28 Cdo 535/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání
dovolatelky J. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně
z 18.11.2004, sp.zn. 38 Co 205/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 112/99 (žalobkyně J. H., zastoupené advokátem,
proti žalovaným Z. v. l. – O. Ž., s. p. v l., o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30.3.1992, rozhodl posléze Městský soud v
Brně rozsudkem z 31.3.2003, čj. 33 C 112/99-246 (ve spojení s doplňujícím
usnesením téhož soudu z 13.5.2003, čj. 33 C 112/99-251). Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému podniku
bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání části pozemku parc. č. 68 – zastavěné
plochy v katastrálním území Z. (vyznačeného v mapovém listu č. 8-0/11
Katastrálního úřadu B.-m.) a objektu čp. 306 (provozní budovy a skladovacího
objektu se všemi součástmi a příslušenstvím), postaveného na části parcely č.
68 označených ve znaleckém posudku č. 0-909 ze dne 23.7.2002, vypracovaném
Vysokým učením technickým – Ústavem soudního inženýrství v B. Žalovanému
podniku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni; také státu
nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů v tomto řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Brně z 18.11.2004, sp.zn. 38 Co 205/2003. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek prvního stupně potvrzen ve výroku (označeném I.)
o zamítnutí žalobního návrhu na uložení povinnosti žalovaného uzavřít se
žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí. Ve výrocích o úhradě nákladů řízení
(označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud měl shodně se závěrem soudu prvního stupně za to, že poté, co
nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát, byl ve dvorním traktu
objektu vybudován nový skladovací objekt, který (jak vyplynulo ze znaleckého
posudku) netvoří samostatný objekt, neboť je provozně spojen s provozní
budovou; ve vztahu k objektu jako celku tu došlo po přechodu nemovitostí na
stát k obměně prvků dlouhodobé životnosti stavby, reprezentující objemový podíl
všech konstrukcí daného prvku, a to ve výši 71% ve smyslu ustanovení § 8 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., upravujícího otázku nevydání staveb po jejich zásadní
přestavbě. Odvolací soud doplnil ještě dokazování, provedené soudem prvního
stupně, ale nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Proto
se soud odvolací ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně. Byl tedy i
odvolací soud toho názoru, že žalobkyní požadované objekty – část provozní
budovy a skladovací objekt, které podle znaleckého posudku netvoří samostatné
objekty, nemohou být vydány samostatně.
Odvolací soud neshledal opodstatněnými námitky odvolatelky, pokud šlo o
posouzení části provozní budovy z pohledu obměny alespoň jednoho z prvků
dlouhodobé životnosti stavby v nadpolovičním objemovém podílu všech konstrukcí
daného prvku, když tu totiž nelze dojít k závěru, že u skladového objektu došlo
ke ztrátě původního stavebně technického charakteru, jenž není totožný se
změnou podstaty stavby, takže se tu nevyžaduje, aby stavba po zásadní přestavbě
sloužila novému účelu; výsledkem podstatných změn stavby může být rovněž stav,
kdy stavba plní shodný účel, ale na kvalitativně vyšší úrovni. Odvolací soud
dále dovozoval, že pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru
žalobou uváděných objektů svědčí i porovnání změny velikosti objektu, když
obestavěný prostor celého objektu v současném stavu činí 72,4% obestavěného
prostoru původních objektů, jakož i míry přestavby skladovacího objektu, když
ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že tento objekt byl zásadně přestavěn v
roce 1958, jestliže původní objekty jej tvořící – garáž, rohový sklad,
přístřešek i přístřešek u provozní budovy byly odstraněny a součástí nově
vybudovaného stavebního objektu je pouze část vestavku v zadní části
skladovacího objektu jako část původního objektu garáží.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé (označeném I.) jako správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu.
Pokud však šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení
(označené II. a III.) měl odvolací soud za to, že dříve, než bude rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, placených státem, je třeba prošetřit, zda u žalobkyně
jsou předpoklady pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 138
občanského soudního řádu, čímž se však soud prvního stupně zatím nezabýval. V
dalším průběhu řízení po zrušení uvedených výroků rozsudku odvolacím soudem
učiní soud prvního stupně potřebná šetření pro posouzení předpokladů u
žalobkyně pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138
občanského soudního řádu; v návaznosti na to bude pak znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení státu ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského
soudního řádu a pak i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem
(včetně nákladů řízení odvolacího).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 15.12.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne
14.2.2005 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 18.11.2004 (sp.zn. 38 Co 205/2003 Krajského soudu v
Brně) i rozsudek soudu prvního stupně z 31.3.2003 (čj. 33 C 112/99-246
Městského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka
měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek
odvolacího soudu, napadeny jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především poukazovala na to, že tu šlo v daném případě o novou, v
judikatuře dosud neřešenou otázku, jaké právní důsledky má nejen obměna
některého z prvků dlouhodobé životnosti stavby, ale také nové vybudování
některého z prvků této dlouhodobé životnosti stavby. Odvolací soud se vůbec
nezabýval tou otázkou, zda samotná nadpoloviční obměna či nová výstavba
jednotlivého prvku dlouhodobé životnosti stavby musí skutečně vždy znamenat
ztrátu stavebně technického charakteru stavby. Nelze se také plně ztotožnit s
názorem, že postačí k nevydání nemovitosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. zjištění, že jen u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti
stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku a že se tu již není třeba zabývat možností posouzení
dopadu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 8/1991 Sb. z dalších hledisek.
Dovolatelka měla dále za to, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně
posoudily i závěry v řízení provedeného znaleckého posudku, a to zejména v tom
směru, že z tohoto znaleckého posudku byl izolovaně vytržen fakt, že došlo k
novému vybudování krovu v objemu 71% tohoto prvku, aniž by však soudy přihlédly
ke komplexnímu posouzení uvedenému v tomto znaleckém posudku. Znalec totiž ve
svém posudku uváděl, že u provozní budovy došlo k obměně prvků dlouhodobé
životnosti ve zcela nepatrném rozsahu, když tu zůstalo 90% původních základů
stavby, 93% původního zdiva, 92% původních stropů, 100% schodů a 85% původních
krovů. Znalec ve svém posudku i ohledně skladovacího objektu uváděl, že u
tohoto objektu zůstalo 54% původních základů, 52% původního zdiva a jen u krovu
0%. Při celkovém posouzení obměny či nové výstavby prvků dlouhodobé životnosti
dospěl znalec k závěru, že tu z původních prvků zůstalo 76% základů, 81% zdiva,
92% stropů, 100% schodů a 29% krovu; u prvků dlouhodobé životnosti jako
takových zůstalo tedy z těchto původních prvků stavebními pracemi prakticky
nedotčených 70%, obměněno bylo 1% těchto prvků a vybudováno bylo jen 29% zcela
nových prvků dlouhodobé životnosti stavby.
Podle názoru dovolatelky tu posuzovaná přestavba objektu čp. 306 v Z. spočívala
jen v tom, že stávající dvůr (který před přestavbou sloužil částečně jako
sklad) byl zastřešen, většina drobných staveb na tomto dvoře byla odstraněna a
zastřešený prostor slouží v současné době jako skladovací objekt. Zastřešení
dvora samo o sobě neznamená ztrátu původního stavebně technického charakteru
stavby, u níž bylo 70% prvků dlouhodobé životnosti nedotčených provedenými
stavebními pracemi. Takto tedy nedošlo u objektu, který sestává z provozní
budovy a z objektu skladovacího ke ztrátě původního stavebně technického
charakteru, když jen u jednoho prvku dlouhodobé životnosti došlo k úplné
obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí tohoto prvku, a
celkově došlo k vybudování nových či obměněných prvků životnosti stavby v
rozsahu nedosahujícím ani jedné třetiny.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 33 C 112/99
Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku řešil
některou právní otázku, která je řešena rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací
soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Svým rozsudkem z 18.11.2004 (sp.zn. 38 Co 205/2003 Krajského soudu v Brně),
napadeném dovoláním dovolatelky, odvolací soud posoudil projednávanou právní
věc především podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se stavby, které zásadní přestavbou
ztratily svůj původní stavebně technický charakter, nevydávají oprávněným
osobám podle tohoto zákona.
O zásadní přestavbě stavby (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat
tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to
z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz k tomu stanovisko
uveřejněné pod č. 34/1993, str. 121 /255/, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Výklad uvedeného zákonem užívaného pojmu „zásadní přestavba stavby“, jako pojmu
stavebního a technického i právního, je dovozován v praxi soudů s pomocí
zjišťování a posuzování prvků dlouhodobé životnosti stavby, což ovšem nelze
pokládat za jediné hledisko posouzení stavebně technického charakteru stavby;
je nutno přihlížet např. k možné funkční změně přestavěné nemovitosti. Při
zjišťování a posuzování prvků dlouhodobé životnosti je třeba objasnit zejména
otázku obměny (výměny i nového vybudování) konstrukcí prvků dlouhodobé
životnosti stavby s položením důrazu na to, zda tu došlo k obměně
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé
životnosti stavby.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 25.11.1998, II. ÚS 486/97, uveřejněném pod č. 145
ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k otázce
nutnosti individuálního posouzení každého individuálního případu výkladu a
aplikace § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zdůrazněno, že pro úvahu o zásadní
přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků
dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový
podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti
a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti. Zásadní přestavbou,
provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru stavby, lze stěží
rozumět zachování statu quo prostou výměnou, byť i na vyšší technické úrovni.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 12.9.2001, II. ÚS 231/01, uveřejněném pod č.
137 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo k otázce
interpretace a aplikace § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno, že je nutno
postupovat u jednotlivých případů tak, aby bylo zachováno právo na
individuální posouzení. V případě restitučních předpisů máme co činit se
40letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný
posun. Ani cena provedených prací ani poměr vynaložených investic k časově
zjištěné ceně před vynaloženými investicemi nebude mít obvykle podstatnější
význam.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeném v tomto případě dovoláním
dovolatelky, bylo dovozováno, že k závěrům o aplikaci ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ dospěly soudy obou stupňů“ po dokazování
provedeném slyšením žalobkyně jako účastnice řízení, výslechem svědka,
provedením ohledání na místě samém, provedením důkazu z pozemkového
katastru-identifikací parcel z 5.5.1993 katastrální mapou z 3.5.1993, výpisem z
katastru nemovitostí, kupní smlouvou uzavřenou mezi a.s. ZVL a s.r.o. O. R.,
výpisem z obchodního rejstříku a znaleckým posudkem, zpracovaným Vysokým učením
technickým – Ústavem soudního inženýrství v Brně“.
Pokud jde o uvedený znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů vycházely,
vyjadřoval se znalec v závěrech tohoto posudku jednak k otázce, „zda alespoň u
jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu“ a dále k
otázce „v jakém rozsahu na stavbě provozní budovy a skladového objektu celkem
došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti“. K první z těchto otázek znalec
uváděl: „ve vztahu k současné velikosti a provedení objektu bylo zjištěno u
krovu více než 50% nových konstrukcí daného prvku“. K druhé z těchto otázek
znalec uváděl: „jelikož původně namísto provozní budovy a skladovacího objektu
bylo provedeno více samostatných staveb, výpočet průměrné hodnoty ve vztahu k
jejich původní velikosti a provedení nelze dost dobře provést“. Znalec ve svém
posudku uvedl ještě i závěr k otázce porovnání změny velikosti objektu:
„původní objekty by nyní tvořily 58,9% obestavěného prostoru objektu v
současném stavu; obestavěný prostor v současném stavu by činil 172,4%
obestavěného prostoru původního objektu (v současné době je objekt o 72,4%
větší než objekty původní)“.
V celkovém popisu nemovitostí, jejichž se týká (co do jejich částí) žalobní
návrh žalobkyně, již zmíněný znalecký ústav tyto nemovitosti charakterizoval
takto: „Posuzované stavby jsou v současné době součástí souboru provozně
propojených objektů žalované firmy, které se nacházejí na pozemku parc. č. 68.
Celý tento objekt je tvořen těmito provozně propojenými částmi: skladovou halou
I., skladovací halou II., skladovací halou III., provozní budovou, skladovací
budovou a obytnou budovou“. Znalec dále uváděl, že předmětem jeho posuzování
(podle úkolu zadaného soudem vzhledem k obsahu žaloby žalobkyně) byly části
staveb, které se nacházejí na dřívější oddělené části pozemku – dřívější
parcely č. 257/8 (podle pozemkové knihy pro obec Brno), přičemž jde nyní (při
pohledu z ulice H.) o levou část provozní budovy a o celou skladovou halu III.
Za těchto uvedených okolností musel dovolací soud (který má na zřeteli již
citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu
ČR) konstatovat, že odvolací soud při svém rozhodování o odvolání žalobkyně
proti žalobu zamítajícímu rozsudku soudu prvního stupně aplikoval a
interpretoval ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v podstatě ve shodě
s týmiž právními závěry z uveřejněné judikatury soudů i se závěry z nálezů
Ústavního soudu ČR, takže nedospěl k rozdílným výkladovým závěrům ohledně
uvedeného hmotněprávního ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Odvolací soud si tedy nevyložil ustanovení § 8 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. nesprávně. Ani dovolatelka ve svém dovolání nedospívá k názoru,
že tu odvolací soud si měl vyložit toto ustanovení rozdílně než je vyloženo v
citovaných výkladových závěrech z uvedených uveřejněných rozhodnutí obecných
soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR. Dovolatelka se tedy vlastně ve svém
dovolání soustřeďuje na výtky nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem,
zejména pokud jde o znalecký posudek v řízení provedený (s výtkou „izolovaného
vytržení jednoho faktu z tohoto posudku“) a na výtky nikoli individuálního,
nýbrž paušálního právního posouzení věci (s tím, že odvolacímu soudu postačilo
„zjistit, že u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně
reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku“).
Dovolací soud však musí brát zřetel na to, že zmíněné dovolací důvody, uváděné
dovolatelkou (tj. tvrzená nesprávnost hodnocení důkazů soudem a tvrzená
neúplnost podkladů, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo) neodpovídají
dovolacím důvodům, jak jsou taxativně stanoveny v § 241a občanského soudního
řádu. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na to, že již v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že dovolacím důvodem podle občanského soudního
řádu nemohou být ani vady při hodnocení důkazů, které soudům náleží podle
procesní zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení § 132
občanského soudního řádu; byl tu zaujat také právní názor, že „vadná nebo i
nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě
dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů, jak je obsažena v
občanském soudním řádu“. V tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek bylo rovněž vyloženo: „Rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“. Podle názoru dovolacího
soudu k něčemu takovému nedošlo v postupu v řízení ani v rozhodování odvolacího
soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání dovolatelky.
Nemohl tedy dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že tu
odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, zejména s
hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, anebo že tu odvolací soud řešil právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože tu odvolací soud, jak
již bylo shora uvedeno, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u
dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky
podle ustanovení § 243b odst. 5 a§ 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to
jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému státnímu podniku v
řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu