28 Cdo 5302/2017-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému
statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební
2336/8A, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí
nad Labem, Neštěmická 779/4, o zaplacení částky 650 000 Kč, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 161/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co
553/2016-643, o nákladech dovolacího řízení, t a k t o :
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O žalobcem podaném dovolání směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643, jímž byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 11 C
161/2001-592, tak, že se zamítá žaloba, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému
byla uložena povinnost zaplatit mu částku 650.000 Kč, Nejvyšší soud rozhodl
usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 (ve znění opravného
usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-697), a to tak, že je
odmítl (výrok I usnesení dovolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení (výrok II). Označené usnesení Nejvyššího soudu (jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 21. června 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643) napadl žalobce ústavní
stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS
1447/18, tak, že výrokem pod bodem II zrušil nákladový výrok II usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697,
spolu s nákladovým výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643); ve zbývající části ústavní stížnost
odmítl (výrok III nálezu). Své rozhodnutí v části, jíž zrušil oba nákladové výroky, Ústavní soud odůvodnil
poukazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž – je-li statutární město k
hájení svých zájmů vybaveno příslušnými organizačními složkami finančně i
personálně zajištěnými ze svého rozpočtu – není důvod, aby výkon svých práv a
povinností v této oblasti přenášelo na soukromý subjekt, advokáta, a pokud tak
přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně
vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by
náklady na zastoupení statutárního města bylo možné považovat za „neúčelně“
vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která
přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní
problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s
mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové
znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování statutárního města
advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou
otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti
případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Nejvyšší soud proto [přihlížeje k závěru Ústavního soudu, že v posuzované věci
se jedná „o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor“,
jakož i k jeho ustálené rozhodovací praxi (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS
2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12], rozhodl nově o nákladech
dovolacího řízení (poté – kdy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
31. 1. 2020, č. j.
12 Co 553/2016-723, bylo znovu rozhodnuto toliko o nákladech
u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího soudu, s reflexí závěrů uvedených
v kasačním nálezu Ústavního soudu). Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalovaného (vznikly-li mu
podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátkou) nelze v tomto případě
považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě
statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené (shora
citované) judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k
tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat
právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-
li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc – slovy Ústavního soudu –
představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru
složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně
vymykal běžné agendě statutárního města [zůstal-li i v dovolacím řízení
předmětem sporu toliko závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013),
v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek
její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy], nelze žalovanému náhradu nákladů
advokátního zastoupení přiznat. Podle obsahu spisu přitom žalovanému v
dovolacím řízení jiné náklady (hotové výdaje) nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
Uplatnitelné v dané věci nejsou ani závěry z dovolatelem současně odkazovaného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015 (a tedy
ani o kontradikci s tímto rozhodnutí zde nejde), jenž vztahuje se k aplikaci
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., v situaci proti sobě stojících práv na
převod vlastnictví a vrácení plnění představujícího zaplacenou kupní cenu na
základě neplatné smlouvy o koupi nemovitosti, zatímco v souzené věci žalobce
požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jehož původ tkví v investici do cizí
nemovitosti a kdy se ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. (jež míří na případy
synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje,
a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti
sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu; srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005,
spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění) nepoužije (k tomu
přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn.
25 Cdo 2148/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1515/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
329/2010).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatele o tom, že odvolací
soud neposoudil žalovaným vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je
v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Co se týče úsudku
odvolacího soudu o souladu vznesení námitky promlčení žalovaným s dobrými
mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým
mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči
němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je
institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům
jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.
2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze
přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení
uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného
nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo
561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo
126/2009). Konečně je vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013),
přičemž o takový případ v souzené věci nejde.
Domáhá-li se snad dovolatel v projednávané věci aplikace zásad uvedených v
části první – obecná část – hlava I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „NOZ“) nelze než odkázat na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat
tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až
14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů
řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti všem výrokům), ve vztahu k
těmto výrokům (jenž tedy „napadá“ patrně toliko jako výroky akcesorické) žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku,
pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto
výrokům rozhodnutí, nehledě na absenci vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání proti tomuto rozhodnutí.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o
samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně
podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud
(nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také
nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se
prostřednictvím své zástupkyně v této věci, skutkově a právně nikoliv
triviální, kvalifikovaně vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 10
900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 352 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu