28 Cdo 5302/2017-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8A, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o zaplacení částky 650 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 161/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643, o nákladech dovolacího řízení, t a k t o :
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O žalobcem podaném dovolání směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 11 C 161/2001-592, tak, že se zamítá žaloba, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 650.000 Kč, Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-697), a to tak, že je odmítl (výrok I usnesení dovolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
Označené usnesení Nejvyššího soudu (jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643) napadl žalobce ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1447/18, tak, že výrokem pod bodem II zrušil nákladový výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697, spolu s nákladovým výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.
6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643); ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu). Své rozhodnutí v části, jíž zrušil oba nákladové výroky, Ústavní soud odůvodnil poukazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž – je-li statutární město k hájení svých zájmů vybaveno příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze svého rozpočtu – není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášelo na soukromý subjekt, advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o.
s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení statutárního města bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování statutárního města advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní.
Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Nejvyšší soud proto [přihlížeje k závěru Ústavního soudu, že v posuzované věci se jedná „o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor“, jakož i k jeho ustálené rozhodovací praxi (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12], rozhodl nově o nákladech dovolacího řízení (poté – kdy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
1. 2020, č. j.
12 Co 553/2016-723, bylo znovu rozhodnuto toliko o nákladech u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího soudu, s reflexí závěrů uvedených v kasačním nálezu Ústavního soudu). Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátkou) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené (shora citované) judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není- li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc – slovy Ústavního soudu – představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě statutárního města [zůstal-li i v dovolacím řízení předmětem sporu toliko závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31.
12. 2013), v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy], nelze žalovanému náhradu nákladů advokátního zastoupení přiznat. Podle obsahu spisu přitom žalovanému v dovolacím řízení jiné náklady (hotové výdaje) nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus předseda senátu
Uplatnitelné v dané věci nejsou ani závěry z dovolatelem současně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015 (a tedy ani o kontradikci s tímto rozhodnutí zde nejde), jenž vztahuje se k aplikaci ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., v situaci proti sobě stojících práv na převod vlastnictví a vrácení plnění představujícího zaplacenou kupní cenu na základě neplatné smlouvy o koupi nemovitosti, zatímco v souzené věci žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jehož původ tkví v investici do cizí nemovitosti a kdy se ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. (jež míří na případy synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění) nepoužije (k tomu přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací soud neposoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Co se týče úsudku odvolacího soudu o souladu vznesení námitky promlčení žalovaným s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Konečně je vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013), přičemž o takový případ v souzené věci nejde.
Domáhá-li se snad dovolatel v projednávané věci aplikace zásad uvedených v části první – obecná část – hlava I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) nelze než odkázat na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti všem výrokům), ve vztahu k těmto výrokům (jenž tedy „napadá“ patrně toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí, nehledě na absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání proti tomuto rozhodnutí.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně v této věci, skutkově a právně nikoliv triviální, kvalifikovaně vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 10 900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 352 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
Mgr. Petr Kraus předseda senátu