoval, že je opodstatněné tvrzení žalovaných, že „pokud by dnes
měli ti, kdož podle zákonů č. 403/199 Sb. a č. 87/1991 Sb. uplatnili státem
odnětí věcí a posléze i podle restitučních předpisů vydání věcí znovu toto
uplatňovat, stala by se jím stejná křivda jako v době jejich předešlého odnětí
a takové rozhodnutí by se míjelo se smyslem a účelem restitučních předpisů“. Odvolací soud tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně
výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 13. srpna 2012 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne
15. října 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
ze dne 3. května 2012 (a případně i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011) a aby věc byla vrácena těmto soudům k dalšímu řízení. Dovolatel má
za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). V dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo zdůrazněno, že v této právní
věci byla řešena právní otázka zásadního významu, a to výklad ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že k
přechodu věcí podle tohoto zákona nedocházelo pouze v případě, pokud nárok
uplatnila oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (o
zmírnění následků některých majetkových křivd) a ustanovení zákona č. 87/1991
Sb. (o mimosoudních rehabilitacích)“, nikoli tedy v případě, že jí věci byly
odňaty jiným způsobem. V daném případě ovšem „v průběhu soudního řízení bylo
prokázáno že předmětné pozemky v katastrálním území K. (obec P. nebyly odňaty
způsobem, který upravoval zákon č. 403/1990 Sb.“. Pokud žalovaní v řízení uváděli, že výzvy k vydání věcí podali podle zákona č. 403/1990 Sb., ale také podle zákona č. 87/1991 Sb. i podle zákona č. 229/1991
Sb.
a že se Bytový podnik v Praze 5 sám „rozhodl vydat pozemky podle zákona č. 403/1990 Sb.“, uváděné tvrzení nebylo nijak podloženo, uváděl dovolatel. Podle
názoru dovolatele se však právní úprava, obsažená v ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 172/1991 Sb., týká jen výzvy k vydání věcí nikoli dohody o vydání
věcí; nedostatek výzvy k vydání věci proto nelze zhojit tím, že byla uzavřena
dohoda o vydání nemovitostí a to i více nemovitostí, než byly uvedeny ve výzvě. Žalovaní si také museli být vědomi tohoto, které pozemky jim byly vyvlastněny a
o jaké pozemky se v době uplatnění restitučních výzev jednal; vyvlastňovací
rozhodnutí byla i uvedena v pozemkových knihách, které byly veřejně přístupné,
takže k nim restituenti měli přístup. Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. května 2012 (sp. zn. 22 Co 117/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba
posoudit (nyní ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu,
zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných
(do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského
soudního řádu. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu bylo přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 2 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí soudu
po právní stránce zásadní význam, řešilo-li právní otázku, která v rozhodnutí
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řešil-li odvolací soud svým
rozhodnutím právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu
do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na její vydání
podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. (viz k tomu rozhodnutí
uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané
Nejvyšším soudem). Z obsahu žádosti o vydání věci nelze zpravidla dovodit jen, že žadatel požaduje
vydání jím označených pozemků a nikoli také existenci nároku oprávněné osoby;
požaduje vyžádání nemovitosti, nikoli jen určení, že je oprávněnou osobou
(srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2014 IV. ÚS 573/03
uveřejněný pod č. 158 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR). V rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 176/2002
Nejvyššího soudu (na které bylo poukázáno i v rozsudku odvolacího soudu ze dne
3. května 2012, sp. zn.
22 Co 117/2012 Městského soudu v Praze, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele) byl citován právní závěr z uvedeného rozhodnutí
dovolacího soudu, že „výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se
ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu
do vlastnictví obcí věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona
č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení ů
4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) jen ty věci, o jejichž vydání nepožádala
oprávněná osoba před 24. 5. 1991. Z použité formulace „uplatnění nároku
oprávněnou osobou podle zvláštních předpisů“ nelze dovodit, že pouze oprávněný
nárok mohl vyloučit přechod majetku a zda šlo o nárok oprávněný podle uvedených
zvláštních předpisů. Z těchto citovaných právních závěrů odvolací soud pak ve
svém rozhodnutí ze dne 3. května 2012 bez odchýlení se také vycházel. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z judikatury dovolacího soudu (přičemž k odchýlení se od těchto
závěrů nebyly shledány důvody), jakož i k právním závěrům z nálezů ústavního
soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž pak vycházel i dovolací soud
při rozhodování v tomto dovolacím řízení, nebylo možné přesvědčivě dospět k
závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. května 2012 (sp. zn. 22
Co 117/20012 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu, anebo právní otázku, která
by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (použitelných tu i nyní
ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu); nezbylo tedy než
přikročit podle ustanovení § 243b odst. 1 (srov. nyní § 243f odst. 1 o. s. ř.)
a podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí
dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení
náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 16. dubna 2014